Snídaně v kostele

Kde to jsme? V pražském kostele sv. Martina ve zdi, kde se každé úterý od 7:30 od října do června společně snídá, zpívá, čte, modlí a povídá. O snídani samotnou sice vůbec nejde, ale bez ní by to nebylo ono. Duchovní občerstvení se přirozeně pojí s tělesným, na které by si stejně většina z nás nějaký čas vyhradit musela. A koneckonců je to pro nás jako Kristovy učedníky více než typické, že se rádi scházíme u společného jídla a pití – během bohoslužeb dokonce i podle jeho příkazu…

Za nápadem stály úvahy některých členů martinského grémia, synodní rady i studentů ETF, jak lépe využít nebývalý potenciál výborně dostupného kostela v samém centru Prahy, aby nebyl jen pěknou kulisou pro koncerty a výstavy, ale hlavně místem, kde i mimo neděli mohou lidé skutečně zažívat církev, dotek Božího království. Zároveň zde byla i touha po méně formálním a přitom velmi otevřeném společenství víry pro všechny nově i náhodně příchozí, aby se tak tradiční večerní bohoslužby doplnily o možnost společné modlitby a osobnějšího sdílení. Ráno se ukazuje jako ideální čas: další večerní akce v nabitém pražském kulturním programu nemají valnou šanci na úspěch. 

Snídaně v kostele jsme nakonec rozjeli velmi spontánně na začátku června 2024. Žádné velké plánování, žádný promyšlený start. I když se to zdálo před prázdninami jako nestrategické, dohodli jsme se v několika lidech na dvou brzkých datech a šířili pozvání. Železo se má kout, dokud je žhavé. Pokud to nezkusíme teď, tak už nikdy, říkal jsem si. A tak jsme to zkusili a přišlo neuvěřitelných 15 lidí a podruhé ještě o něco víc. To nás nakonec povzbudilo k pravidelnějšímu setkávání.

Po různých experimentech většinou začínáme pobožností, kterou si připraví vždy jiný z účastníků nebo třeba pozvaný host. Ranní pobožnosti tak nabývají různých podob: od evangelické klasiky s biblickým čtením, přes Taizé modlitbu po adventní roráty. Vždy se najde někdo ochotný, a nemusíme se tak vůbec vázat jen na faráře. V nejhorším to jistí hesla Jednoty bratrské a volná modlitební chvíle. Čím více zdatných hudebníků přijde, o to více se pak zpívání ze Svítáku s kytarou, klavírem a někdy i houslemi protáhne, a jsme jedině rádi, když pootevřenými dveřmi přitáhne i zvědavé pohledy kolemjdoucích. 

Samotné snídání nemá žádnou ritualizovanou podobu. Už během pobožnosti většinou volně usrkáváme nápoje a do jídla se většinou dáme po závěrečné modlitbě a písni. Kolem půl deváté, kdy doznívají volné hovory, už mnozí zase pokračují v cestě do školy či do práce.

Snažíme se, aby naše počínání bylo co nejméně náročné na provoz: stačí chvíli před začátkem nachystat stůl a židle, uvařit kávu a čaj. Jídlo si nosí každý sám pro sebe i pro případné sdílení. Ještě se nám nestalo, že by o ně byla nouze. Většinou se najdou i dobrovolníci na umytí nádobí. Samotná organizace snídaní není nijak formalizovaná. Je to iniciativa zdola, která stojí především na mně nebo Viki Fenclové – jako výpomocní kostelníci zodpovídáme za praktickou stránku věci.

Pokaždé se sejdeme v jiném počtu i v jiné sestavě, jak to zrovna komu vyjde. Často se objeví někdo nový. Nechodí jen evangelíci, ale zavítají mezi nás i bratři a sestry z dalších společenství, od katolíků po Církev bratrskou, a mnohdy i lidé bez církevního zakotvení. Až na děti bývají zastoupeny všechny generace, i když převažují dvacátníci.

Uvidíme, jak dlouho nám takové scházení vydrží. I tento akademický rok v tom ale hodláme každé úterý pokračovat. Věřím, že ať už se nás zrovna sejde pět nebo dvacet, má smysl začít den s Pánem Bohem společně. Že právě v takových méně formálních setkáních s modlitbou a hrnkem čaje se může odehrávat a růst to, čemu se říká církev. Pokud vás někdy v úterý ráno kroky zavedou do centra Prahy, neváhejte přijít posnídat s námi! Už se na vás těšíme!

Karel Pacovský, člen martinského grémia