Šlo by nám to i bez hudby?

Míla je Plzeňák stejně jako jeho tatínek, ale v roce 1989, v době sametové revoluce, rodina přesídlila z Plzně do Starého Plzence, kde Míla se svou ženou žijí dodnes. Vystudoval obor housle na plzeňské konzervatoři, ale už v jeho 15 letech mu plzeňský evangelický farář Korandova sboru Pavel Pellar svěřil veškerou kostelní hudbu. 

Po škole nastoupil jako houslista do plzeňského rozhlasového orchestru a zároveň začal učit housle v Lidové škole umění v obci Blovice na jižním Plzeňsku. Orchestr po třech letech opustil a s výukou hry na housle začal ještě ve Starém Plzenci. A protože se tamní škola velmi rozrůstala, Blovice opustil a ve svých 33 letech, na jaře 1990, se stal v LŠU ve Starém Plzenci na dalších 32 let jejím ředitelem. 
Vedl a vede také už řadu let různé pěvecké sbory, v první řadě to bylo v jeho domovském Korandově sboru v Plzni. Dlouho už má také na starosti letní hudební pobyty v evangelickém středisku v Chotěboři. A před deseti lety se ženou přestoupili z Korandova sboru do evangelického sboru v Chrástu u Plzně. Mají spolu tři děti a zatím sedm vnoučat.

Jak jste vlastně vůbec přišel na to, že budete hrát na housle? 

Pro rodiče to bylo hodně překvapivé, profesionální muzikanti v našem rodu nebyli. Vzniklo to tak, že z hudebky přišli k nám do školy vybrat děti, já jsem něco zazpíval a vzali mě. A proč housle? V tom jsem myslím neměl moc jasno, spíš to bylo tak, že jsme neměli moc peněz, koupit housle je o hodně snazší než kupovat klavír.

A není to brzo, stát se hudebním kantorem už v patnácti? 

To nevím, ale mě ta nabídka potěšila, velmi mě to motivovalo a bavilo, hned jsem začal dávat dohromady pěvecký sbor. A tahle činnost se začala rozrůstat, později už šlo i o věci seniorátní, pak se k tomu přidala spolupráce s Magdalenou Horkou… 

A proč jste pak skončil s tím orchestrem? Není to škoda? 

Hrál jsem v orchestru a zároveň učil v lidušce po dobu tří let, ale čím dál víc jsem cítil, že jsem svým založením kantor, že to je to, co mě těší nejvíc. Že je to o hodně víc tvůrčí než sedět v orchestru. Kdybych nemohl učit, tak bych „umřel“. Vždycky bylo moje krédo, že „sloužím dětem“, školu jsem viděl přes ně, ne přes lejstra a přes peníze. Zásadní je, co můžeme dát dětem. 

Který pěvecký soubor vedete dnes? 

V Korandově sboru už nejsem. Teď mám v Plzni na starosti ekumenický sbor Ad laetitiam, scházíme se na půdě plzeňského církevního gymnázia, je to moc hezké společenství. Ale po celou dobu jsem vedl i seniorátní soubor a další tělesa.

V naší církvi jste také hodně znám tím, že píšete texty. Dalo by se říct, zda vás něco přitom inspiruje? 

Určitá motivace je v té muzice, k níž mám psát. Texty jsem ale taky často předělával. Ta písnička nějak žije, má určitý vnitřní pohyb, jenže ten text rytmicky a někdy i obsahově nesedí. A to mi vadí. Často se to týkalo spirituálů, když jsme připravovali zpěvník Svítá. Taky jsem dělal texty k hudbě, kterou jsme zpívali s naším pěveckým sdružením v Korandově sboru. Bach, Händel, Buxtehude – to jsou autoři, jejichž hudba a texty jsou jasně provázány, v obojím je nějaké vyznání, a o to mně při tom psaní šlo. Aby i ty české texty byly tak vyznávající, jak to chtěl autor. A pak aby to sedlo k melodii, to je taky moc důležité. 

Co si myslíte o tvorbě duchovních písní dnes? Mně připadá, že v dobách komunismu se psalo víc, ne? 

Tehdy ta tvorba znamenala, že se něco předává, a dávala lidi dohromady. A stávala se z toho tím pádem věc veřejná. Dnes je také spousta mladých lidí, kteří písničky píšou, ale je to jejich soukromá věc. Oni to třeba nabídnou – chcete? Ale nic víc. Něco ten práh pak překročí, ale je to menší část. Tenkrát šlo jasně právě o to zveřejnění, i kvůli odporu proti režimu. Dnes je tohle jedno a individualismus bohužel sehrává velkou roli. 

S tím trochu souvisí ještě jedna věc – já jsem přesvědčena, že se dnes méně zpívá. Souhlasíte? Když jsme třeba někdy před 15, 20 lety slavili narozeniny, vlastně jsme několik hodin pořád zpívali. A dnes? 

Je to tak. Jistě že záleží na společenství, třeba u nás ve sboru v Chrástu se zpívá hodně, ale to je na církevní půdě. Obecně se zpívá asi opravdu méně. Je to i tím, že se tolik nescházíme. I když zároveň bych řekl, že u nás v „lidušce“ děti ty písničky v sobě mají. 

Tak teď k tomu zpěvníku. Jak vlastně vůbec myšlenka na nový zpěvník vznikla? 

Přiznám se, že ten úplně první impulz byl ode mě. Musím totiž říct, že z řady textů v tom dosud funkčním zpěvníku jsem byl dost smutný. A já jsem už dávno hodně spolupracoval s Magdalenou Horkou [M. Horká je velmi spjata s církevní hudbou, podílela se výrazně na tvorbě evangelického zpěvníku z roku 1979 – pozn. red.], a když vznikl předchozí zpěvník, tak ona mi už tenkrát říkala, abychom začali pracovat na novém. Dnes už asi nikdo neví, že počátek práce na tomhle zpěvníku byl už v padesátých letech! 

Proč jste byl kvůli zpěvníku smutný? 

Tak například tam jsou probuzenecké písně z 19. století. Jenomže zbožnost se dost proměnila a ty „krvácející rány“ a tak podobně prostě nějak přestaly rezonovat. Čímž nechci říct, že to je celé špatné. Nebo tam jsou písně nesrozumitelné. A já jsem zažíval, že mezi nás přišli mladí lidé, kteří se tomu smáli a ptali se – co to je? Co to znamená? 

Ale zároveň mi bylo jasné, že ten zpěvník po hudební stránce přinesl obrovský vklad. Jenomže doba se strašně změnila, muzikologie se pohnula, máme spoustu věcí k dispozici, můžeme zkoumat staré prameny… A co je důležité, to je zkušenost s naším Dodatkem. Pomohl nám uvědomit si, že lze vedle sebe postavit píseň moderní a starou. Dodatek byl vlastně takový pokus – zda lze unést ty různé druhy písní. No, a ukázalo se, že to vůbec nevadí, a mně se tím potvrdilo, že ten nový zpěvník, který bude pro další generace, musí být otevřený. Zpěvník z roku 79 je krásný, ale jsou tam jen chorály. Bezesporu cenné a přínosné, ale církevní muzika je přece daleko širší! A to tedy nemluvím o těch vadných textech, to mě trápilo hodně. Tak nakonec jsem si dodal odvahy – dnes bych ji už asi neměl. 

Z jakého důvodu? 

Protože teď už vidím, co to bylo za šílenou práci. Nicméně tenkrát jsem tedy podal na synod návrh. Ten byl schválen, a odpověď byla – tak se koukej snažit. Zkušenosti jsem měl – spolupracoval jsem na zpěvníku Svítá, v Dodatku jsem měl taky hodně textů a byl jsem tam člen komise, s Honzou Balcarem jsem pak intenzivně spolupracoval na přípravě k tisku a vydání.

Ale tenhle nový zpěvník, to bylo něco úplně jiného. Bylo mi jasné, že se musí zase ustavit komise a že v ní musí být Láďa Moravetz. A že tam musejí být jak muzikanti, tak teologové. Aby se ty pohledy vyvažovaly. Co sbor, to trochu jiná zbožnost, ale právě i jiný pohled na ty písně. 
A mimochodem, hned jsem slyšel – „ale hlavně abyste nevynechali, hlavně abyste nedali pryč…“ To je jasné. 

Kolik lidí bylo v té komisi? 

Mezi sedmi a devíti členy. Od začátku Ladislav Moravetz, Daniel Heller, Ondřej Titěra, Pavel Křivohlavý, Jiří Pejla, Jan Keřkovský a já. Musím říct, že složení se během času proměnilo, někteří odešli, přišli noví. Taky jsme pochopitelně prošli určitou krizí. Odešel Jan Keřkovský, Jiří Pejla, místo nich do té původně pánské společnosti přišly dvě dámy, Daniela Švandová – češtinářka a Romana Čunderlíková – farářka. A v poslední fázi práce ještě má dcera Eliška Baťová, muzikoložka, a Pavel Hanych pro „marketing“, to bych já už byl nezvládl. Musím říct, že Eliška tam přinesla velmi fundovaný pohled, to bylo totiž v době těch závěrečných korektur písní už přijatých. A u starých písní byl často spor, jak mají být zapsány, která verze melodie… S tím ona velmi pomohla. Všichni její odborné názory respektovali. A Pavel Hanych velmi zásadně pomohl v mnoha oblastech s technickou realizací tisku. 

Už jsme tu mluvili o tom, zda vůbec ještě vznikají nové duchovní písně. Tak kde vy jste je vlastně brali? 

Začali jsme žaltářem. A to byl obrovský úkol. Uvědomili jsme si důležitou skutečnost – není jen Ženevský žaltář. A k tomu další fakt – určitá část z něj není dobře zpívatelná. Třetina jsou skvosty, ale… Tak se začalo hledat jinde. A toho bylo tolik! Tak třeba responsoriální žalmy Petra Ebena. Jenomže s těmi žalmy vyvstal jeden problém – antifony v nich byly psány ke katolickým svátkům. Tak jsem poprosil naše teology, aby označili zásadní verše v každém žalmu jako „refrén“, antifonu. Tyto verše jsme pak podložili pod melodie původních antifon, což se myslím povedlo. Ale musel nám to schválit, s ohledem na tenkrát už nemocného tatínka, David Eben. A on to schválil, to mě moc potešilo. A řekl k tomu takový hezký dovětek: „To by schválila i naše maminka.“ Starý pán prý vždy, když něco napsal, šel nejdřív za ní, a když na to kývla, teprve to šlo ven. 

A ještě jedna hezká vzpomínka: My jsme ty žalmy pak chtěli představit na synodu a já jsem tam s Láďou jeden ten žalm zazpíval. Dopadlo to dobře, a vzápětí jsem se tam srazil s Milošem Rejchrtem a ten řekl: „Ty jo, to je dobrý! Tak já něco napíšu!“ A tak ho to podnítilo, že vznikly Milošovy responsoriální žalmy na kralické texty, které v tom zpěvníku jsou. Tak tohle všechno nás nadchlo a podnítilo, a začali jsme tvořit texty na písně z nejrůznějších zahraničních zpěvníků. 

Taková ošemetná otázka – na čem bylo nejtěžší se v komisi shodnout? Mluvil jste o krizi…

Úplně všechno neřeknu, ale dost dlouho trvalo, než jsme se shodli na tom, že žádný názor nemůže být „válcující“, že žádný nemá a priori nárok na pravdu. Ve chvíli, kdy se to zlomilo, bylo vyhráno, pak už šlo o věcné debaty. I já jsem se musel smířit s tím, že text, který přinesu, mi třeba „shodí“. 

A druhá trochu kritická věc – já sama s těmi texty občas nesouzním. Odstraňovali jste určitě archaismy, snažili se o přiblížení mladším, ale mám pocit, že se z těch textů někdy ztratilo to poetické. 

Ano, já si to uvědomuju. Taky jsme ty úpravy dělali s bázní a třesením a nad každou písní byla velká debata. A taky hodně písní v té původní podobě zůstalo. Za kritérium jsme brali to, zda úprava pomohla porozumění. A musela se na tom vždycky shodnout celá komise. Víc dělat nešlo, to by zas potom nic nevzniklo. 

A ještě mi vadí – modlitba Páně nebo vyznání víry jsou někde uprostřed. A najít je, to není nic snadného. Proč to není prostě na konci jako v tom starém? Jistě na to nějaký klíč je, ale jak ho najít? Jak se v tom vyznat? 

Jednak to lze najít v seznamu písní. Ale klíč to má. Je tam liturgická kapitola „Prosby a přímluvy“, včetně modlitby Páně. Ale jak to vzniklo: My jsme dlouho hledali osnovu. A pak se nám dostal do ruky švýcarský reformovaný zpěvník, který přinesl osnovu ve smyslu – bohoslužby v nejrůznějších souvislostech: bohoslužby ve Starém zákoně, v Novém zákoně, ve shromáždění, což je ten liturgický pořad, bohoslužby v církevním roce, v denním běhu… A zjistili jsme, že nám to vyhovuje nejvíc. Že tam všechno dokážeme vklínit. Ti Švýcaři nám to dokonce věnovali. Ovšem ta liturgická kapitola je pro naši církev věc nová, to já dobře vím. Na druhou stranu musím říct, že dnes naši mladí faráři tohle chtějí. 

Tak na závěr – co myslíte? Šla by církev bez hudby? Nebo rovnou ČCE bez hudby? Jaké by to bylo? 

Jistě že si to nedovedu představit. To hudební vyjádření je něco navíc. Něco jiného než slovo. Já myslím, že se tak prohlubuje vnímání. S člověkem to něco udělá, může ho to otevřít. Někdy dokonce víc než to slovo. Myslím, že hudba je dar a místo pro ni být musí.

připravila Jana Plíšková
foto: archiv respondenta, ARo