Šlo by to bez těla?

O duši jde, o její spásu, protože duše, to je centrum člověka, naše vlastní já, nositel identity člověka. Duše přirozeně směřuje vzhůru, k Bohu, zatímco tělo-hmota táhne dolů, bolí, trpí, stárne, podléhá vášním, odvádí člověka k méně podstatným věcem, až neustále hrozí, že tato nižší složka ovládne tu vyšší. A na to je třeba si dávat pořádný pozor a vést patřičně duchovní život. Tak to křesťanská tradice do značné míry přejala z antiky a dodnes toto podvojné a hierarchické uspořádání člověka někdy drží. 

Z hlediska naší zkušenosti to do značné míry sedí: Jsme a máme tělo, ale zároveň se od něj naše já odlišuje, naše já je něco v těle, co tělo přece není. Zabývá se tím i současná věda, byť už tomu neříká „vztah duše a těla“, ale zkoumá to jako vztah mozku a mysli. (A zatímco dřív byla tím důležitějším v člověku jeho duše, dnes je tím důležitějším, protože empiricky zkoumatelným a měřitelným prvkem mozek. O to problematičtější je ovšem pro současnou vědu otázka, co to vlastně ta naše mysl nebo naše já ve skutečnosti je.)

Vtělená zkušenost

Když se ale znovu z vlastní zkušenosti podíváme na to, v čem je zakotvena naše identita, tedy podle čeho se vzájemně identifikujeme a poznáváme, zjistíme rychle, že jsou to všechno tělesné znaky a projevy: vzhled, tvář, hlas, styl chůze, tvar postavy, stisk ruky… Bez těla bychom se nepoznali. Veškeré naše prožívání, i to nejvnitřnější (emoce, svědomí, myšlení), je zprostředkováno tělesně. Duševní a tělesná sféra jsou nerozlučně provázány a souvisejí spolu (když máme trému, chce se nám na záchod; když usilovně přemýšlíme, fyzicky nás to vyčerpá; když nás hryže svědomí, leccos se nám hmatatelně svírá; a když už nás psýcha honí příliš, pomáháme si antidepresivy, což jsou velmi hmatatelné pilulky). Na to klade důraz psychosomatika, která se snaží na člověka nahlížet celostně jako na nedělitelnou jednotku, ovšem zahrnuje hned několik rovin – vedle biologické a psychické ještě také rovinu sociální a rovinu spirituální. (Ani to není žádný úplně nový objev poslední doby, tímto směrem výrazně ukazuje už starozákonní pojetí člověka jako živého tvora, oduchovnělého prachu, jehož organickým, rozumovým i emočním centrem před Bohem je srdce). 

Moderní filosofická a teologická antropologie proto klade důraz na embodiment, tedy na skutečnost, že vše lidské probíhá tělesně. Oproti tradici, která často na tělo zapomínala, anebo jím dokonce opovrhovala, je třeba je patřičně docenit, protože tělesnost je nejen nedílná součást naší existence, ale navíc součást naprosto zásadní, bez níž by to nešlo. Člověk není jen duše. Člověk je velmi výrazně také a především tělo.

Tělo je dar

Naše tělesnost je dobrý Boží dar stejně jako celé ostatní hmotné stvoření. Otevírá nám mnoho možností a umožňuje utvářet život podle svého, realizovat se, rozvinout svůj potenciál a identitu. Proto je na místě mluvit i o kráse tělesnosti a tělesných prožitků a požitků (jak k nim patří jídlo, sex, sport, ale také např. umění).

Ruku v ruce s tím jde ovšem také odpovědnost i za tuto sféru – jednak tedy za svoje tělo a zacházení s ním (i s jeho patřičnou údržbou a rozvojem), jednak za materiální svět vůbec. Jsme jako tělesní lidé jeho součást, takže cílem nemůže být z něj utéct. Jsme v něm až po uši, a máme za něj tedy také zodpovědnost.

Chrám i klec

Jenomže tělesnost je také naprosto konkrétní, někdy až nepříjemně. Tělo, které máme, jsme dostali, se vší genetickou výbavou, a bez ptaní. Tělo je sice nádherný výraz naší jedinečnosti (kolik jen máme jedinečných tělesných znaků!), ale zároveň do značné míry předurčuje, jak budeme žít. Ke konkrétnosti tělesné existence patří genetická výbava a s ní sklony například k určitým nemocem a také konkrétní rodina, jíž jsme součást, konkrétní společnost se svými pravidly a svým jazykem, skrze nějž vnímáme svět okolo, a také třeba sexualita, pohlaví a jeho sociální role, gender a jeho současná problematika. Tělo si nevybíráme, pracujeme s tím, co jsme dostali do vínku a pereme se s tím, že je vždy naprosto konkrétní, máme je vždy s sebou, a přitom často není takové, jaké bychom chtěli. Proto některé tělesné znaky zdůrazňujeme a jiné zase potlačujeme, zakrýváme, upravujeme atd. A právě v tomto zápase je tělo nedílná a zásadní součást naší identity. Zápas o konkrétní tělesné vyjádření, na všech rovinách, které naše tělesná existence má, proto naprosto zásadně patří k podstatě lidského života. 

Věčné tělo

A potom – tělo a tělesnost není nic, co by bylo jen pro tento čas. Vyznáváme „těla z mrtvých vzkříšení“. Kristus, v němž se Bůh stal člověkem, při vzkříšení tělo neodložil, naopak je pořád měl, i s ranami po ukřižování. Naše tělo nezmizí, ačkoli bude zásadně proměněno. Cílem tedy není a nemůže být se těla zbavit. Na těle záleží. Jako křesťané máme naději, že i pro ta naše stárnoucí, bolavá, různě problematická a nedokonalá těla se vší jejich konkrétností existuje vykoupení.

Petr Gallus
foto: pexels.com, wikipedia.cz