Společně na hlubinu

Tyto křesťanské meditace mají misijní potenciál, se kterým jsem tuto aktivitu zamýšlela realizovat. Avšak ukázalo se, že většina příchozích byla z pražského evangelického prostředí. Jen pár zcela nových příchozích přivedl báječný Josef Bartošek mladší, když otevřel dveře křesťanské meditace svým kamarádům, pro které to byla docela nová zkušenost s křesťanstvím i meditací. 

Mé představy o průběhu týdenních meditací se lišily od reality, ale v mnohém skutečnost předčila původní vize. Prvotní snaha o setkávání se ráno a večer po celý týden s uzavřenou skupinou v počtu až šestnácti lidí se tak docela nenaplnila. Individualismus prosakuje na mnoha místech a ani naše křesťanské meditace se mu nevyhnuly. Přestože někteří lidé opustili od důsledného držení ranních a večerních ztišení v podobě meditace dle Maina, podařilo se nám vytvořit intimní prostředí zhruba 12 lidí, kteří přicházeli dle vlastních časových možností. 

Naše počty umožňovaly snadněji otevřenost k upřímnému sdílení prožívání a díky opakovanému pohoštění bratra faráře Bartoška jsme mnohdy naše každodenní duchovní ukotvení mohli rozvíjet při posezení u domácího bylinného čaje a všemožných vynikajících kulinářských výtvorů. Vnímám jako vítané, že se tento čas skrze vzájemnou důvěru rozvinul až k debatám o víře. 

Setkání se konala ve vnitrobloku zahrady sboru Praha-Žižkov II. Zahrada, osvícená ranním sluncem či svitem měsíce za večera, skýtala v srdci města lidskými kroky neposkvrněný prostor. Vzruchy, které přicházely, mnohdy nepocházely ze zahrady a někdy prověřovaly s pečlivostí naši trpělivost a jindy zase humor. Vybavuji si, jak se při jedné z večerních meditací ozval z jednoho z okolních bytů rázný znělý hlas: „Okamžitě si padejte vyčistit zuby!“ Jindy jsme se setkali s ranním deštěm a po chvíli setrvání kdosi z účastnictva prohlásil, že ho déšť při meditaci vyrušuje – když jsme se potom tedy přesunuli do vnitřních připravených prostor druhé volby – spustily o patro výš vrtačky od sousedů. 

Jedna účastnice mi s rozzářenýma očima sdělovala, že sdílí mé nadšení pro svíčky, a tak se ona i ostatní spontánně v dalších dnech zapojovali do příprav. Poklad našich setkání tkvěl v možnosti otevírat se rozvíjení blízkosti při společném objevování duchovní praxe. Mohli jsme sdílet, jak se naše křesťanská meditační zkušenost proměňovala a prohlubovala v čase. 

Jeden příchozí dorazil na naše setkání neohlášeně. Později se ukázalo, že jde o člena z jednoho pražského sboru, který má dlouholetou zkušenost s touto formou usebrání a po skončení meditací mi přišel oznámit, že se mu setkání líbilo, a projevil zájem o to, aby naše pravidelná setkání pokračovala i na podzim. Za toto milé postrčení a vlídná slova bych chtěla poděkovat nejen zmíněnému bratrovi, ale i všem ostatním účastníkům.

Jedna přívětivá účastnice zaslala tuto zpětnou vazbu: „Přijde mi super, že ses do organizování meditací pustila, a oceňuju tvé vedení, bylo to nenásilné, příjemné a moc pěkně strukturované, komornější skupina zase nabídla jiný rozměr.“

Samotné účastnictvo mě tedy povzbudilo k tomu tuto formu modlitby Maranatha (údajně první modlitbu Ježíšovu v původním aramejském jazyce) sdílet s dalšími lidmi. Na staršovstvu v evangelickém sboru v Praze-Uhříněvsi, kde od října sloužím, jsme tedy dospěli prozatím k úvodnímu setkání, na němž se budeme zpočátku zabývat teoretickým pozadím křesťanské meditace dle bratra Maina. Je možné, že v budoucnu se budou odehrávat i další setkání ke křesťanské meditaci. 

Pokud bych k tomuto tématu měla nabídnout literaturu, se kterou jsem se setkala v rámci spirituální teologie a vnímám ji jako přínosnou, byly by to tyto knihy – John Main: Okamžik Krista – cestou meditace a Laurence Freeman: Křesťanská meditace.

Johana Miriam Vorlová, jáhenka