Smlouva s Apoštolským stolcem nesmí být ratifikována

Ústavní soud zdůraznil, že uzavření konkordátní smlouvy jako takové není v rozporu se svrchovaností České republiky. Problém však shledal v některých konkrétních ustanoveních smlouvy. Nejzávažnější výhrady směřují k čl. 4 odst. 1, který se týká ochrany zpovědního tajemství. Podle soudu je tento článek „neústavní nikoli proto, že rozšiřuje zpovědní tajemství nad rámec zákona“, ale proto, že tak činí „v rovině ‚nadzákonné‘ […] nerovně, jen ve vztahu ke katolické církvi“. Na ostatní církve by totiž i po ratifikaci smlouvy „plně dopadala dosavadní česká právní úprava“, což soud označil za porušení neutrality státu a principu rovného zacházení s různými církvemi. 

Ústavní soud dále upozornil, že by ratifikace smlouvy vedla také k nerovnému postavení jednotlivých profesních tajemství. Výslovně uvedl, že by „nastala nerovnost mezi zpovědním tajemstvím a advokátním tajemstvím“. Zpovědní tajemství by tak bylo chráněno silněji než jiná zákonem chráněná důvěrná sdělení. 

Další rozpor s ústavním pořádkem soud shledal v čl. 7 odst. 4, který upravuje podmínky zpřístupnění kulturního dědictví katolické církve. Podle Ústavního soudu jsou tímto ustanovením archivní fondy katolické církve privilegovány, což je v rozporu s neutralitou státu, zákazem diskriminace, právem na přístup ke kulturnímu bohatství a svobodou vědeckého bádání. 

Z pohledu ekumenického hnutí je překvapivá ta část nálezu, v níž Ústavní soud dovozuje, že jiným církvím nelze – pouze na základě ústavních principů – přiznat srovnatelná práva, jaká by katolická církev získala díky konkordátní smlouvě, jak se ve svém stanovisku domnívala Ekumenická rada církví. Podle soudu by ostatní církve mohly těchto výhod dosáhnout pouze uzavřením „srovnatelné mezinárodní smlouvy v režimu čl. 10 Ústavy“. To však podle Ústavního soudu není možné, protože „jiné církve nemají reprezentanta s mezinárodněprávní subjektivitou“. 

Ani případné „zrcadlení“ některých konkordátních práv v běžném zákoně by podle Ústavního soudu tuto nerovnost neodstranilo, protože by naráželo na rozdílnou právní sílu takového řešení. Zatímco „katolická církev by měla práva, která stát nemůže zákonem měnit, ostatní církve práva, která stát může zákonem změnit kdykoli“. 

Nález Ústavního soudu tedy neodmítá spolupráci státu s církvemi ani samotnou existenci konkordátu, jednoznačně však trvá na tom, že taková spolupráce musí respektovat neutralitu státu a rovnost církví. Podle odlišného stanoviska soudců Milana Hulmáka a Michala Bartoně a soudkyně Dity Řepkové pak rozhodnutí Ústavního soudu ponechává státu „pouze varianty 1) sjednat konkordátní smlouvu bez obsahu (bez práv a povinností), či 2) nesjednat“. 

Nelze očekávat, že by stávající smlouvu bylo možné pro obě smluvní strany uspokojivě přepracovat. V mezích stanovených většinou Ústavního soudu je navíc uzavření nové smlouvy prakticky neproveditelné. Na závěr je vhodné dodat, že z hlediska každodenního fungování církví v České republice by však tento nález Ústavního soudu neměl mít žádné bezprostřední dopady. Stávající právní rámec postavení církví a jejich činnosti zůstává beze změny. 

Adam Csukás, právník
foto: Lucie Horníková (Člověk a víra)