Strach jsem vlastně nepociťovala

Eva Filipi, diplomatka s hlubokými evangelickými kořeny, strávila celý život ve službách naší země na Blízkém východě. Nejprve jako chargé d'affaires v Iráku, poté jako velvyslankyně v Libanonu, Turecku a Sýrii. Poslední diplomatická mise v Damašku se z „klidné destinace před důchodem“ protáhla na dlouhých a náročných dvanáct let. Český úřad pod jejím vedením tu během války reprezentoval celý západní svět na tehdy jediné západní ambasádě, která zůstala otevřená. Jak nositelka státního vyznamenání a laureátka Ceny Arnošta Lustiga čelila strachu, když jí šlo o život? A čeho se v geopolitickém vývoji světa máme či nemáme obávat my? 

Evo, jaký byl tvůj návrat domů po tom všem?

Hodně obtížný. Kdybys byl v nějaké třeba evropské destinaci, která je nám kulturně blízká a kde neřešíš tolik složitých věcí, máš dost dovolené, aby sis připravil věci doma. Když jsi někde velmi zaujatý tím, co se děje, nepřipravíš se a jen se pomalu sžíváš s tím, co najednou obnáší tvůj návrat domů. Chvíli před mým odjezdem z Damašku došlo navíc k eskalaci dění na Blízkém východě, pamatujeme si útok Hamásu 7. října 2023 a vše, co následovalo potom. Do poslední minuty jsem se musela se věnovat tamnímu vývoji. Pak to během minuty uzavřeš, sedneš do letadla a letíš domů. Návrat je docela rána mezi oči, zvlášť před zimou, když předtím žiješ dlouhá léta pod sluncem. Metabolismus si musí obtížně zvykat. Pak taky zjišťuješ, že to tu vlastně úplně neumíš, což je dáno tím, že jsi léta v exponované zemi, daleko a v jiném kulturním i politickém kontextu. Takže ano, obtížná etapa. Už jsem doma skoro dva roky a pořád mám v garáži nevybalené krabice. Vlastně nevím, jestli je vůbec kdy vybalím. 

A co děláš teď? Asi málokdo si tě představuje s motyčkou na zahrádce…

Věnuji se Blízkému východu i dál, nejde to odstřihnout. Po svých dřívějších misích jsem uměla zavřít dveře a mít odstup, tady to ovšem bylo tak rozjitřené, že mi to stále nedá spát a sleduji pořád velmi intenzivně, co se tam děje. Rok po mém návratu navíc došlo k té velké změně v Sýrii, k pádu Asadova režimu. Dál se snažím předávat zkušenosti z desítek let v diplomacii na Blízkém východě. Přednáším často pro veřejnost, školy, univerzity. To mě po návratu drží nad vodou. Lidé se ptají, jsou zvídaví, odezvy jsou dobré. Snažím se, aby lidé pochopili, v čem jsme třeba v nedávné minulosti chybovali. 

V čem jsme chybovali?

Blízký východ a severní Afrika, to jsou naši sousedé. My bychom měli dbát na to, aby se i tato část světa vyvíjela dobře a neohrožovala nás – bezpečnostně nebo ekonomicky. Na začátku arabského jara, v zemích jako Tunis, Egypt a Libye, jsme jako Západ nabrali kurz: my víme, co tam má být. A vůbec jsme nebrali v potaz tu druhou část příběhu, to, co se děje tam a co by asi chtěli oni. Žili jsme v tom, že to, co my tu máme, musí být i v jiných částech světa. A ono nám to moc nevycházelo. Snažím se dnes vysvětlovat, že je dobré nezůstat při informacích z jednoho zdroje, konfrontovat je s dalšími zdroji – a pak se to přiblíží tomu, co bychom mohli nazvat pravdou nebo něčím, co se blíží pravdě. 

Pravd je mnoho, jak se v tom vyznat? 

Nemůžeme předpokládat, že většina populace se bude pídit po širokých zdrojích. Spíš jde o to, aby nenaběhli jen na tu jednu část a nedrželi linii, která je daleko od pravdy. Snažím se, aby lidé pochopili, že ne vše, co zazní v mainstreamových médiích, je vždy jednoznačná a zaručená pravda. Americký pastor Jonathan Foster kdesi řekl, že když někdo tvrdí, že prší, a druhý, že je sucho, není tvojí povinností citovat oba, ale jít a otevřít okno.

Jak se má křesťan nebo člověk s humanisticky orientovanými hodnotami stavět třeba k fenoménu evropské migrační krize? Narážím na tu situaci před deseti lety, kdy jsme viděli totálně otevřenou náruč tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové a naproti tomu část české rétoriky plné xenofobie, stereotypů a šíření strachu, k němuž v našem kontextu opravdu nebyl důvod.

Bezbřehá ‒ nechci říct přímo naivita, protože je to srdce, duše ‒, podle mě není cesta. Musíme pomáhat, ale v tu chvíli si musíme pozvat experty a vědět, co lze a co nelze. Mezi těmi skutečně potřebnými byla i ekonomická migrace. Křesťan má povinnost přistupovat k těmto věcem s rozumem. Moje mentalita uvnitř je otevřít náruč a přijímat – to mám ze své víry, ale pragmatismus je tady naprosto nutný, abychom nedošli tam, kam nechceme. Fakt je, že do Evropy tehdy nepřišli jen ti, kdo jsou ohroženi válkou, těm jistě musíme pomoci, ale přišli i mnozí jiní, kteří nemají rádi náš způsob života. V Česku jich není mnoho, ale třeba v Německu nebo Francii mají i spící buňky Islámského státu. V první řadě bychom měli myslet na evropské zájmy, protože to, co pomůže Evropě, to ve výsledku může pomoci i ostatním.

Po letech téměř úplného mediálního mlčení ses nyní otevřela veřejnému vystupování.

V průběhu syrské krize jsem se snažila dopídit se něčeho, co není ideologie, ale co se blíží tomu, co bychom měli dělat. Tento druh zpráv jsem posílala svým nadřízeným, ministrům a těm dalším. U řady těch dalších jsem nebyla příliš oblíbená. Lidé nemají rádi mnoho informací. Když se držíš myšlenky, že my musíme ty režimy na Blízkém východě změnit, protože to jsou ty hodnoty, které my vyznáváme a oni budou taky, tak se ti moc nehodí, když ti to někdo narušuje. Já tomu říkám intelektuální lenost, zvlášť u těch, kteří by měli být vnímaví a jít cestou, která by byla v zájmu České republiky, v zájmu Evropy. Už v roce 2012 jsem na toto téma hovořila v Evropském parlamentu. Bylo to v čase, kdy by ještě nikdo nepřipustil jiný příběh než ten, že uděláme z těch despotických režimů demokratické ráje. Bylo vidět, že jsou všichni zaražení. Bylo ticho, pak se ale začaly zvedat ruce, lidé se ptali a byli vděčni za to, že slyší zprávy o tom, jak vypadá skutečná situace na místě, že slyší skutečná fakta. O to jde – abychom nedrželi jen tu jednu linii, když třeba ani není vhodná pro ostatní národy, natož pro nás. Sýrie v tom byla velmi poučná. My jsme s chutí bortili despotické režimy, které byly v zásadě sekulární, případně blízké spolupráci se Západem, zatímco jsme zcela stranou nechali třeba bohatou Saúdskou Arábii, jejíž režim není o nic méně brutální, než byl třeba Asad v Sýrii. Evropa je velmi sebestředná v pocitu, že to, co máme my, je to nejlepší a nejvýznamnější, a takhle se budou chovat všichni bez ohledu na historii a kulturní odlišnosti.

Jak ses v tak exponované funkci uprostřed mnoha režimů i válek vyrovnávala se strachem? Co ti pomáhalo?

Jednoznačně moje víra a zázemí, z kterého jsem vyšla. Možná jsem si to zpočátku ani moc neuvědomovala – když jsi už přímo na postu, nějak jedeš, funguješ, pracuješ dobře, ale postupně jsem si přišla na to, jak moc je důležité, v čem vyrůstáš. Jako dítě jsme se večer s maminkou, tatínkem a oběma bratry každý den modlili, vždy se četlo se z Bible a vždy zpívalo. Celé to bylo plné lásky a odpuštění. Bylo to silné a přitom přirozené a láskyplné. Víra, konfirmace, letní brigády mládeže, to mě formovalo, z toho jsem i daleko ve světě čerpala. Strach pak vlastně ani nepociťuješ, jsi v rukou Vyššího. 

Jaký byl počátek tvé cesty směrem ke tvému oboru? 

Můj tatínek zval po večerech domů filozofy, faráře, myslitele a společně vedli velké debaty, například i o Blízkém východě. Někdy v mých šestnácti letech mi můj starší bratr, teolog Pavel navrhl, abych se tímto směrem vydala, s tím, že je to důležité a on už nemá kapacitu na arabštinu. Tak jsem šla do jazykové školy, začalo mě to bavit a měla jsem pocit, že to je to ono. Pochopitelně jsem se dlouho, až do roku 1991, potácela od místa k místu. Tatínkovi, který byl významným pražským krejčím, v padesátých letech vzali živnost, v Moděvě z něj chtěli udělat ředitele, ale odmítl, nechtěl vstoupit do strany. Ani mně nepřišlo na mysl, že bych kvůli kariéře měla udělat nějaký ústupek. Třeba jeden herpetolog mě chtěl na půl roku do Alžíru, nadšeně jsem šla za šéfem s žádostí o půlroční neplacené volno, během deseti minut přišla šéfka stranické organizace se slovy „můžeš, ale jen když vstoupíš“. Tak jsem poděkovala a nikam nejela. Po revoluci mě oslovili z ministerstva zahraničí. Docházelo k větší obměně diplomatů. Pak už to šlo zostra. Patřím k takzvaným odborným diplomatům, tedy k těm, kteří se obvykle pohybují stále v jednom regionu. Tak jsem „ve svém“ regionu zůstala i já. Irák, Libanon, Turecko, Sýrie.

Zažila jsi situaci, kdy ti šlo o život?

Vícekrát. Třeba v Iráku. Tehdy jsme okouzleně přijímali všechny americké narativy, takže pro tamní režim jsem byla nepřítelem. Nenápadné varování jsem dostala od kolegy diplomata, který někde něco zaslechl. Ale to, že jsem byla přímo na seznamu těch, které měl režim zlikvidovat, jsem zjistila až s odstupem. Plánovali výbušninu pod auto. Nestihli to, odjela jsem dřív. A co se týče přímo života ve válce, to jsem spíš vždy vnímala tak, že jsme v rukou Nejvyššího. Jednou mě mladičký policista z URNA vezl na schůzku do centra Damašku. Na jednom místě zastavil a pravil: „Paní velvyslankyně, sem jet nemůžeme, tady to před týdnem bouchlo.“ Odpověděla jsem: „Pane, tady jste ve válce. Tady to holt občas někde bouchne.“ V takových chvílích jsem strach vlastně nepociťovala. 

Jak si vede česká zahraniční politika?

Při rozhodování politiků by neměla hrát stoprocentní roli ideologie. Pro rozhodování je třeba dát k sobě více faktorů a ideologie nesmí převážit. Zdá se mi, že pro současnou vládu není Blízký východ až takové téma. Snad 17 let se tu tradovalo, že Asad musí odejít. No, tak už odešel. Zdá se mi, že v současnosti máme málo expertního vědění. Premiéři a ministři bývali dychtiví a se zaujetím prahli po informacích z terénu, zvlášť Schwarzenberg nebo Sobotka. S touto vládou se to až tolik nedělo. Ideologická stránka je zrádná – nepřipustíš další příběhy, protože my jsme na té správné straně. Po rozpadu Sovětského svazu jsme nadšeně přijímali, že jsme a budeme součástí Západu. Na základě konkrétní zkušenosti z postů, kde jsem působila, mohu říct, že dlouhodobě Francie, Německo a dříve ještě Velká Británie jednak to klíčové rozhodují, a jednak to vědí nejlépe. Mnohdy jsem se necítila dobře, protože my jsme leccos uměli lépe, ale byli jsme přehlasováni. To mě trápilo, protože jsem v Evropskou unii hodně věřila. Tady to možná není tolik vidět. Ale je to tak, že v klíčových věcech rozhodují velcí a my to slovo nemáme, ač jsme se snažili, zvlášť za minulých vlád. Třeba kníže Schwarzenberg byl nesmírně odvážný a dokázal mluvit i sprostě, když bylo třeba. Nepovažoval Evropu za středobod. Věděl, že Evropa neřídí orchestr celé planety.

Dostal se svět uprostřed konfliktů, válek a geopolitického vývoje už do místa, odkud není cesty zpět?

Myslím, že tohle bychom měli nechat v rukou Boha. To, co se děje teď, je opravdu zneklidňující. Západ není středobod. Je tu nejnověji třeba BRICS (pozn. red. – ekonomické a politické uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky). Do studené války bylo vše jednoznačné. Něco patřilo Kremlu, něco Americe. Pak bylo období řekněme dvou a půl dekády jakési americké superpozice. To bylo období, kdy se mluvilo o takzvaném Velkém Blízkém východě, Great Middle East. To se právě teď láme, jestli Washington dál bude určovat, co a kde bude. Svět se dostává do velkých turbulencí. Ale držme se víry a naděje. Věřím, že lidé s takovou životní orientací mohou leccos na světě pozitivním způsobem ovlivnit. A děje se to. 

připravil Pavel Hanych
foto: archiv FS Telecí