Snažíme se fungovat, jako by hranice neexistovaly

Vlasta Heinrich Groll pochází z tradiční evangelické rodiny nedaleko Nového Města na Moravě. Vystudovala pedagogickou fakultu a později evangelickou teologii v Praze. V minulosti žila několik let v Německu a v Rakousku, kde byla aktivní v místních evangelických církvích. Po návratu do Česka se vrátila do evangelického sboru v Boskovicích. V současnosti působí jako farářka v Chebu a přilehlém okolí. Jak se jí žije a pracuje na pomezí čtyř zemí? Jaká je spolupráce s německými evangelíky? A proč jí Němci zakazovali mluvit německy? 

Působíš jako farářka na samém západě Čech – na Chebsku a v Ašském výběžku. Jaká byla tvoje cesta právě sem? 

Pocházím z Moravy a vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že na Moravě zůstanu na věky věků. Ale někdo mi do toho shora pořád „háže vidle“. Takže jsem to v životě vzala přes Bavorsko, východ Rakouska a Brno až sem – do oblasti, kterou jsem vůbec neznala. Neměla jsem tu žádné vazby a dřív bych asi řekla, že sem vlastně není důvod jezdit. 

S německojazyčným prostředím jsi ale už zkušenosti měla. 

Do Bavorska jsem se vdala. Strávila jsem tam 7 let, narodili se tam oba mí synové. Byla jsem členkou reformované bavorské církve [Evangelisch-reformierte Kirche in Bayern, pozn. red.], prebyterkou jednoho sboru v Mnichově, a přitom dálkově studovala v Praze teologii. Potom jsme se kvůli práci mého tehdejšího manžela přestěhovali na úplný východ Rakouska, k Neziderskému jezeru. Tam jsem opět působila v reformované církvi – ve sboru, který je napůl německy a napůl maďarsky mluvící. Pomáhala jsem s bohoslužbami v jedné kazatelské stanici. 

Pak ale přišlo domácí násilí a během covidu jsme se s dětmi stěhovali na Moravu. Do Chebu jsem přicházela těsně před rozvodem s prvním manželem. Někde jsem prohlásila, že tu zůstanu jen ty 4 roky, co je sbor podporovaným místem, a vrátím se na Moravu. Nakonec to dopadlo jinak – z místního kostelníka se stal můj partner a dnes jsme manželé. 

Německá jazyková výbava ti tady, v německém pohraničí, určitě přijde vhod. 

Když jsem přišla do Německa, uměla jsem německy velmi špatně. Učila jsem se za pochodu. Zprvu mi dokonce zakazovali mluvit německy, protože saská výslovnost se v Bavorsku moc netolerovala a netoleruje. V současnosti mluvím takovou směsí rakouské a bavorské němčiny, takže už mě berou. Kázání si nechávám opravit, aby bylo ve spisovné němčině. 

Chebsko i Ašsko mají složitou historii, vzhledem k národnostním otázkám. Jak se podle tebe promítá do dnešního života místních sborů i širší společnosti? 

Situace je tu trochu odlišná než např. na Sokolovsku nebo v Krušných horách. Tady část původních Němců pořád je a jsou i v našich sborech – i když dost často jenom papírově. Zejména na Ašsku, protože tam pořád zní věta: „Vy jste nám vypálili kostel.“ [V r. 1960 kvůli technické závadě na vysoušeči vyhořel luterský kostel Svaté Trojice v Aši, pozn. red.] Vnímají to jako kolektivní vinu Čechů za zničení svého symbolu. Byl to největší halový kostel ve střední Evropě pro 4000 lidí a symbol jejich identity. Historické rány jsou tu živé. 

V podstatě tu neexistuje nic jako místní společnost. Všichni jsou „náplava“ odněkud. Vlastně tu neustále probíhá výměna obyvatelstva. Z mladší generace tu zůstane málokdo. Většina dřív nebo později odejde studovat pryč a už se sem nevrátí. Naopak se sem v rámci obchodu s chudobou stěhuje spousta sociálně slabých lidí. Další skupina jsou ti, kteří v Německu pracují, ale zatím tam nechtějí bydlet. Evangelíků je po městě požehnaně, ale v kostele je neuvidím, protože jejich život je v Německu. Je to takový zvláštní mišmaš. 

Chebský sbor je navíc specifický tím, že velkou část tvoří lidé z Vysočiny a východních Čech, kteří sem přišli po válce za prací. Oproti severnějším oblastem seniorátu jsme tak víc ovlivněni neokalvinismem. 

Do jaké míry je zdejší příhraničí takovou „přechodovou“ zónou? Není to ani úplně Německo, ani úplně Česko. Setkáváš se u místních někdy s pocitem, že jsou „mezi světy“? 

Místní se mnohdy necítí být plnohodnotnou součástí České republiky a mají pocit, že jsou ze strany politiků odepsaní. Mladá generace se začíná stěhovat do Německa, protože na opačné straně hranice jsou větší životní jistoty a levnější nájemné. 

Místní Němci se jednoznačně považují za Němce. Části té mladší generace je už národnostní identita vcelku jedno, ačkoliv někde v jejich podvědomí stále zůstává, že jsou Němci – i když mnohdy mluví oběma jazyky. A stejně povětšinou zakotví v Německu. U zbylých lidí, kteří sem přicházejí nově, těžko říct. 

Když jsem byla před časem na Českotěšínsku, místní evangelíci mi říkali, že křesťanskou identitu prožívají spíš v rámci regionu – i s jinými místními církvemi, k nimž mají kulturně i spirituálně blíž – než směrem k celocírkevním strukturám. Měla jsem z toho dojem, že tam hraje větší roli sdílená historická a geografická zkušenost než konkrétní národnostní či církevní příslušnost. Řekla bys, že tvoje zkušenost z opačné strany republiky je podobná? 

Tady to funguje v podstatě stejně. My máme ze tří světových stran Německo. Ani z církevního hlediska občas nemáme pocit, že bychom patřili do ČCE – na seniorát jsme navázaní málo. Spíš spojujeme východní a západní Německo. 

Je to vidět i na našich česko-německých bohoslužbách, které se konají dvakrát za měsíc. Sjíždějí se tam lidé ze širokého okolí, třeba i z Plavna nebo Bayreuthu. Jedna paní k nám opakovaně jezdí z Loun. Většinou jsou to evangelíci, ale nejenom – máme tam i katolíky nebo evangelikály. Kdo je Čech a kdo Němec, to se vůbec neřeší. Vlastně se pokoušíme se fungovat, jako kdyby hranice neexistovaly – nejen státní, ale i církevní. Důležité je společenství, setkání kolem slova Páně a hudby, a potom u kávy. Celkem je to minimálně 150 lidí, kteří se k nám na bohoslužby vracejí. Ale nedá se říct, že by to byli „moji“ farníci. 

Region je specifický i tím, že je tu velké množství evangelických kostelů, které povětšinou postavili němečtí luteráni. Už jsi zmiňovala vyhořelý ašský kostel. Jaký vztah k nim dnes němečtí evangelíci mají? Jak se staví k tomu, že budovy po válce získala ČCE? 

Potomci Němců je považují stále za své. Zářným příkladem je můj současný manžel. Jeho dědeček jako tesař pracoval na interiéru evangelického kostela v Podhradí, jeho tatínek tam byl kostelník a on to po něm převzal. Je to pro ně součást identity a snaží se, aby kostely žily dál. Pomáhají nám třeba i s opravami, například při shánění financí na opravu varhan v Hranicích a Podhradí. 

Provoz kostelů je samozřejmě čistě na nás. Zdroje peněz z Německa postupně vyschly, i proto, že starší generace odešla a německé pohraničí – ať už jsou to Franky nebo Fojtsko – se vylidňuje. Je to zkrátka zapadákov. A to je další věc, která nás spojuje. Všichni jsme v Bohem zapomenutém kraji. 

Přeshraniční spolupráce je v rámci Západočeského seniorátu v poslední době aktuálnější. Jak konkrétně dnes vypadá? Na jakých rovinách se potkáváte? 

Většina sborů tu má nějakého partnera, se kterým se méně nebo více setkávají. Ale my jako „chebsko-ašský“ sbor máme těch kontaktů mnohem víc. Dvakrát do měsíce máme česko-německé bohoslužby. Jezdím pravidelně do Německa na pastorálky. Jednou za dva roky máme seniorátní den pro všechny generace. Příští rok bychom rádi opět uspořádali cyklus varhanních koncertů, které se budou konat na české, saské i bavorské straně hranice. Když v našem partnerském sboru před Vánocemi náhle zemřel farář, vypomáhala jsem tam s bohoslužbami. Němečtí kolegové zase kážou pravidelně v mém sboru. 

Každoročně se také setkáváte při společné česko-německé bohoslužbě u rozhledny Háj nedaleko Aše. To mě zaujalo, protože to je jedna z tzv. Bismarckových věží, které byly původně spojeny s německým národním uvědoměním. Jak tradice společných bohoslužeb vznikla? A jak se dnes historické souvislosti do setkání promítají? 

V Bavorsku je běžné, že v létě probíhají bohoslužby na kopcích, ideálně u nějaké rozhledny, protože je tam volný prostor. Na Háji podle všeho bývaly už kdysi před válkou. Můj předchůdce, farář Pavel Kučera, tam bohoslužby chvíli dělal, covidem se to ale přerušilo. My jsme se pak rozhodli, že to zkusíme obnovit. Loni jsme měli první pokus. Přijela nám kázat úplně čerstvá regionální biskupka z Bayreuthu, Berthild Sachs. Počasí vyšlo, lidé přišli. Na letošek jsme pozvali její předchůdkyni Dorotheu Greiner, v příštím roce bychom rádi pozvali někoho ze Saska, aby to bylo vyvážené. 

Naráží spolupráce s německými partnery na nějaké rozdíly v mentalitě či církevní kultuře? 

Já pocházím z Vysočiny, takže s bavorskou mentalitou jsem úplně v pohodě. Navíc jsem v Německu žila a mluvím jejich dialektem, takže mě přijímají. Navíc mám dost přímočarou náturu, lidí – ani Němců – se nebojím. Když mě vyhodí, vlezu zpátky. 

Na žádné limity vlastně nenarážíme. Samozřejmě že někteří lidé můžou mít problém, ale obecně jsou rozdíly jen minimální. Příhraničí je prostě promíchané. A Frankové jsou taky jiní než zbytek Bavorska. Máme i podobně drsný smysl pro humor. 

Letošní zasedání synodu se konalo právě v Chebu. Jaká to pro tebe i pro sbor byla zkušenost? 

Přijde mi, že se lidé ve sboru synodu spíš zalekli. Na jednu stranu to bylo samozřejmě radostné, ale převážil šok z toho, kolik tu bylo najednou důležitých lidí. Myslím ale, že velký přínos spočíval v tom, že si nás mnozí lidé odjinud všimli a zjistili, kde to vlastně jsme. Že to tu ve skutečnosti vypadá trošku jinak než v televizi, kde politici říkají, že je to navždy odepsaný kraj, kde se už nic změnit nemůže. Asi nejčastější reakce synodálů byla: „Ono je to tady hezké.“ 

Shodou okolností právě zde přijal synod prohlášení, ve kterém vyjádřil podporu smíření mezi Čechy a Němci – zejména ve vztahu k jejich společné historii. Jak důležitá zpráva je to pro tvůj region? 

Je dobrý každý hlas, který se zvedne a donutí tu mlčící většinu přemýšlet. Že vzniklo prohlášení naší církve, bylo významné. Obzvlášť po té velké „show“, která sjezdu sudetských Němců předcházela. Část Němců tu měla opravdu strach. Báli se, co přijde, protože padaly výhružky, že na ně budou plivat a kdo ví, co všechno. Výlohu německého spolku přímo na chebském náměstí někdo posprejoval hákovými kříži. 

Prohlášení synodu souviselo s konáním sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Jeho součástí byla také bohoslužba, kterou jsi vedla. Jak k této spolupráci došlo? 

S [evangelickým farářem pro menšiny, pozn. red.] Mikulášem Vymětalem jsme k tomu přišli jako slepí k houslím. Původně tam měl kázat nějaký farář z Rakouska, který ale ze zdravotních důvodů nedorazil. Společnost Johanna Mathesia [spolek, který sdružuje potomky německy mluvících evangelíků ze Sudet, zájemce o církevní historii a další příznivce, pozn. red.] hledala náhradního kazatele a jeden z jejích představitelů se obrátil na mě. Shodou okolností zrovna měl u nás Mikuláš bohoslužbu k mezinárodním dnům proti rasismu, a tak jsme řekli, že to uděláme. Já jsem do Brna stejně plánovala jet – s manželem, který je sudetský Němec. 

V čem může být zkušenost příhraničního sboru inspirací pro ostatní části církve? A v čem je pro tebe naopak důležité propojení se seniorátem či celocírkevními strukturami? 

Je to jako ve Zjevení Janově: snažíme se přežít, protože jsme ještě nenaplnili všechno, co máme. //(smích)// Myslím, že můžeme být inspirací pro ostatní v tom, aby se nebáli svých sousedů. 

připravila Adéla Rozbořilová