Společenství Noemovy archy, lidé a zvířata

Zvířata jdou s člověkem dějinami, mýty i stránkami Bible jako trvalí souputníci. Náš dobrý vztah k nim je na jedné straně něco naprosto přirozeného, malé děti se seznamují s obrázky a zvířecími hračkami ještě jako miminka, často pojmenovávají prvními slovy živočichy, které v přirozeném prostředí nikdy v životě neuvidí. Vztah k domácím zvířátkům, naše péče o ně je třeba pro obyvatele chudých částí světa něco nepochopitelně luxusního. Přesto jsme na druhé straně schopni přezírat práva jak zvířat žijících volně, v prostředí, kam z Boží vůle patří, tak zvířat chovaných, která nám poskytují potravu. Jak a proč se to stalo? Kde jsme klopýtli a nedostáli Bohem danému úkolu „panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi“? (Gn 1, 26) Panovat je přece něco vznešeného, i když je v tom zahrnuta také rozhodnost a bolest; panovat neznamená v žádném případě drancovat a vyhlazovat. Takový vladař si podřezává větev, na které sedí, takhle to Stvořitel myslet opravdu nemohl.

Dvojí tvář zvířat, pátý a šestý den

Dvojí měřítko lidského vztahu ke zvířatům je vidět už ve zprávě o stvoření v Gn 1 – mořští živočichové a ptáci jsou stvořeni pátého dne a je jim samostatně požehnáno, suchozemští tvorové, včetně dobytka, spolu s člověkem dne šestého. Člověku jsou dáni na starost všichni bez výjimky, ale je tu skupina tvorů, která mu je blíže, se kterou je spojen úžeji. Při potopě bere Noe v Gn 7 do archy dokonce po sedmi párech zvířat čistých (pro biologa to zní jako obdivuhodný důraz na nutnost kvality budoucí reprodukce), ale jen po jednom páru nečistých, i tady jsou jakési dvě kategorie tvorů. Je také samozřejmé, že člověk, pastevec a ochránce stáda má jiný poměr k ovci, která ho živí, než ke lvu, který ji ohrožuje. Člověk je zapojen do nevyhnutelného řetězce zrození, života, boje a smrti jako každý jiný tvor. Jako všichni ostatní si bere za potravu životy druhých, v první zprávě o stvoření pouze rostlin a po potopě i živočichů. Polarita vztahu k ostatnímu stvoření je však přirozená, jenom pokud zůstáváme součástí Bohem nastaveného řádu. Zvířata tu totiž nestojí jenom jako říše potravy a pracovní síly pro člověka, jsou Boží stvoření vedle nás, ne jenom pro nás. I když fakt, že člověk přestal potřebovat silná pracovní zvířata a nahradil je stroji, se nutně projevil menším respektem k těmto tvorům.

Zvířata sama o sobě: Boží a poslušná

Hospodin pečuje o živočichy stejně jako o lidi; podivuhodnou výpovědí o autonomii a hodnotě přírody je 38. a 39. kapitola knihy Jób. Hovoří se tu o celém vesmíru, hvězdách, světle, temnotě, vodách, různých povětrnostních jevech s jasným důrazem na to, že tohle všechno je objekt Boží péče, tedy ne jenom člověk. Zvířata dominují mnoha veršům tohoto zpěvu, často tu je zvýrazněna nezávislost na člověku a jeho potřebách: „Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? „Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni.“ (Jb 39, 5–8) Člověk Jób má pochopit, že není na světě sám. Ještě pozná, jak moc na něm Hospodinu záleží, ale nejdříve slyší, že není jediný objekt Boží péče, že jsou tu i další tvorové, o které se Bůh stará. Jób to tehdy pochopil…

Zvířata jsou také dávána člověku za příklad poslušnosti a dodržování řádu v prorockých knihách: „I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády“ (Jr 8,7), „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz 1,3). Zvíře se prostě nemůže vzepřít řádu stvoření, může využívat dobrých Božích darů, může bojovat o potravu a přežití, může se množit a pečovat o potomstvo, může se radovat a trpět, ale nevzdoruje svému Pánu. Jistě v mnoha ohledech ostatní zástupce živočišné říše převyšujeme, ale tímto bychom se mohli poučit…

Boží a lidský vztah ke zvířatům se propojuje v oběti

Zcela zvláštní kategorií lidského vztahu ke zvířatům je to, že člověka ve starozákonní době mohlo zvíře do jisté míry zastoupit ve vztahu s Bohem ve formě oběti. Noe po šťastném vylodění obětuje Bohu „ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva na oltáři oběti zápalné“ (Gn 8,21). To by se mohlo zdát velmi marnotratné na zemi zcela zdevastované potopou, ale tady je ve hře něco jiného. Život každého živočicha i člověka stejně patří Bohu a Noe to tímhle způsobem vyznává. Člověk má zůstat naživu se vším ostatním stvořením, to je smysl společenství archy, člověk Noe neobětuje zvířata z krutosti, ale z pokory srdce před Hospodinem. Jako součást následující Boží smlouvy dostává další pravidla, za kterých může živé tvory využít jako svoji potravu. To, že zvíře může být obětováno rituálně za člověka nebo pro člověka jako jeho potrava, neznamená, že není pod Boží ochranou a v Boží péči. Jaký to je protiklad častému současnému vnímání, že maso je prostě nějaká hmota, která se koupí v supermarketu!

Mír se zvířaty, znamení blízkosti k Bohu

Ani náš „dvojí“ vztah ke zvířatům ani neustálá potřeba všech živých organismů živit se jinými formami života nám nemusí a nemá překrýt vizi, že jednou „vlk s beránkem si bude hrát a králem bude dítě“, Bůh nás jistě jednou přivede do stavu obnoveného míru mezi vším svým stvořením. Není nutné, abychom se po vzoru některých světců učili žít pospolu s vlky a medvědy, stačí, když jim budeme přát a zachovávat prostor na zemi a dobře přemýšlet o tom, co a za jakých podmínek si z živočišné říše přisvojujeme.

Ilona Mužátková, členka poradního odboru pro otázky životního prostředí