Superhvězda Ježíš

Všechny tyto vlivy se prolínaly a vytvářely z Izraele zemi bohatou nejen na učené diskuse o smyslu nejrůznějších biblických příkazů a zákazů, ale byl to i příslovečný sud prachu, který trvale hrozil povstáním proti římské nadvládě, představované všudypřítomnými římskými vojáky. Postojem k této okupační moci se od sebe jednotlivé skupiny odlišovaly velice zřetelně. 

Esejci volili útěk z „hříšného světa“. Na druhé straně spektra vidíme saducee – kněžskou třídu, úzce spojenou s chrámem v Jeruzalémě i s těmi, kdo vládnou. Vidíme velekněze Ananiáše a Kaifáše a jejich jednání s Pilátem. Cíl je jasný – klid i za cenu obětování Ježíšova života. Mezi esejci a saducei pak vidíme škálu postojů, především farizee, kteří přijímali římskou nadvládu jen jako nutné zlo. Skupina teologických škol, které spojuje snaha o moderní výklad Písma. 

V hornatém prostředí Palestiny měly šanci skrývat se v jeskyních i početné skupiny povstalců. V tehdejším slovníku šlo o zéloty (tedy „horlivce“), zvané též sikarioni (sika – dýka). Odbojové hnutí, které představovalo vážný problém pro římskou okupační správu. Mezi Ježíšovými učedníky se setkáváme se Šimonem Zélótou. Vzbouřencem, který pod vlivem Ježíšovým opustil cestu radikálního ozbrojeného odporu?

Role Jidášova

Zajímavou a rozhodně možnou spekulací je pak myšlenka, že Jidáš Iškariotský není Jidáš – muž (hebrejsky „iš“) z města Kariot, ale Jidáš „sikario“. Pak by i v případě Jidášově šlo o vzbouřence, který se (ať již z jakéhokoliv důvod) přidal k Ježíšovi. Tady už se ale ocitáme v motivech, které jsou autorům muzikálu blízké. Jidáš je jednou z ústředních postav tohoto zpracování a obsahově tvoří jeho nejoriginálnější část. Ježíš zůstává ústřední postavou, ale ke slovu se dostávají i další, kteří v podání Bible tvoří jen jakousi kulisu. 

Základní kostra příběhu zůstává věrná biblickému podání. Poslední týden Ježíšova pozemského života je vykreslen nejen věrně podle biblických příběhů, ale autoři zůstávají i v tradičním podání – ztotožňuje například ženu, která pomazala Ježíše drahým olejem, a napravenou nevěstku s Marií Magdalenou, ačkoliv v biblickém příběhu není důvod nevidět tři odlišné ženy.

Originální autorský vklad ale přichází především s postavou Jidáše. Biblické podání je na osudy tohoto muže velmi skoupé a motiv jeho zrady je stereotypně podáván jen jako projev touhy po finančním zisku. V muzikálu se stává ale centrální postavou, komentátorem a z části i vypravěčem celého příběhu. Také motivy jeho rozhodnutí nejsou zdaleka tak jednoznačné.

Již na samém začátku se setkáváme s Jidášem, který vede Ježíše do Jeruzaléma. Byl Jidáš opravdu „sikario“? Byl to vzbouřenec, který si od Ježíše sliboval, že se v hlavním městě postaví do čela ozbrojeného povstání proti Římu? S tímto druhem pochopení se Ježíš skutečně setkal. Máme o tom v Novém Zákoně několik příběhů a prozní i ve scéně vjezdu do Jeruzaléma. Tady se v muzikálu dostává ke slovu Jidášův myšlenkový souputník Šimon Zélota a přihlížející zástupy. Ježíš je zde oslavován jako vjíždějící král se zřetelně politickými konotacemi. Právě tak okamžik vyhnání kupčíků z chrámu je chvíle, ve které Jidáš jasně očekává, že Ježíšova revolta proti stávajícím pořádkům neskončí na chrámovém nádvoří. Ježíšův smutek nad lidmi, kteří nepochopili, o co mu při zvěstování evangelia šlo, je ale studenou sprchou na takováto očekávání.

S pochopením Jidáše jako revolucionáře se otvírá prostor k jinému výkladu jeho zrady, než by byla prostá touha po třiceti stříbrných, a právě tyto motivy autor muzikálu bohatě využil. Trest za nesplněná očekávání? Snaha zbavit se toho, který bere lidem jejich touhu bojovat proti Římu se zbraní v ruce? Snaha „přimáčknout Ježíše ke zdi“, aby využil svého vlivu na zástupy i zázračné moci, kterou nepopiratelně má? Či dokonce pochopení, že Ježíš jde na kříž dobrovolně a s plným vědomím? To je Jidáš říkající, že „jeden z nás ti musí zlámat vaz“! Chtěl tedy on jako jediný být Ježíšovi nápomocen v jeho cestě? Tyto otázky muzikálové zpracování klade a podtrhuje je Jidášovou sebevraždou. Klade je, ale nedává odpovědi. Jidášův part v závěru muzikálu je stále plný otázek a odpovědi si musí dát každý divák sám.

Herodes

Vedle těchto otázek ale muzikál nabízí mnohem víc. Tak třeba umělecky vynikající vystižení Heroda Antipy. Muže, který toužil Ježíše spatřit, protože o něm mnoho slyšel, ale jako panovník se nemohl snížit k tomu, aby ho na svůj dvůr pozval. Ježíšovo zatčení a výslech mu ho dává do rukou – a hle, Herodes je zklamán. Ježíš na jeho otázky vůbec nereaguje. Nepředvede žádný zázrak, kterým by Heroda ohromil a přesvědčil o svém úkolu. Hudebně i textově je tento zbohatlický povrchní helenizovaný Žid výborně vyjádřen, nezajímá ho náboženství ani etika, jen hledá nějaké povyražení.

Marie z Magdaly

Divácky vděčná je postava Marie Magdalské. V biblickém podání hraje zcela epizodní roli. Spolu s řadou dalších žen vytváří Ježíšově komunitě „technické zázemí“, jak bylo u putujících rabínů tehdy běžné. Nijak nevybočuje z řady ostatních. Výjimečnou ji činí až její setkání se vzkříšeným Ježíšem, ale to je motiv, který v muzikálovém zpracování můžeme jen tušit. 

Pilát

Věrně biblickému podání je vykreslen Pilát. Římský místodržící, který má v zemi na starosti udržení klidu. Římský voják, pověstný svojí krutostí. Je zřejmé, že smrt jednoho muže pro něj neznamená žádnou překážku. Je tu ale sen (v biblickém podání jde o sen jeho ženy), který mu brání Ježíše prostě v zájmu klidu poslat na smrt a zapomenout, že kdy existoval. Není to žádné humanistické gesto, ale obyčejný strach pověrčivého pohana, který si to nechce s bohy rozházet. Hledá tedy střední cestu – nechává Ježíše zbičovat v naději, že tím se dav uklidní. Jenže zfanatizovaný zástup se dožaduje Ježíšovy smrti a Ježíš sám nijak Pilátovi s jeho problémy nepomůže. Nejistota a zmatek, co by vlastně bylo dobré řešení – to je Pilátův úděl, ve kterém nakonec odsouzení nevinného sám vidí jako cestu nejmenšího odporu. Stane se tak symbolem slabocha, který ví o Ježíšově nevině, a přece ho pošle na smrt.

Malou úlohu hraje Petr. I když jde o prvního z apoštolů a představitele apoštolského kruhu, zde se objeví jen v příběhu Ježíšova zatčení v Getsemanské zahradě a pak v okamžiku svého selhání, když Ježíše přes všechny sliby věrnosti zapře, a to dokonce třikrát.

Muzikálové podání končí Ježíšovou smrtí. Orchestrální závěr skrývá biblický odkaz z Janova evangelia (J 19,41). To je zcela v linii intence autora vyzdvihnout na osobě Ježíše spíše jeho lidství než mesiášské poslání. Zřetelně se na mnoha místech muzikálu projeví Ježíšova tělesná i duševní bolest. Zdaleka nejde jen o utrpení bičovaného a ukřižovaného. Bolest přináší nepochopení učedníků, nepochopení ze strany zástupů, Jidášova zrada, zpečetěná „jidášským polibkem“, Petrovo zapření… Oproti biblickému podání, a přece zcela srozumitelně a výstižně je vyjádřena únava z nekonečných zástupů, žádajících jeho pomoc. Velmi působivý je i zápas slabého člověka Ježíše o rozpoznání Boží vůle v Getsemanské zahradě. Zápas, který ústí v rozhodnutí věřícího člověka Ježíše přijmout Boží vůli, i když jí nerozumí. Na straně druhé pak o to zřetelněji vyzní přijetí laskavé ruky Marie Magdalské. Její láskyplná péče, ve které se mísí nábožná úcta s city zamilované ženy – to je rozměr, který opět biblický příběh nesděluje, ale je lidsky zcela pochopitelný.

Tim Rice a Andrew Lloyd Weber nabízí divákům působivý a podnětný impulz, díky kterému se mohou nejen nově podívat na biblický příběh posledních dní Ježíšova pozemského života, ale může je také dovést k přemýšlení o hodnotě mezilidských vztahů, hodnotě pravdy a lidského života samotného.

Jaroslav Pechar
foto: wikipedie.cz (Jef a Tino Kratochvilové, CC BY-SA 3.0 cz), mezititulky redakční