(ČB 10/2026) Dobrý sluch berou slyšící lidé jako samozřejmost. Bezstarostně si ho ničí na rockových koncertech a při jiných hlučných produkcích a pracovních činnostech (příčin vedoucích ke zhoršení sluchu je samozřejmě celá řada, nejen expozice hluku) a jeho důležitost si začnou uvědomovat až v momentě, kdy o něj přicházejí – když přestávají rozumět nejprve v hlučném prostředí, později i v běžných situacích a k tomu jim třeba i začne pískat v uších a začnou slyšet zkresleně.
Podobně se díváme i na ostatní – hůře slyšet se nezdá jako tak vážný problém. K takovému pohledu přispívá i skutečnost, že sluchové postižení není vidět. Potkáte-li na ulici někoho, kdo velmi špatně slyší, nebude se nijak lišit od lidí kolem, ale přesto může být jeho život o hodně složitější. Že má problém, poznáte až v momentě, kdy se s ním budete potřebovat domluvit na něčem důležitém.
Málokdo si také uvědomuje, jak důležité je dobře slyšet v raném věku. Sluch umožňuje rozvinout mluvenou řeč a na ni navázané dovednosti a zprostředkuje prvotní přístup k abstraktním pojmům a rozvoj abstraktního myšlení. Pokud se narodí dítě s těžkou sluchovou ztrátou, musíme buď zařídit, aby co nejdříve začalo slyšet (dostane silná sluchadla, event. kochleární implantát), nebo ho vzdělávat alternativním způsobem, který přístup k abstraktním pojmům umožní (např. pomocí znakového jazyka, který se pak ale stane jeho jazykem základním).
Když někomu položíte otázku, jestli je horší slepota nebo hluchota, s velkou pravděpodobností odpoví, že slepota. Stejná otázka byla kdysi dávno položena i Helen Kellerové (1880–1968), slavné hluchoslepé Američance, která v 19 měsících po meningitidě ztratila zrak i sluch a 7 let prožila v komunikačním vakuu. Zlom nastal v momentě, kdy se její asistentce podařilo propojit v její mysli slova a věci – když jí na jednu ruku pouštěla vodu z pumpy a na druhou psala prstovou abecedou slovo „voda“. Po tomto zlomovém momentu se inteligentní dívka začala rychle rozvíjet, osvojila si i další dostupné způsoby komunikace a stala se prvním hluchoslepým člověkem, který vystudoval vysokou školu. Její odpověď vystihla podstatu problému, a proto je často citována: Slepota odděluje od věcí, hluchota odděluje od lidí.
Tím se již dostáváme k hlavnímu problému, nad kterým se zamýšlíme – jestli sluchové postižení může vést k pocitu osamělosti a vyloučení. Odpověď je jednoznačná – může, a to tím více v dnešní uspěchané době. Člověk se může cítit osamělý uprostřed své aktivní rodiny, vyčleněný z kolektivu v práci (dokonce s progresí vady může i práci ztratit), je ohroženější v dopravě, teenageři mají tendenci se stydět za jakoukoliv odlišnost, a proto často odmítají nosit sluchadla ve škole a bez nich pak nestačí výuce… Sluchové postižení může vést k pocitům osamění a k sociální izolaci, protože narušuje naši schopnost přirozeně a bez námahy komunikovat. Sluch je naším hlavním pojítkem se světem ostatních lidí.
Naše komunikace je rychlá, až překotná a je potřeba opravdu dobře slyšet, abychom zachytili všechno. Pokud je sluch horší, detaily posluchači unikají – tím více, čím větší je sluchová ztráta. Aby takový posluchač rozuměl, musí si různými způsoby pomáhat. Například tím, že se snaží zároveň s poslechem odezírat, chybějící slova doplňovat z kontextu, občas poprosit o zopakování (tomu se ale většinou snaží vyhnout a po nějaké době to vzdá a raději souhlasně pokyvuje hlavou, i když nerozumí). Takový poslech je velmi namáhavý a rychle vede k únavě. Situaci ještě výrazně zhorší, když komunikace probíhá v hlučném prostředí (nejhorší je, když kolem hovoří několik mluvčích najednou) nebo v prostředí s ozvěnou. Nutno ještě zmínit, že u starších lidí všechny uvedené procesy probíhají pomaleji a posluchač nemusí mluvčímu „stačit“. To může vést k velmi bolestivým situacím, kdy člověk třeba sedí s přáteli u stolu, oni si vyprávějí, ale on jim nerozumí. Je tam s nimi, ale vlastně sám a začne si připadat jako přítěž. Postupně se začne takovým situacím vyhýbat a stáhne se do ústraní. Následkem toho má méně podnětů a postupně se mu může i začít zhoršovat řeč. Působí to, jako by se mu měnila povaha.
Nedávné studie prokázaly, že ztráta sluchu je jedním z nejvýznamnějších ovlivnitelných rizik vzniku stařecké demence. Ovlivnitelným proto, že tomu lze většinou zabránit aktivním přístupem všech zúčastněných. Těmi zúčastněnými myslím nedoslýchavou osobu, která musí svůj problém aktivně řešit, a ne ho skrývat a stydět se za něj, lékaře foniatra, který doporučí nejvhodnější postup kompenzace sluchové ztráty (většinou půjde o výběr vhodných sluchadel a jejich správné nastavení) a lidi v okolí, kteří by měli znát pravidla komunikace s nedoslýchavými a respektovat je. Oni i samotní sluchově postižení by měli vědět, jaké okolnosti komunikaci usnadňují a jaké ji komplikují. Komunikace je pro osobu se sluchovou ztrátou snazší v tichém prostředí bez ozvěny, když dobře vidí na tvář mluvčího a má s ním navázaný zrakový kontakt. Mluvčí by měl mluvit spíše zvolna a dobře artikulovat, ale nesmí se to přehnat, řeč nesmí působit nepřirozeně. Protože hlasitost zvuku klesá se vzdáleností a síla ozvěny s ní naopak narůstá, poslech je tím snazší, čím blíže je posluchač k mluvčímu.
Sluchová ztráta by měla být kompenzována kvalitními sluchadly. Ta předepisuje lékař foniatr a zdravotní pojišťovny hradí část jejich ceny. Před návštěvou foniatra je dobré podívat se, jaké má reference. Bude-li mít hodně spokojených klientů, je větší pravděpodobnost, že i další klienti budou spokojení. Je třeba, aby předepsaná sluchadla byla vhodná pro konkrétní nedoslýchavost a byla optimálně nastavená, k čemuž zpravidla nestačí jen jedno sezení. Správný výběr a nastavení jsou zásadní podmínkou pro to, aby sluchadla naplnila očekávání a neskončila natrvalo odložená v šuplíku… Čím dříve se se sluchadly začne, tím snáze se jim přivyká.
Moderní sluchadla jsou ve své podstatě výkonné počítače vybavené možností bezdrátového přenosu signálů a dat. Přes sluchadla lze dnes bezdrátově změřit audiogram a pak jejich nastavení přesně přizpůsobit sluchové ztrátě. Dokáží neustále analyzovat přijímané zvuky, rozpoznat, v jakém prostředí se uživatel nachází, a přizpůsobit se mu. Na základě pokročilých algoritmů využívajících AI zvýrazňují řeč a potlačují hluk z okolí. Slabší zvuky zesilují více, silné méně, velmi silné zvuky omezují tak, aby nebyly nepříjemné. Podporují směrové slyšení – zesílí zvuky ze směru, ze kterého přichází řeč (většinou zpředu) a potlačí zvuky ze směrů, ze kterých přichází rušení. Toto vše je ale potřeba vypnout např. při poslechu vážné hudby, aby hudební vjem nebyl oploštěný.
Rozsah výbavy sluchadel je různý a samozřejmě se odráží v jejich ceně. Příspěvek zdravotní pojišťovny cenu sluchadla nezohledňuje, ale závisí jen na velikosti sluchové ztráty.
Sluchadla mohou být v různém provedení – od klasického záušního, až po miniaturní sluchadla vkládaná do zvukovodu (dnes často preferovaná). Osobně bych upřednostnil sluchadla nošená za uchem s externím reproduktorkem vloženým do zvukovodu. Tato sluchadla jsou dnes mnohem menší, než bývala dřív. Mají široké spektrum použití a kosmeticky jsou velmi přijatelná – skoro nejsou vidět. Poskytují dostatek prostoru pro elektroniku i baterii a manipulace s nimi je snadnější než se zvukovodovými sluchadly.
Pokud je ztráta sluchu na obou uších, je vhodné pořídit sluchadlo na obě strany. Zlepší se tím přirozenost zvukových vjemů, orientace v prostoru a také rozumění řeči i poslech hudby budou lepší.
Standardem se dnes stává ovládání sluchadel z mobilního telefonu, kde lze nastavovat hlasitost, přepínat programy, regulovat obsah hloubek a výšek. Mobilní telefon lze často použít i jako vzdálený mikrofon, telefonické hovory lze přenášet přímo do sluchadel. Ke sluchadlům existují také různé externí doplňky jako samostatný vzdálený mikrofon, který se např. při přednášce položí do blízkosti řečníka, případně připne řečníkovi na oděv a posluchač může sedět daleko v auditoriu, nebo streamer, který dokáže přímo do sluchadel vysílat zvuk z rádia nebo televize.
Nabídka je veliká a je nutno uvážit, které funkce uživatel využije a které by jen zbytečně zaplatil.
Je poctivé zde uvést, že existují i vady, které sluchadly kompenzovat nejdou. I pak může ještě existovat řešení – např. kochleární implantát, ale to už jsou případy velice speciální a překračující rozsah tohoto článku.
Tomáš Tichý, klinicko-technický specialista v oboru kochleárních implantátů, mezititulky redakční
foto: pexels.com