Smutné a neveselé

18. února 2026

(ČB 1/2026) Máme zažité, že Vánoce jsou časem radosti, světel a přání „šťastné a veselé“. Ale ne každý je takto prožívá. Advent může být obdobím, kdy se naopak intenzivně ozývají naše bolesti – ze ztráty blízkého člověka, bolest samoty, různé strachy.

Smutné a neveselé
18. února 2026 - Smutné a neveselé

Někdy prostě není možné připojit se k všeobecnému veselí. A proto jsme v evangelickém kostele v Pardubicích v neděli 14. prosince 2025 uspořádali setkání s názvem „Voda živá – Vánoce, když nám je smutno“. Připojili jsme se tím k akcím, které se konají také v jiných městech po České republice a svůj původ mají v zahraničí pod názvem Blue Christmas. 

Chtěli jsme vytvořit prostor pro ty, kteří se o Vánocích necítí dobře. Prostor otevřenosti a přijetí, kde se nemusí předstírat radost. Prostor, kde smutek má své místo, může se postupně proměňovat v tichou blízkost, novou naději a pocit, že v něm nejsme sami. 

Tématem setkání byla voda. Voda, ze které vzešel svět, ze které jsme se zrodili. Voda, která proudí naším tělem, ze které žijeme a rosteme. Voda, kterou čerpáme z pramenů i zavlažuje shůry. Voda, která smývá špínu, rány, umožňuje znovu začít. Voda jako slzy, které pročišťují a uvolňují. Ve vodě se můžeme také topit, klesat ke dnu. Ale v hlubinách nemusíme být sami, je tam s námi on – blízký, přítel, Bůh. 

Prostor kostela byl tematicky vyzdoben – kádě s vodou, plovoucí svíčky, papírové lodičky, tlumená světla. Ticho, hudba. Setkání provázely tóny houslí, violoncella, flétny, kytary a zpěvu kapely, která vznikla přímo pro tuto akci. Zazněl šanson Dyje, píseň z Taizé Jdem tmou a nocí, píseň Oceány a na závěr také píseň Anety Langerové Voda živá. 

Během písně z Taizé měli příchozí možnost zapálit svíčku a pustit ji po vodě. Ztišit se, zaposlouchat se do hudby, u vody něco říct, vzpomínat, jen tak být. 

Závěrem farářka Hana Ducho pozvala příchozí k modlitbě, ve které vyjádřila prosbu za dny příští, za sílu, blízkost, za proměnu smutku v naději. Děkovala za život, za lásku. Společně jsme se modlili Otčenáš. Prosbou za vodu živou, která nese, připomíná, že v hlubinách je přítomno světlo, občerstvuje v únavě a zavlažuje, když jsme vyprahlí, pak požehnáním vyslala příchozí do dalších dní. 

Moc děkujeme všem, kteří do kostela přišli, toužili po naději a povzbuzení, měli odvahu projít smutkem a chtěli být spolu. Děkujeme za pozitivní ohlasy a moc se těšíme na příští rok. 

Tereza Šímová, FS Pardubice
foto: archiv sboru