Střední zdravotnická škola Náchod

Žáci si zde mohou vybrat mezi učebním a maturitním oborem a také mohou volit mezi oborem sociálním a zdravotnickým. Škola nabízí obory Ošetřovatelství, Praktická sestra a Sociální činnost. Je školou rodinného typu, snaží se naslouchat individuálním potřebám žáků a hledat řešení, vyskytne-li se problém. V pedagogickém sboru, čítajícím přes 30 vyučujících, má své místo i Radim Žárský, farář ze Semonic, který zde funguje jako učitel, kaplan a do budoucna i jako instruktor školního lyžování. 

Jak jsi přišel k funkci kaplana na střední škole?

To se stalo tak, že jsem vyhověl žádosti kolegy náchodského faráře Marka Bárty, abych jej od září 2018 ve funkci vystřídal. Paradoxně jsem se na tuto školu vrátil na den přesně deset let poté, co jsem na ní svoji činnost ukončil. Poprvé jsem tam působil mezi roky 2001 až 2008. K tomu mě zase před čtyřiadvaceti lety pozval tehdejší hronovský farář Michal Kitta, když mě ještě jako sekretáře YMCA oslovil dopisem a nabídkou, abych na půl úvazku působil jako kaplan školy a na půl úvazku jako seniorátní farář pro mládež. Pamatuji se, když jsem ten dopis tehdy četl, že jsem pocítil příjemné mrazení. Bylo to totiž přesně to, co mě tehdy lákalo v ČCE dělat.

Zároveň zde pracuješ jako učitel předmětu křesťanství a křesťanská etika, to znamená autorita, která dává známky. Nejde to proti sobě? Kdy jsi učitel a kdy kaplan?

To jsem při svém prvním působení na škole, když jsem jako kaplan neučil, tvrdil také. Teď si to už nemyslím. A není to účelová změna názoru poté, co mi ke kaplanství škola nabídla učitelský úvazek. Oproti jiným předmětům dávám v tomto předmětu žákům snadnější úkoly. Jde mi o řádné odvedení práce, nácvik komunikace se zadavatelem úkolu. Úkoly jsou často eseje či referáty. Když není vše v pořádku, mají žáci možnost si známku vylepšit dalším drobným úkolem. Žáci, věřím, cítí, že nejdu proti nim, ale s nimi. O to se snažím ostatně i v dalších předmětech, které učím, jimiž jsou občanská nauka, organizace volného času a osobnostní výchova. Často se mi však stane, že jdu do hodiny jako učitel a musím na chvíli přepnout do kaplanského módu, protože se třída např. pohádala s druhou třídou o podobě maturitního plesu. Tak to řešíme, a pak jsem zase učitel, za což mě škola platí.

Jak studenti zvládli těžké covidové období? On-line výuku, nemožnost být se spolužáky naživo, omezené praxe…

Covidové období i to, co následovalo po něm, probíhalo u žáků různě. Jsme škola zdravotnická a sociální, tak někteří z žáků dokonce během covidu aktivně vypomáhali ve zdravotnictví či sociálních službách. Když jsme se však začali po dlouhé době v září 2021 navracet k normálu, bylo pro některé žáky velice těžké si opět zvyknout na denní rutinu školního provozu od osmi hodin. Někteří to zvládli, ale jiní skončili.

O jakou podporu žáci v covidové době stáli či doteď stojí?

Žáci vždycky stáli a budou stát o respekt a úctu. Jako dospívající jedinci jsou velice citliví na to, jak jsou nahlíženi okolím. Mám výhodu zkušenosti letité práce s pubertální mládeží a výchovou svých tří dětí. Na svou vlastní pubertu nejsem vůbec hrdý. Během covidu a online vyučování jsem se určitě vždy snažil, aby má komunikace vyznívala pozitivně a povzbudivě. Jedna žákyně později přiznala, že mé online hodiny poslouchala i s přítelem, který byl doma na home office. To mi udělalo opravdu radost.

Vaše škola pořádá na začátku školního roku pro prváky adaptační kurzy, kde máš jako kaplan výraznou roli. Jak to ovlivňuje další vztahy mezi žáky a dospělými?

Samotný smysl adaptačního kurzu je obsažen již v jeho názvu. Adaptovat se musí budoucí spolužáci navzájem a také samozřejmě žáci a učitelé. Přes existující a na kurzu poprvé prezentovaná pravidla se od začátku snažíme budovat vztah důvěry mezi žáky a učiteli, založený především na kvalitní komunikaci, a nikoli represi. Je to začátek procesu, na jehož konci má být úspěšné absolvování školy. 

Jezdíš i na další sportovní kurzy během vyšších ročníků? Čím jsou pobyty se studenty mimo školu vzácné?

Sportovní kurzy navazují na ten adaptační. Jsou vzácné svojí bezprostředností a také intenzitou kontaktu se studenty. Jednou se kolegyně ptala žáků v hodině, co jsem s nimi na tom lyžařském kurzu dělal, a žákyně tvrdily, že jsem je „zvedal“. Tak, co jsem to tedy s nimi prý dělal, chtěla se dovtípit kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel, co tím asi žákyně myslely, až mi to došlo. Při výcviku jel první na svahu instruktor, pak žáci. Já jsem jel vždycky poslední, zastavoval u těch, kteří se tzv. „vymleli“ a pomáhal jim vstávat. Na cyklistickém kurzu jsou zase vzácné společné zážitky při výletech. Když se hledá úkryt před bouřkou, opravují se brzdy. Nebo když spolu učitelé a žáci sportují. Větší blízkost všech účastníků pak umocňují společné chvíle večerního programu s hodnocením dne, informacemi, hrami a zpíváním s kytarou.

Jsi nejen sportovec, ale i muzikant. Jak zúročuješ ve škole toto obdarování?

Ano, sportuji rád. Především každý týden běhám hodinu a půl po tělocvičně za děrovaným míčkem s florbalovou hokejkou v ruce a občas dám i gól. Muzika je pro mě ale zásadní. Kdybych se byl nevydal na duchovenskou dráhu, možná bych se věnoval hudbě mnohem více. Takto jsem se alespoň tři desetiletí věnoval muzicírování s mladými v rámci programu Ten Sing (mládež zpívá). Při mém dřívějším působení ve škole jsme založili Ten Sing Náchod. Za mého nynějšího působení se zase pokoušíme o fungování hudebního kroužku, který např. pomáhá s přípravou písní ke školním bohoslužbám. Ty konáme v kině Vesmír čtyřikrát do roka a připomínají spíše hudební recitál písní a Slova než klasické evangelické bohoslužby. Jinak do hodin často nosím kytaru a začínáme tím, že na úvod zpíváme. Říkám tomu Singspiration, což je anglická složenina ze slov zpívat a inspirovat.

V Náchodě je moderní oblastní nemocnice. Jak vypadá spolupráce školy s touto nemocnicí? 

Z mého pohledu pozorovatele je skvělá. Je vidět, že o konání praxí a naše absolventy je veliký zájem. Někteří tam dokonce již pracují. Adaptační kurzy pravidelně navštěvuje ředitel nemocnice, který se účastní i dalších školních akcí, jako je např. maturitní ples. Na adaptačním kurzu každý rok s žáky rozmlouvá o možnosti uplatnění v nemocnici. Posledně s námi opékal buřty u táboráku a bylo vidět, jak se s námi u ohně cítí uvolněně.

Jsou i další instituce, kde můžeme potkat vaše studenty na praxi či jako dobrovolníky? 

V Náchodě můžeme potkat naše žáky na praxích i absolventy ve středisku Diakonie ČCE Betanie. V Jaroměři, kde působím jako farář, zase potkávám žáky na praxích při konání bohoslužeb v léčebně dlouhodobě nemocných či ve středisku Diakonie Milíčův dům v Josefově.

Jsi zároveň farář na sboru. Také manžel a otec tří dorůstajících dětí. Jak to všechno zvládáš?

Snažím se to zvládat, protože mi to dává smysl. Děti jsou už poměrně dorostlé. Dcerám je 21 a 19 a téměř šestnáctiletý syn nás dokonce přerůstá i výškově. Navíc od letošního září budou už z domu všichni pryč, na školách. Jsou již velmi samostatní, a tak jsme my oba s manželkou zvyklí na velký pracovní výkon a množství aktivit. Jiná věc je ovšem dělení úvazku mezi učitelstvím a farářováním. Nejen já, ale také kolegyně učitelky odborných předmětů dělí své úvazky a po odučených hodinách ve škole odcházejí sloužit do nemocnice jako zdravotní sestry. Myslím, že dělení úvazku faráře a učitele je jedna z variant, jak je možno v naší církvi v malých sborech zajistit kontinuitu. Jde o to vzít farářův půl úvazek realisticky. Jasně jej definovat a nemít očekávání jako od faráře na plný úvazek. Moje zkušenost je, že ten farářský poloviční úvazek přechodem z plného úvazku najednou velmi ztěžkne. Faráři ubydou sice odsloužené neděle, může se omezit program a pastorace, ale běžná agenda mu zůstává. To musí vzít okolí vážně. Sám po roce a půl takové práce cítím, že mnoho věcí nestíhám jako dřív. Farář na půl úvazku od sboru potřebuje hodně povzbuzení a podpory.

Která z rolí farář/kaplan/učitel je ti nejbližší a nejvíce tě naplňuje? Proč?

Mého bratrance se kdysi jeho rodiče zeptali, jestli má raději mámu, nebo tátu. Jeho odpověď zněla: „Já mám nejraději čaj.“ Na položenou otázku se neodpovídá jednoduše. Vším jsem asi rád a je mi to nějak blízké, jinak bych to nedělal. Je ale fakt, že roli kaplana mám zažitou nejvíce. Už od začátku devadesátých let, kdy jsem se v Ymce angažoval jako bohoslovec, se ode mě očekávaly duchovní programy či rozhovory. Vlastně i jako farář pro mládež Královéhradeckého seniorátu, jímž jsem byl deset let, jsem byl de facto kaplan. V současnosti se mi dostává té cti účastnit se začátku spirituální péče v Diakonii ČCE, o niž se budou starat kaplani. Učitelství je mi též přirozeně velice blízké. Účast na práci s mládeží, jíž jsem se věnoval přes 30 let, jsem vždy považoval za neformální vzdělávání. Když jsem byl malý, tak jsem si se sestřenicí Evou hrával na faráře. Řekl jsem jí prý jednou: „Já budu kázat a ty hrej!“ Role faráře je mi také blízká, i když je těžká. Určitě mě naplňuje a těší zvláště, když můžu farářovat ne v posmutnělé atmosféře nostalgie z odcházejícího minulého, ale v atmosféře věcné spolupráce a nadějného očekávání věcí budoucích.

Daniela Ženatá
foto: archiv školy