Škoda těch prasátek?!

Prasátko tehdy nebyla žádná přešlechtěná stokilová zrůdička. Antické prase bylo menší, pohyblivější a často bylo pokryto hustší srstí. Takové prasátko jste tehdy mohli koupit i za 20 denárů, přičemž jeden denár byla mzda za jeden den odvedené práce. Dvacet denárů krát 2 000 prasat, to už se pohybujeme v oblasti naprosto devastující katastrofy. Přepočtem na hodnotu dnešní lidské práce by chudákům v zajordánské Dekapoli přivodil Ježíš absurdní ztrátu kolem 72 milionů korun.

Pěkně popořadě. Ježíš opouští židovský kraj a loďkou se přeplaví do kraje pohanů. Tam vědomě jde na to nejnečistější místo, kde v jedné z kamenných jeskyní určených k pohřbívání žil jakýsi démonem posedlý chudák. Za hranicemi města, vyloučen, obýval hrobku člověk. Tam byl odložen, aby nebyl lidem na očích, a zároveň – když už ubližuje sám sobě – aby alespoň neškodil svému okolí. 

Snad se mu spoluobčané nebo rodina i snažili pomoci. Poutali ho řetězy, ale vůbec nic nepomáhalo. Hráblo mu. Ztratil jedno kolečko. Něco se v něm fundamentálně porouchalo. Onehdy člověk neznal termíny moderní psychiatrie. A i kdyby je znal, kdo ví, co přesně toho člověka ovládalo. Nebylo vůbec divu, že si o něm mysleli, že je posedlý démonem. Jak jinak si vysvětlit destruktivní jednání, které vůbec nedává smysl? Za tím musí být ďábel, nebo co.

Tomu člověku nebylo pomoci. Neměl kam jinam by se ukryl, neměl nikoho, kdo by se o něj postaral, fyzicky ho zaopatřil, natož pak po stránce duševní. Medicína dané doby neměla odpověď.

Ježíš jde kolem a už z dálky na něj tento nemocný, obtížen zlým duchem, křičí a volá, navazuje kontakt. Ježíšova blízkost na toho člověka působí přitažlivou silou – vytahuje chudáka z hrobky, ve které se zabydlel. Intenzita milosti Ježíše Krista vyvádí z hrobů.

Nevím, jestli na blížící se milost reaguje zasažený člověk, nebo démon v něm. Nevím, jestli je to záchvěv soudnosti, kdy člověk na chvíli přepere své břemeno a vyjde řešení svého problému vstříc. Nebo je to samotná podstata psychiatrické nemoci, závislosti, zlo samo, které ve své sebedestrukční povaze touží už nebýt. Démon navazuje kontakt: „Co po nás chceš, co je ti po mně?“ Rozeznává, s kým mluví, a děsí se strachem, neboť ví, že před Boží přítomností nemá vůbec žádnou šanci. Drze se rouhá Bohu a zapřísahává Ježíše, aby ho netrápil.

Ježíš mu poroučí, aby z toho člověka vyšel. Démon Ježíšovo jméno zná. Ježíš se tedy chce také seznámit: „Kdo jsi, jak se jmenuješ ty, který tohoto člověka zotročuješ?“ Nelze porazit něco, co není pojmenované.
„Legie,“ představí se problém. „Je nás mnoho, nejsem sám.“ Fascinující popis – málokdy je to jedna jediná konkrétní věc, která člověka trápí. Tady ten trpí pod celou armádou problémů, zformovanou do bojového šiku, vedenou generálem zla. Legie však ví, že tento válečný střet nevyhraje. Vidíme démona, jak mává bílým praporem, skládá zbraně a oficiálně přiznává vojenskou porážku.

O původu zla, nemoci či démonské obsese se bohužel nedozvíme nic. Rádi bychom věděli, jak se to stalo, že dotyčný upadl pod nadvládu cizí nepřátelské entity, jak ztratil kontrolu sám nad sebou. Rádi bychom znali příčiny, proč se to tak děje, že se zlem necháváme manipulovat, že mu podlézáme, že jej vědomě vyhledáváme. Evangelista Marek však není fascinován démonem a ani nás nevede k tomu, abychom se jím nechali strhnout. Otázky, odkud se to bere, nechává vědomě stranou – aby nerozptylovaly. 

Naši pozornost Marek namísto toho soustředí na důležitější teologický problém, který je pro praxi a život mnohem závažnější než tázání po původu zla, totiž: Kdo má ve válce dobra a zla navrch? Evangelista Marek navazuje na tradici očitých svědků a tvrdí, že dobro a zlo nejsou stejně silné veličiny, jak by nám to dualistické představy podsouvaly. Žádná černá a bílá věčně zápasící o rovnováhu. A není tomu ani tak, jak se to jeví ze zpráv o situaci ve světě, že by zlo mělo brutálně navrch. Zlo, ačkoliv jsou ho legie a vytváří dojem davu, že hraje přesilovku a my se bráníme v oslabení, nemá navrch. Abychom rozuměli, tohle není teologická pohádka, kterou krmíme naivní chudáčky: Škody napáchá veliké a přemoci zlo vyžaduje značnou oběť, sílu, vytrvalost a um – nikdy to není zadarmo. Avšak křesťanská naděje je v tom, že hřiště, na kterém se zlo může světem plazit, vytýčil Hospodin: „vocamcaď až pocamcaď“ a dál ani čárku.
Hospodin zlo dovolí. Jak bolestné vyjádření: Dobrý Bůh zlo dovolí, strpí ho, unese ho.

Legie Ježíše žadoní o milost. Zlo žádá milost! „Dovol nám zůstat a ovládat alespoň ta prasata, co se tady pasou!“ prosí. A on jim to dovolí. Ježíš se i k těm démonům zachová milostivě. Nezničí je hned a pro vždy! Nezničí je zadarmo, nýbrž to bude něco stát.

Kolik stojí lidský život? Evangelista Matouš zapsal: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců!“ Kolik byste dali za záchranu člověka? Je dvaasedmdesát milionů adekvátní částka za jednoho jediného človíčka?

Dva tisíce vepřů hromadně skáčou z útesu střemhlav do jezera. Tohle by měl být šťastný konec příběhu. Ten člověk se normálně oblékl a byl konečně znovu při smyslech. Legie problémů, která ho sužovala, je pryč. Máme se těšit a skákat radostí: Boží milost vytáhla člověka z hrobu, haleluja!

Jenomže evangelista Marek není naivka. Pasáci prasátek svolají lidi z Dekapole. Lidé se seběhli a naprosto šíleli: „Taková škoda, takové plýtvání, Pane Ježíši! Jenom proto, aby se místní blázen vrátil k rozumu? Přijde ti to jako dobrá investice do jednoho člověka?“ A lidé si vzrušeně vyprávějí o tom, jak se to celé seběhlo, jak Ježíš toho člověka zachránil a… A debata se otočí: „O takovou pomoc bližnímu, co nás něco stojí, o takovou pomoc, Ježíši, fakt nestojíme. Prosíme tě, vypadni odsud. Víš ty vůbec, kolik je tady lidí, kteří by potřebovali pomoc? Víš, kolik by to stálo? Copak máme tolik vepříků?“ A Ježíš jim to dovolil. „Nechcete pomoct? Jdu dál.“

A ten, který prožil zázrak uzdravení, ten jediný, který má upřímnou radost z Ježíšovy moci, Ježíše prosí, aby ho směl následovat. Ale Ježíš mu to nedovolí. Je pozoruhodné, co v tom příběhu Ježíš dovoluje a co ne. A teprve zde se ukáže šťastný konec příběhu: Ten, kdo byl vyveden z hrobu, dostává úkol – povídat o svém příběhu s Ježíšem, povídat o tom, jak veliké věci s ním Pán učinil, když se nad ním smiloval. Má svědčit o Boží moci mezi svými, mezi těmi, kteří ho znají ještě z jeho nejhorších dob!

Ježíš z Dekapole odjíždí na loďce, ale ještě mnoho generací si bude vyprávět onen spektakulární příběh o prasátkách skákajících z útesu. O naději pro tento svět – o podivném Ježíši, který má moc osvobodit člověka od démonských sil a přivést ho k rozumu. O tom, jak se zlo třese úzkostí před Boží přítomností. A o člověku, který – v záplavě hlasů, jež ho přesvědčovaly o tom, že je k ničemu a on se sám poškozoval – byl vyveden ze svého hrobu zpátky do života. 

Martin Sabo, redakčně kráceno
foto: pexels.com