Svědectví je, když to bolí

Je to síť, ve které proudí životodárná síla. V této síti se i všelijak pochroumaný život stává důležitou součástí velkého celku. Tomuto připojení k síti se říká spása: Život, který sám o sobě vypadal nepovedeně a nesmyslně, náhle nabyl na významu.

Příběh

Dokumentaci k tomu, jak tato síť funguje, mají křesťané v Bibli. Není to ale jen teorie o fungování sítě. Namísto toho Bible vypráví příběh. Základní zápletka tohoto příběhu spočívá v tom, že si Bůh, což je obecná kategorie lidského myšlení vlastní všem kulturám, jež má ale v Bibli jedinečný osobní profil a jméno tak svaté, že se ani nevyslovuje, nýbrž jen všelijak opisuje (v češtině starobylým slovem Hospodin), že si tento Bůh v určité době a na určitém místě něco začal s jedním z mnoha národů světa. Ti dva, Hospodin a jeho lid, Izrael, jsou tedy hlavními hrdiny starozákonní části příběhu. V tomto příběhu se objevuje řada dalších rolí a všelijakých bočních epizod, všechny jsou ale v nějakém vztahu se základním dramatem vztahu Hospodina a Izraele. Závěrečná část Bible, která se nazývá Nový zákon, vypráví o tom, jak se z tohoto vztahu narodil člověk, jehož jméno je Ježíš, vyrostlý v Nazaretu. Ten předvedl život v naprosté otevřenosti Bohu, jehož chápal jako nekonečně milujícího otce. To mu vyneslo nelibost jeho okolí a nakonec popravu na kříži. Jenomže Hospodin to tak nenechal a Ježíšovu smrt přemohl, vzkřísil ho z mrtvých. Ježíšův příběh má pro křesťany povahu precedentu: Ukazuje, že je možné a má smysl žít v důvěře a lásce k Bohu a k lidem, tak jako žil Ježíš. Jelikož jde o živý vztah, ocitají se tím všechny v minulosti osvědčené formy tohoto vztahu na druhé koleji. Byly dobré pro to, aby člověka naučily vstupovat do vztahu s Bohem, ale v žáru tohoto vztahu často blednou nebo jsou notně otřeseny. Na stránkách Bible tento otřes tradičních forem, který byl důsledkem setkání s živým Bohem v Ježíši Kristu, domyslel apoštol Pavel. Vyšlo mu, že Bůh jako milující otec je šance pro každého člověka na zeměkouli. Do vztahu Boha a Izraele začal zvát pohany, tedy celé lidstvo, každého člověka.

Vyznání

Od počátku křesťanství se lidé snaží vyjádřit, jakými pravidly se řídí vztah lidí a Hospodina. Těmto zprvu stručným a později i rozsáhlým vyjádřením se říká vyznání. Nejprve to byly jen jakési situační repliky, jako např. když podle Mt 8,8 říká setník Ježíši: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“ Anebo slova „Ty jsi mesiáš“, kterými podle Mk 8,29 odpoví Petr na Ježíšovu otázku, za koho jej učedníci považují. Na těchto stručných výrocích později církev rozpracuje rozsáhlejší vyznání, třeba to Apoštolské nebo Nicejsko-cařihradské. To už nejsou situační repliky, ale konfese, formulace, promýšlené a upravované tak, aby co nejúplněji vyjádřily zkušenost křesťanské víry. Vyznání v tomto pozdějším smyslu už tedy není bezprostřední reakcí na setkání s Bohem, ale církevním prefabrikátem, formulací, která z řady podobných setkání formuluje nějaký společný jmenovatel. Smyslem těchto prefabrikátů je to, aby dodaly slova pro osobní zkušenost, kterou lidé s Bohem ve svém životě dělají.

Svědectví

A jsme zase u toho: Církev je síť těch, kdo svými dílčími zkušenostmi dosvědčují pravdivost (spolehlivost) církevních vyznání. Všechny církevní prefabrikáty, jakými jsou dogmata, konfese a vůbec provoz církve, jsou infrastrukturou pro setkání s živým Bohem. Tato setkání jsou tím, co církvi dává život. Církev těmito setkáními nedisponuje, ale měla by je pozorně vyhlížet – a když k nim dojde, radovat se z nich a vyprávět si o nich. Mám zde na mysli takové situace v našich životech, kterými jakoby prosvítala logika biblických příběhů. Mohou to být situace, kdy se ocitneme v nesnesitelném dilematu jako Abraham (Gn 22), kdy jsme něco v životě zpackali a jsme na útěku jako Jákob (Gn 28), kdy se nám jako Mojžíšovi ani trochu nechce poslechnout povolání (Ex 3–4). Setkání s živým Hospodinem nás obvykle vykolejí. Nejlépe ho dosvědčujeme právě tím, když se vykolejit necháme; když oproti vlastním představám nakonec připustíme, aby bylo po Božím. Tohle „po Božím“ nám jde někdy proti srsti. Ostatně, řecky se svědectví řekne martyrion.

Petr Sláma, ETF UK
foto: wikipedia.com