Spravovat zemi v pokoře před Stvořitelem

Jakub Kašpar (1975) vystudoval sociální antropologii, ale jeho životním tématem je ekologie. Té se věnoval jako novinář, jako pracovník Ministerstva životního prostředí a později jako náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku. Současně je kurátorem sboru ve Vrchlabí a výpomocným kazatelem. 

První generace křesťanů očekávala brzký příchod Ježíše Krista, později v tom věřící trochu polevili. Myslíte někdy na konec světa?

Ale ano, myslím. Jen, přiznám se, to není úplně eschatologická představa druhého příchodu Páně, ale spíš finále ekologické krize. Obávám se, že nás nejspíš nečeká nic hezkého. Ale snažím se na tohle moc intenzivně nemyslet, k čemu by to bylo? Propadnout nějakým depresivním žalům ekologickou krizi neodloží ani o píď a život mně a mému okolí by to zkazilo velmi spolehlivě.

Lidstvo si dnes skoro může vybírat, co ho zničí – změny klimatu, války, nedostatek pitné vody, nové epidemie… Co považujete za největší hrozbu pro lidstvo?

Změny klimatu a masové a rychlé mizení živé přírody – druhů, ale hlavně populací. To je největší problém, před kterým stojíme. Ty ostatní krize na to navazují, a pokud bychom nic nedělali s tímhle základem, budou ty důsledky – sucha, epidemie, války, stěhování národů – stále intenzivnější a častější. O téhle ekologické multikrizi přitom jako lidé víme už desítky let. Josef Vavroušek, Bedřich Moldan a Ivan Rynda mě o tom učili už jako prváka na univerzitě, a to je už 30 let…

O nevratných změnách klimatu a ničení přírody slyšíme prakticky denně. Mnoho lidí je tím už ale zavaleno, uvrhuje je to do rezignace. Jak mluvit o ekologické krizi tak, abychom naopak motivovali? 

Rezignace je problém. A může mít hned několik příčin. Rezignace z environmentálního žalu – člověk je tak zavalený depresí z průšvihu, do kterého jsme planetu dostali a v němž ji necháváme, že ho to úplně sejme. Pod tíhou toho břemene se vůbec nedá zvednout, natož cokoli dělat. Hodně lidí rezignuje na jakoukoli aktivitu proto, že ten problém je nesmírně veliký. Je globální. Planetární. Co já, jeden jediný mraveneček mezi dalšími miliardami lidí, můžu dokázat? A proč bych se já snažil, když na to kašlou oni – politici, korporáty, banky…

Myslím, že o krizích a problémech je nejlepší mluvit na rovinu – nemalovat věci růžově a optimisticky ani černě jako strašidla. Snažme se argumentovat věcně. Vědeckých podkladů je dost a dá se s nimi dobře pracovat. Zároveň je fajn, když v té komunikaci nechybí jakési pozvání na palubu. Informace, co může každý sám pro řešení problému udělat. Jde často o maličkosti – když je ale bude dělat ne jeden člověk, ale miliony, výsledek milionů maličkých kroků bude mílový skok kupředu. Každý se rozhodujeme, co nakoupíme, čím se budeme dopravovat, kam pojedeme na dovolenou, jestli budeme mít přírodní zahradu nebo betonový dvorek… Hodně znamená i naše politická volba, nebo dokonce aktivita. Pravidla mají ještě podstatnější efekt než individuální dobrovolné kroky. 

Zdá se mi, že „zelená“ témata českým politickým stranám žádné velké body nepřinášejí. Přitom v naší zemi má ochrana životního prostředí dlouhou tradici. Co je příčinou tohoto rozporu?

Kdybych tohle věděl, dovedl bych nějakou pěkně ekologicky myslící politickou stranu k volebnímu vítězství. Ale vážně: Ze sociologických a sociopsychologických dat vyplývá, že my lidé vnímáme ekologická témata jako důležitá, ba zásadní. Chceme přírodu a životní prostředí chránit. Dokonce z těch dat vychází, že významné procento lidí rozumí, co je potřeba udělat. Problém nastává ve chvíli, kdy se ke konkrétnímu kroku, který často znamená změnu zaběhaného chodu věcí, máme odhodlat. Třeba nejezdit autem tam, kam to není opravdu nutné. Znamená to cestu plánovat. Dojít si na zastávku nebo na nádraží. Někdy čekat na spoj. Občas potkat někoho protivného. Ale je to docela důležitá věc pro snížení uhlíkové stopy. Když se k tomu rozhoupu, zjistím, že jsem míň uspěchaný, nemusím řešit parkování, jsem mnohem odpočatější, protože nemusím řídit. Můžu cestou pracovat, často mám wifi. Potkám spoustu příjemných lidí… Ale chtělo to nějakou energii a odhodlání ke změně.

A myslím, že to je i za tou slabou podporou ekologických myšlenek v politice. Lidé vesměs vědí, že klima má problém, že biodiverzita má problém. Ale obávají se volit strany, které s tím hodlají něco dělat, protože by to znamenalo změny – a k nim se reálně rozhoupat není jednoduché. A další zásadní věc je, že naše volební rozhodování má více aspektů – někdy je pro nás větší prioritou úplně jiné téma – třeba vztah k Ukrajině nebo k výši daní. A také je dobré připomenout, že politické strany mají dost rozdílné ekonomické zázemí a dobře viditelná volební kampaň je dnes hodně drahá legrace.

Často se setkávám s názorem, že opatření proti globálnímu oteplování jen zhorší situaci chudých. Například prý budou nuceni si kupovat drahé elektromobily. Je to pravda?

Je otázka, jestli je elektromobilita dlouhodobá budoucnost dopravy, nebo spíše přechodný stav. Každopádně technologie obvykle zlevňují, jak se vyvíjejí a hlavně když přibývají. Třeba solární elektřina byla před 20 lety nekonkurenceschopná. Panely byly prostě strašně drahé. Dnes to problém není, a naopak vyrábět elektřinu ze slunce je mnohem efektivnější než jím jen ohřívat vodu. Myslím, že strašení drahými elektromobily je jen obyčejný populismus.

Ono je to celé úplně obráceně. Zejména chudé lidi totiž úplně nejvíc postihují dopady změny klimatu. Už dnes, ale bude to ještě intenzivnější. Navíc z řady lidí dnešní střední třídy změny klimatu chudáky udělají. Začít se efektivně bránit změnám klimatu, snižovat emise a adaptovat se na to, co přijde, bude drahé. Ale cena za nicnedělání, náklady, které by nás čekaly, kdybychom se tvářili, že problém neexistuje, by byly mnohonásobně vyšší. Investovat do ochrany klimatu se prostě vyplatí. A chudým ještě víc než bohatým.

Dalším argumentem proti těmto opatřením je, že stejně nemají efekt, protože my v Evropě se sice snažíme, ale třeba v Africe si s ekologií hlavu nelámou. Co byste na to odpověděl? 

Že je to oblíbená mantra, která je ale úplně out. Prostě to není pravda. Čína je na špici vývoje zelených technologií – od fotovoltaiky po elektromobily. Evropa, která byla dlouho světovým lídrem, dnes za Čínou zoufale vlaje, a v šetrných technologiích nás už mnohde předstihly i skeptické Spojené státy. Afrika není jednolitá, je to obrovský a hodně pestrý kontinent. Jsou země, kde řeší opravdu primární záležitosti – aby lidé vůbec přežili a nezemřeli hladem, žízní nebo v občanské válce. Ale jsou země, které fungují docela normálně. Afrika byla hodně dlouho exploatována námi Evropany a Severoameričany, snaží se dohnat to, co my jsme dosáhli na její úkor. Ale Africká unie je velký hráč globální diplomacie, včetně klimatických summitů. Afrika jde stejnou cestou, ale je zatím dost pozadu. Obecně jde spíš o ekonomickou úroveň dané země. Tam, kde se lidem daří už nějak slušně, začínají fungovat i věci jako odpadové hospodářství, energetika, veřejná doprava apod. Když lidé v té zemi řeší, kde spát a co jíst, platí, že si s ekologií hlavu nelámou. Cestou není, že se taky vykašleme na vlastní životní prostředí, ale spíš hledejme cesty, jak pomoct chudým zemím z chudoby.

Pracujete jako náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku. V jaké kondici jsou Krkonoše? Není tam už trochu „přeturistováno“?

Poslední dva roky tlak vysoké návštěvnosti spíše ustal. Opravdu hodně lidí je, zvlášť o víkendech s pěkným počasím, na vrcholu Sněžky. Je to logické – vedou tam dvě lanovky, je to nejvyšší kopec Česka i Dolního Slezska – a na tom toho asi moc nezměníme. Takže tam musíme lidi opravdu hodně regulovat. V létě i sítěmi, protože obyčejné řetízky lidem zjevně nestačí. Ale jinak je v Krkonoších krásně, příroda se docela pěkně obnovuje, lesy, zvlášť v západní části, se blíží stále víc přirozené podobě, vrátili se datlíci, vydry, vlci, na pár let i rysi, bobři jsou za rohem… Problém je klimatická změna – hlavně pro krkonošskou tundru, kterou zřejmě postupně pohltí horský smrkový les, během následujících desetiletí.

Křesťanství je někdy obviňováno z toho, že biblické „podmaňte zemi“ bylo příčinou kořistnického vztahu k přírodě. Může víra naopak ochranu přírody zdůvodnit?

Myslím, že to obvinění je pravdivé. Přístup ke světu, vyplývající z takto chápaného biblického zmocnění člověka, je opravdu jedním z kořenů ekologické krize 20. a 21. století. Ale já v tom textu z Genesis o lidském panování nad vším tvorstvem a celou zemí čtu trochu jiný mandát. Tak jako dobrý král z Boží vůle má panovat s bázní před vyšší autoritou Hospodinovou a se spravedlivým ohledem na své poddané a zemi, která mu byla svěřena do správy, má člověk panovat nad Stvořením – tedy v úctě a pokoře před Stvořitelem a s respektem a odpovědností vůči svěřenému. Tedy ne kořistit, ale odpovědně spravovat je náš úkol. 

Co mohou církve či sbory udělat pro lepší životní prostředí?

Je toho spousta. Asi největší dopad má ekologizace provozu sborového majetku – zateplit, vyměnit okna, používat obnovitelné zdroje pro výrobu energií. Fajnové jsou sborové zahrady, které jsou obvykle hodně přírodní, jsou v nich krásné, často staré, ovocné stromy, kvetou kytky… To jsou všechno důležité věci. A myslím, že hodně velký potenciál má náš hlavní úkol, tedy život a předávání evangelia – když budeme v našich sborech mluvit spolu navzájem i s návštěvníky o tom, jak to je s tím naším vztahem ke Stvořiteli a k tomu ostatnímu, co On stvořil, nejspíš by nám mohlo vyjít, že nám příroda a životní prostředí nemohou být lhostejné.

Sloužíte jako výpomocný kazatel. Objevují se ekologická témata i ve vašich kázáních?

Občas ano, těžko se jim vyhnout. Je to o to přítomnější realita, oč intenzivněji přítomná je ekologická krize v našich životech. Ale nemyslím, že bych ko ekologii mluvil nějak častěji jen proto, že pracuju v ochraně přírody. Myslím, že třeba s naším farářem Michaelem Pfannem bych možná i prohrál na procento kázání s ekologickým podtextem.

připravil Ondřej Kolář
foto: archiv respondenta