Strategie rozhovoru
(ČB 12/2020) Hledáme novou strategii církevní práce, která bude odpovídat současným podmínkám, především tomu, že brzy budeme muset žít „za své“. Nejde však jen o to. Společenské změny nás současně vedou ke stále obnovované otázce: Jak uspořádat život našich sborů i církve jako celku, abychom skutečně nesli evangelium do světa, ve kterém je nám dáno žít a do kterého jsme posláni? Na co soustředit síly, jak hospodařit s prostředky, které máme?
V posledních letech odešli na věčnost dva bratří, kterých jsem si vážil velice a na které vděčně vzpomínám: hluboký mystik Freda Kocáb a neúnavný kazatel, teologický myslitel Josef Veselý. Co by nám asi k hledání nové strategie řekli?
Z Kocábova kdesi publikovaného rozhovoru cituji zpaměti: „Farář má být především k nalezení na faře, aby byl k dispozici těm, kteří za ním přijdou, protože ho potřebují.“
Veselý, tehdy už asi stoletý, v Evangelickém týdeníku 2015: „Krize postihuje daleko citelněji staré etablované církve (míněna i ČCE) než nová společenství evangelická a evangelikální, jež berou vážněji osobní problémy lidí v osobních rozhovorech, ke kterým se staré církve uchylují výjimečně.“
Nechtěl bych nakládat na bedra našich plně vytížených, nejednou přepracovaných duchovních další břímě! Netvrdím, že by pastoři či kazatelé jiných českých evangelických a evangelikálních církví byli pracovitější nebo obětavější. Oni jen svůj čas a síly rozdělují mezi práci se skupinami a práci s jednotlivci jiným způsobem, který je podle Veselého – ale i podle mého psychologického rozumu – účelnější (chcete-li, efektivnější).
Nabízím srovnání práce duchovního s prací sbormistra nebo trenéra sportovního klubu, třeba košíkové. Trenér i sbormistr (zvlášť jde-li o sbor mladý) pracují jednak s jednotlivými hráči nebo zpěváky, jednak s celou skupinou. Obojí je stejně důležité, mají-li hráči plně využít své nadání a mají-li také maximálně přispět k úspěchu celého kolektivu.
Být křesťan znamená celoživotní program, osobní duchovní růst ke zralosti. Anebo jiným obrazem vyjádřeno: Jde o individuální, i když také skupinovou cestu poutníka krajinou života. Ať užijeme první, nebo druhý obraz, je zřejmé, že zde má být někdo, kdo podle potřeby poradí, pomůže, povzbudí i varuje, kdo vede či spíše doprovází, jde s sebou.
Mnozí naši duchovní hodně myslí na jednotlivé členy sboru, dost o nich vědí i se za ně modlí, navštěvují nemocné. Vcelku však na základě svých letitých osobních zkušeností s několika duchovními v několika sborech, na základě zkušeností bývalého presbytera a výpomocného kazatele a trochu i psychoterapeuta, okrajově také učitele na dvou teologických fakultách – nemohu rozporovat ono Veselého „uchylují se výjimečně.“
Uplatnění nové (staronové) strategie podle Kocába a Veselého nebude jednoduché. První krok vidím v tom, že vejde ve známost toto: Osobní rozhovor je normální, běžná, rovnocenná součást práce duchovního. Má se k němu zvát a má se o něj žádat. I kdyby k tomu došlo jen jednou za rok a i kdyby šlo zdánlivě jen o „přátelské popovídání“ u kávy, každý člen sboru by měl vědět, že jeho duchovní o něj má osobní zájem, že je tu pro něj, že mezi nimi dvěma je trvalý, pevný vztah.
Článek Veselého, který jsem připomněl, má název „Církev káže“. Hlavní myšlenka: Kazatel je pro posluchače zároveň „první bratr“. Bez jistoty, že právě jemu na posluchači bytostně záleží, sebelepší kázání nemluví.
Současná pandemie může být pro kazatele, který se chce více než dosud orientovat na odkaz Kocába a Veselého, tak jak je vyjádřen v tomto článku, dobrou příležitostí. Telefonní kontakt navozuje trochu jinou, ale v něčem i výhodnější atmosféru pro osobní rozhovor než setkání tváří v tvář. Totéž platí pro posluchače, který si možná po přečtení jasněji uvědomí svůj „nárok“.
Pavel Říčan, psycholog