Střední zdravotnická škola Evangelické akademie Brno

28. února 2023

(ČB 2/2023) Tento ročník Českého bratra vám přináší novinky, zprávy, reportáže či rozhovory ze škol, které patří k naší církvi. Máme jich už osm. Jako druhou představíme Střední zdravotnickou školu v Brně-Líšni.

Střední zdravotnická škola Evangelické akademie Brno
28. února 2023 - Střední zdravotnická škola Evangelické akademie Brno

Zdravotnická škola Evangelické akademie sídlí v Brně, v klidné městské části Líšeň. Díky menší velikosti školy jde o zařízení s příjemnou rodinnou atmosférou a možností individuálního přístupu ke studentům. Na škole se připravují budoucí zdravotničtí pracovníci v oboru „Praktická sestra“ (čtyřletý obor, ukončený maturitou) a „Ošetřovatel/ošetřovatelka“ (tříletý obor, ukončený výučním listem). Od září 2019 byl otevřen nástavbový obor „Sociální činnost“ (dvouletý obor, ukončený maturitou). Obor je určen pro všechny majitele výučního listu, část absolventů oboru Ošetřovatel tak pokračuje ve studiu a získá maturitu. Studenti všech studijních oborů navštěvují v rámci praktické výuky klinická pracoviště nemocnic a sociální zařízení, nejčastěji domovy pro seniory. Pýchou školy je, že absolventi jsou v terénu i ve zdravotnických zařízeních velmi žádáni.

Pro únorové číslo jsem vyzpovídala školní kaplanku Střední zdravotnické školy – Martu Židkovou.

Jak dlouho jsi kaplankou na střední zdravotnické škole a co jsi dělala předtím?

Na zdrávce jsem pátým rokem na poloviční úvazek, předtím jsem už šest let byla kaplanka, nebo jak se dřív říkalo – spirituálka na Vyšší odborné škole EA (tam působím na druhou polovinu úvazku stále). Od ní se právě před lety zdravotnická škola oddělila. Ještě předtím jsem pracovala jako druhá farářka ve sboru v Brně-Židenicích a jako seniorátní farářka. 

Na vaší škole je převážná většina žáků, vlastně spíše žaček, které o křesťanství nic neví. Jak to jde dohromady s tím, že jste církevní škola?

Jsme otevřeni pro každého, kdo toto prostředí toleruje a přijímá s pochopením. Že jsme normální, zjistí žáci většinou už na adaptačním kurzu na začátku prvního ročníku. Mě jako kaplanku tam zažijí při tanci na louce, běhání po lese i spaní v chatkách. Při sportu a zábavě se rychle obrousí obavy i nedůvěra a vzájemné oťukávání jde mnohem rychleji.

Co učíš?

Předmět se jmenuje „Základy křesťanství“, což je velmi široký pojem. Existuje samozřejmě školní vzdělávací program, kterého bych se měla držet, ale je to neustálé hledání, proces, co všechno by tam mělo být. Hodně přemýšlím o tom, s čím by se v hodinách žáci měli potkat. A za těch pět let se to dost proměnilo. Mám před očima každou třídu, každou skupinu žáků a vidím, že každá potřebuje trochu něco jiného. Mělo by jít o to vysvětlit pojmy, hledat souvislosti, předat určité vědomosti. Já dávám přednost tomu pro ta děcka tam být, vyslechnout je, být jim blízko, reagovat na to, o čem jsou ochotni mluvit. Často se poprvé odvažují nahlas formulovat své dost zásadní otázky. Často si říkají o pomoc, někdy o ni i volají. Chci ukázat, že jsem tam pro ně. Jde spíš o vztah a důvěru.

Dsc_5744 slavnostní otevření zrekonstruovaných prostor

Není trochu rozpor v tom být učitel a známkovat vědomosti a zároveň být kaplan, spirituál, ta vrba, které se děti svěří se svým trápením?

Je v tom rozpor, ale na druhou stranu si jedno bez druhého nedovedu představit. Kdybych neměla jako kaplanka tyto hodiny v rozvrhu a nesetkávala se pravidelně se všemi žáky, ten vztah mezi námi by nefungoval. Než člověk získá důvěru, to trvá. Takto jsem se studenty hodně a pravidelně, čas je dán rozvrhem. A jsem tam zároveň v kaplanské roli, té pomáhající, provázející.

Takže jenom nabídka pomoci nebo konzultační hodiny by nefungovaly?

Určitě ne. Ten společně strávený čas, rozhovory, hledání, to by chybělo. V hodinách mě žáci poznávají, vidí, jak na ně reaguju, získávám důvěru. A pak se třeba osmělí a přijdou s něčím, co je trápí. Někdo přijde brzo, třeba po měsíci. A někdo třeba po roce. Ale přijde, protože chce. A ví, že může.

A co splnění vzdělávacího programu? 

Já doufám, že vlastně plním, co v těch hodinách mám předestřít – představit základy křesťanství. Jsem tam taková, jaká jsem. Nepředávám jen teorii, ale snažím se na sobě a svém přemýšlení ukazovat, jak víra ovlivňuje mé postoje, hodnoty, pohled na situace, na bolavé a těžké věci. Snažím se to, co vnímám jako nosné a utvářející, představovat na svém životě. Že to, co přinesl Ježíš, se dá nějak žít. Nebo zkoušet žít. A že to má smysl. Snažím se jim představit „praktickou víru“. Včetně vlastních pochyb, hledání, nejistot. A taky se hodně snažím jim naslouchat a dávat najevo, že tu jsem i pro jejich otázky, hledání, nejistoty. Že tu jsem pro ně. Často jsou to silné momenty. Žáci nevidí jen ty pojmy a poučky, ale autenticitu. A z toho pak může růst oboustranná důvěra.

Jak se pak takový předmět známkuje?

Dávám všem převážně jedničky. Zlepšuju jim průměr na vysvědčení. Říkám jim, že tu nejsem jako učitelka, ale jako kaplanka. A oni potřebují v tom kolotoči předmětů a náročných odborných předmětů zažít v rámci rozvrhu „jinou“ hodinu. Vědí, že v mé hodině nemusí být ve stresu, zažijí uvolnění, odpočinek, pohodu. Samozřejmě ne každý na to přistoupí, jsou studenti, kterým je to úplně jedno. Ale většina je ráda. Zrovna včera za mnou přišly třeťačky, že by se mnou chtěly mít hodinu, jestli nemám u nich napsaný nějaký supl, že se mnou chtějí mluvit. Základy křesťanství jsou totiž jen v prvních dvou ročnících, ve třetím a čtvrtém už ne. A je vidět, že jim to chybí. I ta forma vydechnutí během dopoledne, i to, že je tu prostor, kdy spolu můžeme mluvit. 

Jak vycházíš s žáky z oboru ošetřovatelství, což je vlastně učební (ne studijní) obor a děti zde mají často mnohá omezení?

Je to proces. Oni během těch tří let, co jsou žáky naší školy, zrají. Jsou to děti, které většinou mají nějaké limity a k tomu spoustu problémů. Často nemají dobré rodinné zázemí. Já je mám ráda. Jsou empatičtí, citliví, hodní. Sociální inteligenci mají na vysoké úrovni často právě proto, co zažívají v osobním životě. Samozřejmě nastoupí i žáci, kterým to nic neříká, ale ti často zase odejdou. 

Dsc_5259 živý vstup do České televize

O čem v hodinách nejčastěji mluvíte?

Často svým žákům opakuji, že jsou fakt dobří, že je obdivuju. Představím si, jak jdou ve druháku, to znamená šestnáctiletá děcka, na praxi a jdou umývat nebo krmit staroušky či ležící pacienty. Na rovinu jim říkám, že já bych takovou práci jako dospívající nezvládla. Zdůrazňuju jim, že jsou to oni, kdo se těch lidí dotýká, kdo s nimi mluví, kdo jim je ze všech nejvíc nablízku. Na nich hlavně záleží, jak se klient či pacient bude cítit. Jestli bude mít strach, nebo ne, jestli ztratí svou důstojnost, když bude třeba už nemohoucí. Nebo od koho uslyší slovo útěchy či zakusí pocit lidské hodnoty. Říkám jim, že si jejich práce velmi vážím a že je to práce důležitá, i když to možná společnost ne vždy tak vnímá. Hodnota člověka, pokora, vzájemné vztahy, respekt, úcta, vzácnost a křehkost života – o tom se s žáky snažím hodně mluvit, to se mi zdá jako základ křesťanství pro ty, kdo o křesťanství dosud nic neslyšeli. A o to v tom předmětu jde.

Tyto děti mají často také vážné problémy: záškoláctví, někdy i horší věci jako sebepoškozování či sebevražedné sklony. Jak se pereš s těmito věcmi?

Těžko. Řada dětí je z rozbitých vztahů, problémy se často stupňují a nabalují. Přidal se covid a nucená izolace, což je v tomto věku tragédie. Teď k tomu přistupuje nejistota materiální, válka za humny, hroutící se jistoty tam, kde dříve byly. Mnohé děti zažívají věci, které by v šestnácti, sedmnácti rozhodně zažívat neměly. Když to srovnám s předchozími „generacemi“ žáků, jsou ti dnešní mnohem více nejistí, rozhození, neví, proč tu jsou, co bude, co bude se světem, jestli nebude třetí světová… To slyším každou druhou hodinu. Ty děti se vnitřně klepou a většinou nemají, s kým by to probraly. 

Jak to zvládáš při nemalém počtu žáků?

Poslední dobou mám čím dál víc pocit, že jim nemám, jak pomoct. Psychologové nejsou, psychiatři nejsou, všude dlouhé čekací lhůty. A já vidím každou chvíli akutní stav děcka zralého pro okamžitou pomoc, a když už se nějakého odborníka podaří zkontaktovat, dostaneme termín za čtyři měsíce. To je neúnosné. Někdy se cítím bezmocná. Nechci ani nemůžu fušovat do jiných oborů a tohle je mnohdy nad moje síly.

Jak to vnímají ostatní kolegové? 

Míváme porady, kde dost věcí probereme. Žáků máme dvě stovky, to je počet, kdy za každým jménem ještě dokážeš udržet tvář. Často probíráme jednotlivé žáky a bavíme se o tom, jak jim studium jde, na co jsou šikovní, kde je problém a podobně. Vždycky mě potěší, když třeba slyším o dívence, která je na učení slabá, ale na praxi si ji nedovedou vynachválit, s pacienty komunikuje příkladně, a ještě ji to baví. To úplně zahřeje u srdce.

Co se ve škole děje navíc, nad povinnou výuku?

To nám v minulých dvou letech hodně rozbil covid, ale letos už zase začínáme s pravidelnými aktivitami; třeba polévkové dny. Tím navazujeme na tradici naší školní budovy. Kdysi tu byla církevní škola, kde učily řádové sestřičky, a ty vařily chudým dětem polévku. A my dvakrát do roka také podáváme polévku a máme to spojeno s přednáškami a dalším programem. Letos tu například byli záchranáři, porodníci, vodiči slepeckých psů nebo pracovníci z hospice. Měli praktické ukázky ze svých oborů, aby studenti viděli, co je může ve zdravotnické praxi potkat. Tak jsme (jako) rodili, zachraňovali a vodili nevidomé. Žáci si tak udělají obrázek o tom, co by je zajímalo, kam by se chtěli v profesním životě posunout.

Daří se žáky získávat pro akce mimo školu?

Ano, někteří se účastní sportovních soutěží, měli jsme školní ples, angažují se v „krabici od bot“. A někteří žáci chodí jako dobrovolníci do jednoho zařízení pro seniory a dělají jim tam takovou „kavárničku“. Povídají si s nimi, když je pěkně, vyvezou je třeba do zahrady, čtou jim. Je to ve spolupráci s Adrou, jmenuje se to SetKavárna a žáci se tam střídají. Baví je to. A vidí v tom smysl. Což je úplně bezvadné!

Dsc_0443

Jak žáci berou bohoslužby?

Tak třeba zrovna teď jsme měli po třech letech (po covidu plus po opravě školní budovy) vánoční bohoslužby tady v Líšni. Míváme je v katolickém kostele, je to velice hezké prostředí. A moc se to povedlo. Měla jsem pocit, že i ta vánoční zvěst tam rezonovala. Byli jsme tam opravdu spolu. A k tomu další rozměr – máme ve škole i Ukrajinky i Rusky. Brácha – nezvěstný. Brácha na druhé straně – nezvěstný. Napětí z války se společně podařilo ukočírovat, na to jsem hrdá. V kostele brečely všechny.

Jsou vaši absolventi hrdí na svůj obor?

Kéž by byli vybaveni hrdostí na to, že jdou dělat dobrou věc. Žádáni jsou, to víme. Ale nevím, jestli v těch osmnácti, devatenácti jsou schopni to takhle vnímat. Mám dojem, že v tomto věku řeší úplně jiné věci, že toto přijde později, až s nějakou zralostí.

Co tě nejvíc naplňuje v práci školní kaplanky?

Jsou okamžiky, kdy vidím smysl. Třeba dneska. Skončila poslední hodina, děcka odchází ze třídy a asi osm jich jde kolem mě a říkají: Můžu vás obejmout? Můžu vás obejmout? Obejmeme se, vím, že to potřebují. Beru to jako zpětnou vazbu svého přístupu k nim a toho, jak vedeme společné hodiny. Je to silné i pro mě.

To je tedy vzácná zpětná vazba!

Nebo po bohoslužbách na začátek školního roku. Já stojím v taláru ve dveřích a při vycházení z kostela mně deset, dvanáct studentek skočí kolem krku. Super! Je to projev jakési blízkosti a důvěry. Z toho mám velkou radost.

Dsc_8874

Chodí za tebou jako za vrbou?

Taky. Cítím, že důvěra panuje velká, když za mnou přijdou s tím, co je tíží. A jsem třeba první, komu to řeknou. Tady vidím velkou roli a potřebu školního kaplana. To nejisté dospívající „velké dítě“ má za kým přijít, když doma ani v okolí nikoho nemá.

Je to pro tebe náročné? Nejsi někdy vyřízená?

No, to jsem. Například před Vánocemi už toho bylo hodně. Hlavně když se k tomu přidá ještě ta bezmoc, o které mluvíme výše. To mě opravdu vyčerpává.

Máš možnost supervize nebo nějaké pomoci?

Velkou oporou pro mě je naše ředitelka Renáta Michálková. Spolu mnoho věcí rozebereme a rozumíme si. To už pak není moje ředitelka, ale přítelkyně na stejné vlně. To mně velice pomáhá. Jednou za rok se v Bělči setkáváme kantoři i kaplani ze všech škol Evangelické akademie. A to je moc fajn, je to příležitost ke sdílení. Starosti jsou vlastně všude podobné, žáci také, tak se to probere. I jako kaplani se scházíme, jsme v rámci EA čtyři.

Jak bys své působení na střední zdravotnické škole shrnula?

Já nejsem vůbec akademický typ. A ocitla jsem se ve školství, což by mě nikdy nenapadlo. Asi toho ty děti moc nenaučím, co se znalostí týče. Ale přijdou a obejmou mě. Kdo to má!

připravila Daniela Ženatá
foto: Benfoto