Stoly se točí (na periferii)

V předešlých příspěvcích jsme psali o tom, proč by měla církev chtít mít sbory na periferii. Dnes je to otázka po lidských zdrojích právě na periferii. Samozřejmě obě otázky souvisí. 

Nebudeme posílat zaměstnance na frontu, ze které se stahujeme (čti: do seniorátů, oblastí, které v důsledku finanční strategie čeká zánik většiny kazatelských míst), ale dáme jasně najevo, že s takovým scénářem nepočítáme. Odpovědí je podpora církve, která si službu v některých lokalitách vezme za svou. Formy podpory mohou být různé.

Když jsme obsazovali sbor v Ústí nad Labem, byla to první vlaštovka společného přemýšlení o tom, jak vidíme poslání církve. Kde chceme zachovat místo služby, kde to nevzdáme, i když nám okolnosti právě teď nepřejí. Přesto není samozřejmé, že se našla rodina, která se takové záležitosti chopila. Najdou se ještě další? Vytvoříme jim k tomu podmínky? 

Vylidňování jsme si nevšimli jen pod kazatelnami, ale taky na kazatelnách. Sbory, do kterých by to nikdo neřekl, visí v církevní inzerci nečekaně dlouho. O faráře se přetahují navíc i instituce, tématem je kaplanství a částečné úvazky. 

Umím ocenit nečekanou pointu. Když se nabídne nový úhel pohledu. V angličtině je idiom „//tables they turn//“. Stoly se otočí. Role se vymění. Ježíš o tom mluvil. První budou poslední a blaze těm, kteří to tady mají špatný. 
Faráři, které znám, svojí práci takhle rozumí. Jdou někam, kde se cítí potřební, i když je čekaly v minulosti i současnosti podmínky nepohodlné a nevýhodné.

Periferie je okrajová část většího celku. Jeden příklad za ostatní: Královské město Cheb a jeho okolí (Chebsko, tzv. //regio Egrensis//) leželo na okraji českého království, aby se zájmy i významem přelévalo do Německa. Bylo okrajové a zároveň to byla významná evropská obchodní křižovatka. O svoji výjimečnost se srdnatě hlásilo. A odříznutí Sudet od zbytku světa železnou oponou se na něm a na skladbě jeho obyvatel těžce podepsalo… 

Současné rozsáhlé dotační investice ale nechaly rozkvést nádherné historické centrum města s hradem a legendárním Špalíčkem, stejně jako oddychovou zónu v podhradí podél Ohře. Evangelické zázemí je podobně výstavní. Fara, farářský byt a kostel v centru, vše opraveno. Na zahradě zbrusu nová budova diakonické školky a nápady na rozvoj práce Diakonie. Podpora církve přislíbena. 

Každý projekt potřebuje někoho, kdo mu věří a kdo za něj kope. V tradičních sborech farář plní soupis úkolů, které částečně dědí. Projekt je společný s týmem lidí. 

Na periferii některé úkoly vychází z nutnosti, ale zbytek jsou otevřené možnosti, které čekají na uskutečnění. Málokdy se zástupy spolupracovníků. Projekt je osobní, vychází z osoby, která si ho vzala za své. Je v tom kreativita a svoboda. Objevování, co má smysl, a co ne. I to je argument pro tuto specifickou farářskou disciplínu.

V současné době ekonomické nejistoty sborů se to zdá jako riskantní podnik. Ekonomická tíseň je všudypřítomná. Způsob přežití jsme si v ní nějak museli najít všichni. Ptám se farářů a jejich blízkých: Proč vyjít ještě dál? „Volání a povolání. Výzva. Odvaha k vydanosti. Vystoupit z komfortní zóny. Je to potřeba. Lidi, co tu žijí, to potřebují, i když o tom často přemýšlejí v úplně jiných kategoriích.“ 

Je radost pracovat s lidmi, kteří své práci takhle rozumí. Je těžké přiznat si, jak málo jsou naše zkušenosti přenositelné a sdělitelné. Snad je to možné jenom v logice víry, která vidí věci z jiného úhlu. Snad zůstávají cesty, jak o tom společně mluvit, především když se shodneme na tom, co je pro nás společně důležité.

Juliana Hamariová, farářka v Černošicích