Spolu až do konce

Relaxační místnost v domově nepatří k nejnavštěvovaněším, někteří se jí prý dokonce i bojí. Aby také ne, když celý život jenom pracovali: přes den v různých podnicích a továrnách, odpoledne ve vlastních domech a na zahradách. Jsme zkrátka na Valašsku.

Takže i v seniorském domově se většina z nich činí. Vaří a pečou, také suší ovoce a loupají ořechy. A přitom se vypráví. Senioři se vracejí do svého mládí a vzpomínají. Na rozdíl od krátkodobé paměti ta dlouhodobá se jim oživuje pozoruhodně. 

Od jara do podzimu tráví spoustu času venku. Plejí vyvýšené záhony, zametají a rádi zpívají s harmonikářem lidové písničky. Třiaosmdesátiletý pan Šrámek přichází s harmonikou třikrát týdně. 

Než zhasne svíčka

Není to pouhá fráze, že senioři jsou ve valašskomeziříčské Diakonii jako doma. Často už nerozpoznávají svoje děti a vnoučky, když přijedou na návštěvu. Jediné tváře, které si především pamatují, jsou tváře zdravotních sester a pečovatelek, které vídají každodenně. „My jsme teď také jejich blízcí,“ komentuje to Marie Jurošková. „V jistém smyslu dohromady vytváříme rodinu.“

Právě vědomí těchto „rodinných vazeb“ vedlo Marii Juroškovou a její tým k odvážnému kroku: rozšířit služby v domově o paliativní péči. Domov sice má na dohled špičkový hospic, také součást Diakonie, dlouhodobější změna prostředí bývá však pro lidi s demencí či Alzheimerovou chorobou nesmírně náročná, téměř devastující. A takovou změnu by mohl představovat i přesun do hospice. To je však spíše teoretická úvaha. V praxi totiž klienti domova umírali většinou v nemocnici. 

Oxygenerátory, kyslíkové brýle, dávkovače léčiv, S.O.S. léčiva, měření tepu a okysličení organismu. To je jen ukázka toho, co se při zavádění paliativní péče museli naučit zvládat pracovnice domova, zejména pečovatelky. Bylo též třeba nově zaměstnat lékařku, která dává dohromady pro „paliativní klienty“ plán péče. S paliativní přístupem se musel naučit pracovat celý tým domova, ztotožnit se s ním a převzít vyšší míru zodpovědnosti, kterou paliativní péče obnáší.

Dohořívající svíčka, k té se někdy přirovnává závěr života. „A my téměř před sfouknutím té svíčky jsme byli povinni volat záchranku,“ popisuje Marie Jurošková. Závěr života často provázejí závažné zdravotní komplikace. Domov jako sociální, tedy nikoliv zdravotnické zařízení nebyl podle zákona oprávněn zdravotní komplikace řešit. „O někoho se pět, deset, 15 let staráte, a když se to má uzavřít, tak ho odvezou. Nevíte, jestli vůbec přežije cestu, a když ji přežije, tak někde, kde vůbec nikoho nezná, umře,“ dodává paní Marie.

Možnost volby

Jeden z klientů domova byl relativně mladý, 73 roků. Náruživě kouřil. Jak už to u kuřáků bývá, kolabovalo mu prokrvení dolních končetin, jedna z nohou odumírala. Zachránit se nedala, v úvahu připadala jedině amputace. Pokud by se vydařila a pacient by přežil – což při jeho stavu vůbec nebylo jisté – byl by dlouhodobě upoután na lůžko. 

Dokud domov ve Valašském Meziříčí nezavedl paliativní péči, jiný postup by ani nebyl možný. Teď měl ale třiasedmdesátiletý klient na výběr. Lékařka s atestací z paliativní medicíny, se kterou domov nově spolupracuje, pánovi vysvětlila, co ho v případě souhlasu i nesouhlasu s amputací čeká. Tu muž rozhodně odmítl. Znamenalo to, že končí snahy o záchranu jeho života za každou cenu. Nastoupila péče o to, aby závěr života prožil pán v klidu a obklopen „těmi svými“. S postupem byli informováni příbuzní, kteří souhlasili. 

Jakkoliv by Diakonie Valašské Meziříčí zaváděla paliativní péči v domově pro seniory i bez zvláštní podpory, velmi pomohlo zařazení do projektu „Spolu až do konce“ z dílny Centra paliativní péče. Vedle školení a odborných konzultací projekt přináší i finanční podporu díky Abakusu – Nadačnímu fondu zakladatelů Avastu.

Proti bolestem dostával pán analgetika, postiženou nohu mu pracovnice domova pravidelně převazovaly. Pokud to jenom trochu šlo, trávil čas na vozíku v zahradě a pečovatelky se staraly o to, aby mu bylo co nejlépe. Největší radost měl z čepovaného piva, dovezeného z nedaleké hospody. Nedoufal, že ho ještě někdy ochutná. A pak se jednou ráno neprobudil. „Zemřel na sepsi,“ vzpomíná Marie Jurošková. „Ale netrpěl, byl veselý, šťastný. Byl tu s námi. Kdyby mu tu nohu amputovali, zůstal by ležet, měl by proleženiny, tomu nikdy stoprocentně nezabráníte, zvlášť při takovém zdravotním stavu. Tak co je lepší?“

Mírnit bolest

Při společném rozhodování, jak k nemocem klientů přistupovat, je přitom vedle vůle samotného klienta a jeho rodiny důležitý ohled právě na budoucí kvalitu života. Paliativní péče v domově neznamená odmítat nemocnici za každou cenu. Znamená rozšířit služby pro ty případy, kdy už záchrana života výhledově ztrácí smysl a smysl má naopak chystat důstojné rozloučení, do něhož jsou zahrnuti i příbuzní. Ti mohou být se svými blízkými zvláště v jejich posledních chvílích v kteroukoliv denní nebo noční dobu; domov tomu uzpůsobil své prostory. Pro pozůstalé pořádá domov také zjara a na podzim vzpomínková setkání, i s fotografiemi zemřelých. „Já vím, že to bude znít zvláštně, ale přesto to řeknu: U nás je teď umírání fakt pěkné,“ uzavírá Marie Jurošková. 

Každý rok se v Diakonii hlasuje o nejlepší inovaci, která péči o naše klienty zlepšuje. Z celkem 18 přihlášených zvítězila právě paliativní péče v domově pro seniory Diakonie Valašské Meziříčí. 

Ze 42 klientů domova jich bylo v době vzniku tohoto článku v paliativní péči šest. Dva z nich leželi, přirozeně odcházeli ze života. Čtyři byli stále aktivní. Dostávali analgetika mírnící bolesti, způsobené postupující nemocí. 

Adam Šůra