Stojí za to se Karafiáta nezaleknout

Ale to není jediný důvod, proč tato kniha stojí za pozornost. Jedná se o výbor z většího celku Karafiátových Pamětí, které původně vyšly před 100 lety, tehdy ve čtyřech samostatných svazcích – a toto členění vydavatelé zachovali i u výboru, který se skládá ze čtyř velkých kapitol. Paměti pokrývají půlstoletí Karafiátova života: od jeho narození v roce 1846 v Jimramově po rok 1895, kdy odešel z valašské Velké Lhoty do Prahy poté, co ve lhoteckém evangelickém (reformovaném) sboru sloužil 20 let jako farář. 

Paměti nám tedy umožňují objevovat, kdo byl Jan Karafiát, autor slavné dětské knihy Broučci, kterou ovlivnil českou kulturu jako málokterý český evangelík v 19. a 20. století. Broučky četli mnozí, popřípadě jsme je viděli jako večerníček – ale co vlastně o jejich autorovi víme? Vydavatelé výboru výstižně poznamenávají, že zůstal „poněkud ve stínu tohoto díla“. Při čtení jeho //Pamětí// se tento „stín“ rozptyluje a my můžeme poznat, kdo Jan Karafiát byl, co ho formovalo, o co mu šlo.

Můžeme vidět velmi vzdělaného člověka, který studoval na několika vysokých školách a získal bohatou zkušenost se zahraničím – zejména s německými zeměmi, ale také se Skotskem; to ho, zdá se, nejvíce ovlivnilo po duchovní stránce. Můžeme vidět oddaného kazatele evangelia, který věrně sloužil v reformované církvi, i když k ní měl velmi kritický postoj. Můžeme vidět smutného muže, který se několikrát marně pokusil nalézt ženu, která by se mu stala věrnou manželkou. Můžeme vidět člověka upřímně věřícího v Krista, který se v různých složitostech života s důvěrou svěřoval do Boží péče. A k takové upřímné víře chtěl přivádět i další lidi, aniž by jim ji vnucoval, jak ukazuje citát na začátku článku.

Určitou nevýhodou pro současného čtenáře může být jazyk knihy, který dnes zní archaicky. Vydavatelé se totiž rozhodli //Paměti// vydat téměř bez jazykových úprav, jak je autor před stoletím napsal. Na druhé straně si myslím, že převodem do jazyka 21. století (jak vycházejí např. díla J. A. Komenského) by se z nich ztratil kus jejich opravdovosti. Jazyk //Pamětí// odráží způsob, jakým Jan Karafiát přemýšlel, a je to jazyk živý, plný emocí, což by se i při citlivém převodu těžko podařilo zachovat. Myslím tedy, že stojí za to se archaického jazyka nezaleknout; dá se na něj zvyknout.

Jinou problematickou věcí v Pamětech může být postoj Jana Karafiáta k životu církve. „Svou“ reformovanou církev považoval za „duchovně mrtvou“. Snad poněkud jednostranně – jeho ideálem bylo probuzenectví, které zažil ve Skotsku. O tom, jak by církev měla žít, asi měl poměrně vyhraněnou představu. Myslím ale, že by byla škoda, kdybychom Paměti pominuli kvůli tomu, že s jejich autorem snad v něčem nebudeme souhlasit. Kniha nás zve, abychom Janu Karafiátovi pozorně naslouchali a pokusili se ho pochopit.

Jan Karafiát: Paměti spisovatele Broučků. Brno, Books&Pipes 2020, 317 s. 

Aleš Zapletal

foto: wikipedia.cz