Součástí našeho způsobu života je důvěra v to, že se Pán Bůh postará

Pavel Šebestián Smrčina je římskokatolický kněz a františkán. Ještě za totality vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích, navázal také kontakt s tajnými františkány. Oficiálně do řádu vstoupil po sametové revoluci. Vysvěcen na kněze byl v r. 1995, poté sloužil ve farnosti v Uherském Hradišti. Později se služebně přesunul do Plzně, kde pomáhal s obnovou komunisty rozprášené františkánské komunity. Na sídlišti Lochotín postupně vzniklo pastorační centrum zvané Domeček. V letech 2003–2020 působil v Moravské Třebové. Za péči o lidi na okraji společnosti získal ocenění Laskavec roku (2017) a Cenu města Moravská Třebová (2018). Od podzimu 2020 působí opět v Plzni jako moderátor společné duchovní správy Plzeň-Severní předměstí. Známý je mj. díky krátkým zamyšlením, která zveřejňuje na YouTube. V r. 2023 s ním vyšel knižní rozhovor od Ondřeje Havlíčka pod názvem Františkánskej živel. 

Musím se přiznat, že když jsem k vám šla, čekala jsem starobylý klášter. Trochu mě překvapilo, když jsem namísto toho dorazila k brance hranaté novostavby. Františkánský klášter přitom v Plzni je… 

Když nám v 50. letech sebrali všechny budovy a bratry pozavírali, tak jsme najednou po staletích neměli klášter. Když nám ho pak v 90. letech vraceli, byla to ruina. Věděli jsme, že stovky milionů, které by oprava tehdy stála, zkrátka nemáme. Pan biskup si ale velmi přál, aby františkáni v Plzni byli. Tak jsme udělali takový holport – my jsme diecézi darovali náš starý klášter, a oni nás nechali bydlet na sídlišti v jednom bytě. Brzo tam ale bylo plno a bylo to neudržitelné. Jednou jsem takhle jel po městě a na sloupu jsem viděl nalepený inzerát, že Škodovka prodává mateřskou školku na sídlišti. Tak jsem tam hned běžel a koupili jsme ji.     

Ve vašem bývalém klášteře teď sídlí biskupství? 

Ano, jsou tam kanceláře, kněží tam mají byty, je tam diecézní muzeum. Je to zkrátka dobře církevně využité. A my jsme rádi, že se o to nemusíme starat. Mírně tam participujeme jen pastoračně, každé úterý tam sloužím mši.     

Co vás vlastně přimělo k tomu stát se františkánem? Bylo to pro vás těžké rozhodování? 

Za Pánem Bohem musí jít člověk hlavně touhou. Kdyby ho tam někdo postrkoval, tak to nejspíš nebude mít dlouhého trvání. To neznamená, že to někdy není náročné. Člověk se musí rozhodnout, podstoupit volbu – a tím se vzdát jiné možnosti. U mě se ta touha zrodila ještě za totality, v době, kdy františkánský řád oficiálně neexistoval. Věděl jsem ale, že tajně funguje. Mělo to i duchovní kontext. Asi ve 12 letech jsem měl sen, ve kterém jsem viděl Františka, postavu v hábitu, jak mě k sobě zve. Pamatuju si, že jsem tím překvapoval své okolí, když jsem už v tom věku říkal, že budu františkánem. A stalo se. Myslím, že tyhle věci stejně dělá Pán Bůh. Nechá nás, abychom si na to přišli, ale přitom je to vedené z jeho strany.     

A jak vaše přijetí do řádu probíhalo prakticky? Kdy jste do řádu vstoupil?

Tehdy to ještě oficiálně nešlo. Ale já jsem se s těmi tajnými františkány už trošku znal. Vyrůstal jsem v Praze, kde měla podzemní církev různé propojky. Jednoho z nich jsem oslovil, ale sám mě od toho lehce odrazoval, že na to není vhodný čas. Místo toho mi poradil, abych vstoupil do semináře a k řádu se připojil později. Já jsem k františkánům ale hrozně chtěl, takže jsem to vyřešil po svém. Když jsem byl asi ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, šel jsem za kardinálem Tomáškem, který byl tehdy pražským arcibiskupem. Ten mi poradil, ať si prvně odsloužím vojnu a potom se přihlásím do semináře. A když mě tam nevezmou, mám jít k františkánům. Tak jsem se z gymplu už nikam nehlásil a šel na vojnu. Potom jsem si podal přihlášku do semináře a k mému „zklamání“ mě vzali. Tři roky jsem studoval v Litoměřicích na bohoslovecké fakultě a pak přišla revoluce. Teprve v r. 1990 jsem oficiálně vstoupil do noviciátu. 

Můžete ve zkratce popsat, co leží v jádru františkánské spirituality? Co je pro ni specifické? 

S nadsázkou lze říct, že všechny řády mají nějaké zaměření činnosti. My františkáni jsme specifičtí tím, že nemáme nic specifického. Naše identita není daná tím, co děláme, ale spíš způsobem života. Svatý František udělal ve 13. století průlom do tehdejšího pojetí víry tím, že namísto zdůraznění vznešenosti a nedostižné přesažnosti Boha se soustředil na pokoru, prostotu a chudobu Syna Božího. Oživil tím pozapomenutý obraz poníženého, chudého Krista. Proto se františkáni nazývají „řád menších bratří“. František totiž říkal, že musíme být vždycky ti menší. Přicházet ke druhým jako služebníci, jako ti dole. Charakteristickými rysy františkánské spirituality jsou prostota, jednoduchost, chudoba, umenšenost. A také jsme kající řád, což odkazuje k vědomí toho, že jsme obyčejní hříšníci, kteří potřebují Boží milost. 

Františkáni patří mezi tzv. žebravé řády, které žijí ve velké skromnosti, vlastně v dobrovolné chudobě. Co pro vás tento aspekt znamená a proč je pro františkány důležitý? 

Kořeny to má v Písmu (Mk 10,17–22; Mt 8,19–20). Není to něco, co bychom si sami vymysleli. Pouze se snažíme následovat Kristův vzor. Těch rozměrů chudoby je celá řada. Jedním z nich je např. solidarita s chudšími. František taky mluví o těle – „bratru oslu“. Tělo má sklon nám vládnout, ale přednost má mít duch. Proto usilujeme o skromnost, abychom předešli tomu, že si budeme něco přivlastňovat, což pak může vést k pýše a sobectví. Dobrovolná chudoba je sebekázeň, aby mi nevládl majetek. Třetí rozměr je určitá míra nekomfortu jako askeze, tedy oběť, jako forma lásky. Když chci být duchovně bdělý, nemůžu mít plné břicho. A pak je tu ještě jeden důležitý aspekt a to je důvěra v to, že se o mě Pán Bůh postará. Zakoušení Otcovy péče.     

Promiňte, jestli je to ode mě šťouravé, ale jak jste se vy osobně vypořádával s tím, že se musíte všeho vzdát? 

Obecně platí, že bratr nemá soukromé vlastnictví. Když má tzv. věčné sliby, tak se definitivně vzdává veškerého majetku. Kdybych teď vystoupil z řádu, tak odejdu s holým zadkem. Nemám nic. Každý z bratrů se před vstupem vzdává toho, co má. Ne ve prospěch řádu, to by bylo divné. Máme zásadu, že bratr nepřináší do řádu žádné peníze. Sám si vybere, komu majetek daruje. Chudoba se netýká jen peněz, ale taky vůle. František říkal, že bratr, který má ještě měšec vlastní vůle, je pořád moc bohatý na to, aby byl dobrým bratrem. Kromě majetku se vzdáváme i své vůle (svévole). Slibujeme poslušnost, což znamená, že se dáváme k dispozici v důvěře, že nás skrze poslušnost vede Pán. 
Řeholní chudoba se bohužel dnes v praxi moc nepromítne. Mám k dispozici mobil, klíčky od auta… Funguju v podstatě stejně jako běžný člověk. Kritériem k užívání hmotných statků by měla být také služba. Můžeme využívat to, co potřebujeme ke službě. Ale nemám a nechci mít nic, co už je navíc. Nebo bych neměl mít.     

Proč je vlastně dobré být chudý? Ve společnosti jsme nastaveni tak, že se právě chudobě snažíme ze všech sil vyhnout… 

Myslím, že je to typická ukázka sebeklamu. Obdivujeme Pána Ježíše, ale zároveň se chceme mít dobře. Je to notorický lidský sklon k blahobytu, přestože v evangeliích jsou příběhy o tom, že takhle to být nemá. Moderní společnost se úměrně tomu, jak opouští ducha evangelia, obrací ke hmotě. 

S bratry občas děláme tzv. žebravou pouť. Vyrazíme tak, jak jsme. Bez spacáku, bez jídla. Necháváme to na Prozřetelnosti. Buď nás někdo vezme k sobě, anebo přespíme někde na lavičce. Buď nám dá někdo najíst, anebo máme hlad. Ale vstupujeme do prostoru a říkáme: „Pane Bože, já to zkouším. Postaráš se?“ Chceme být chudí i proto, abychom mohli okoušet Boží lásku.     

Jakou s tím máte zkušenost? 

Člověk se vážně nestačí divit, co všechno zažije. Jak se Pán Bůh stará. Jednou jsme takhle šli, bylo nás celkem pět bratrů. V Blovicích nedaleko Plzně jsme se rozdělili na dvě skupinky s tím, že zkusíme obejít vesnici. Měli jsme zásadu, že nechceme škemrat o komfort – stačí střecha nad hlavou, krajíček chleba a sklenice vody. Druhá skupinka hned v prvním domě narazila na pohádkovou babičku, která je pozvala dovnitř, pohostila, spali v postýlkách… A my nic. Nakonec jsme si večer řekli, že přespíme na seně v kravíně. Ale on to byl opuštěný kravín, který obývala romská rodina. Objevily nás děti a přivedly dovnitř. Rodiče nás sami pozvali, udělali nám bramboráky. Na noc poslali děti spát ke známým a my jsme spali v jejich postelích… Královsky se o nás postarali. Ta babička pak dala na cestu bratrům balíček s jídlem. Když jsme ho rozbalili, bylo tam pět krajíčků chleba a dvoje rybičky. Pět chlebů a dvě ryby! 

Před vaším plzeňským angažmá jste dlouhou dobu působil jako představený kláštera v Moravské Třebové. Tam jste mj. spolupracoval s lidmi na okraji společnosti. Jak jste se k tomu dostal? 

Vzniklo to potřebou. V té době v regionu neexistovaly žádné sociální služby nasměrované na lidi na okraji. Bezdomovci dříve byli jen ve velkých městech, ale tehdy se začali objevovat i v těch menších, jako je Třebová. Byl z toho strašný problém a nikdo je nechtěl. Byla to neřešitelná a neřešená situace. A tak jsem jim nabídl sprchu, nocleh, matraci… Pomalinku se nám zabydloval dům. Chodili jsme spolu po úřadech kvůli občankám, rodným listům, dávkám… Nakonec u nás bydlelo 60 lidí, nějak se nám to rozrostlo. Funguje to dodnes, ale mezitím situaci dohnaly i jiné instituce, takže už to na nás tolik neleží. 

Připadá mi zajímavé to střetnutí dobrovolné a nedobrovolné chudoby… 

Vždycky říkám, že otevřít se bezdomovci je hrozně nebezpečné. Dokud je to ten bezejmenný bezdomovec, kterému dám desetikorunu, abych se ho zbavil, tak to se mnou nic nedělá. Ale jakmile ho znáte jménem, mluvíte spolu, navážete vztah, znáte souvislosti, tak už je vám trapné ležet v posteli a vědět, že on spí venku. Otevření se a přiblížení se těmto lidem je konfrontace, které se lidé bojí, a proto hledají záminky, proč to nedělat. My jsme ten krok udělali a je to velký náraz. Je to nastavené zrcadlo. Konfrontace, která byla i pro nás usvědčující. Museli jsme s vlastním komfortem dolů. Zajímavé bylo, že když tito trosečníci života zjistili, že máme trošku jiný kód než mít co nejvíce, došlo jim, že toho sami také tolik nepotřebují. Uvědomili si, že jejich život může být kvalitní, i když nemají na účtu miliony. Myslím, že i setkání s tou „naší“ chudobou pro ně bylo obohacující. 

Jaké životní příběhy tito lidé mají? Stereotypním názorem je, že bezdomovci končí na ulici vlastní vinou. 

V drtivé většině případů byly tou hlavní příčinou vztahy. Nebyl milovaný, nebyl chtěný, byl ponižovaný… Deprivace života v raném dětství bývá často hlavní příčina toho, že nakonec takhle dopadne. Samozřejmě bezprostřední příčinou pak bývá ztráta zaměstnání, rozvod, alkohol, atd. 

Co vlastně lidé bez domova nejvíce potřebují? 

Jejich základní potřebou je navrácení důstojnosti. Sice si navenek říkají o peníze, ale když jim dám desetikorunu, tak jim tím nepomůžu. Ve skutečnosti potřebují přátelství, úctu, lásku, místo v srdci. Je to náročný a dlouhý proces. Ale když člověk vytrvá, tak to přináší ovoce. 

Jak si naše společnost vede v přístupu k potřebným? Jak jsme na tom se solidaritou, laskavostí? 

Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se chová k těm nejzranitelnějším. A v tom se bohužel ukazuje, že naše společnost je často bezuzdná, sobecká, nespravedlivá. Nechci si nalhávat nic hezčího. Ale pozor, český národ má jednu zvláštní vlastnost, a tou je situační solidarita. Když je povodeň, tak jsou najednou všichni horliví a jdou se dobrovolně patlat v blátě. Umíme se nadchnout, nastartovat. Ale nemáme výdrž.     

Jak můžeme společenské klima měnit? Co můžeme udělat? 

Příklady táhnou. Nechci ukazovat na sebe, ale třeba když se ve Třebové řekne „františkáni“, tak všichni dobře vědí – péče o bezdomovce. I ti naši „nepřátelé“, kteří nemají rádi církev, uznají, že tohle se nám daří. 

A pak odvaha žít v pravdě. Žijeme v různých optikách, média mají velkou moc. Máme mít odvahu říct pravdu i tam, kde se jí netleská. Nehrát divadlo, že je všechno v pořádku. Nemusím nikoho obviňovat, ale říct to. 

Co podle vás člověk opravdu potřebuje? Je možné nějak rozeznat skutečný nedostatek od hamižnosti? 

Jednoduchá rada zní: dobrovolně se zbavit komfortu. Ten se nám stal otroctvím. Kdesi jsem četl, že někdo zadal umělé inteligenci otázku, co by udělala s lidstvem, kdyby chtěla být ďáblem. A jedna z věcí, kterou umělá inteligence v odpovědi zmínila, byla: „Ještě víc bych posílil závislost lidí na komfortu.“ Protože když potom lidé slyší výzvy, aby se podělili, pomohli, byli solidární – tak to neudělají, protože by to omezilo jejich pohodlí. 

Ignác z Loyoly rozlišuje věci na nutné, potřebné, užitečné a nadbytečné. Nutné věci jsou k tomu, abych neumřel. Potřebné věci jsou „spodní komfort“ – abych mohl žít důstojný život. Užitečné věci jsou ty, bez kterých můžu v pohodě žít, ale jsou mi k užitku. A pak jsou ty nadbytečné. Chce to ducha pravdivosti umět věci, které užívám, zařadit a podle toho s nimi naložit. 

Co říkáte na názor, že farář by měl být chudý, aby byl autentický a morálně důvěryhodný? 

Láká mě pohrát si s protestantským způsobem uvažování v této věci – nakolik mu rozumím. Pro Husa, Viklefa, Luthera tohle bylo téma. Viděli nositele nějakého ideálu, kteří ho ale nežili. Kázala se voda, ale pilo víno. A otázka zněla, jestli v tom může působit Duch svatý. Jestli Boží milost ve svátostech a úkonech církve působí, i když je kněz nehodný. Protestantismus se přikláněl k tomu, že spíš moc ne. Katolictví naproti tomu říká, že i když nositel zvěsti je lidsky nehodný, jeho služba byť značně nevěrohodná, má ve svátostech Boží moc. Když řeknu, že jedna a jedna jsou dvě, je to pravda, i kdybych byl lump. Ale řekl bych to tak, že pokud někdo chce hlásat evangelium, musí je sám žít. Pokud chce být svědkem, musí existovat koherence mezi jeho slovy a životem. Pokud to tak není, je to trapas. Pán Bůh ho bude soudit sám.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo, Benfoto, Jakub Šerých (Člověk a víra)