Sklouznout k manipulaci s Písmem lze snadno

O Bibli mluvíme jako o Písmu svatém, v čem pro tebe spočívá její svatost?

Svatý je pro mě obsah, který nabízí. To úplně základní, co pro život potřebuju a co hledám, je Boží slovo. A Božím slovem rozumím Boží milost v Kristu. Bible nám tuhle věc předává. V tomto smyslu je pro mě Písmo svaté.

Může být tato svatost Bible něčím zrušena, znevážena? 

V Bibli je svědectví o Boží milosti. Je tam zachyceno tak, jak Božímu slovu rozuměly tehdejší generace, a při práci s Písmem mu můžeme porozumět i my. Znevážit se to dá lecjak. I úplně doslovným chápáním toho, co je tam napsáno, protože věřím, že Bible se má číst pozorně a doslova, ale ne chytat za slovo. Když si přečtu něco, co bylo zapsáno před 2 500 lety, a dávám tomu otázky z dnešní doby, Bible na ně takhle přímočaře neodpovídá. To bych ji četl dost divně – sice ve snaze být jí co nejvěrnější, ale je to slepá ulička.

Tak se dostáváme k tomu, že ke křesťanské a církevní tradici patří, že Bibli stále znovu čteme a vykládáme. Ty metody výkladu jsou ale různé: alegorický, historicko-kritický apod. Jak se pozná správný výklad? 

Vždycky, v kterékoli době je nebezpečí, že jsem předem o něčem přesvědčen a v Bibli si pro to hledám doklady. A najdu je, protože je velmi rozmanitá a dá se v ní najít ledacos, s čím bych vyfutroval svůj názor. To je nebezpečí, před kterým by třeba vzdělávání mělo trochu bránit. 
My evangelíci mluvíváme o tom, že důležitá je Bible, a ne tolik tradice, ale i my ji čteme v určité výkladové tradici. Tak, jak jsme se to naučili. To je pro mě jedna z kontrolek. Přísahat se na to nedá, ale naši předkové, například reformátoři, Bibli nějak rozuměli a nějak ji vykládali. Když ji budu vykládat úplně obráceně, tak jsem možná úplně vedle. V tom mně tradice nabízí určité mantinely.

Jak se ti píší kázání opakovaně na stejný text? Jak objevuješ ve výkladu něco nového? 

Je užitečné snažit se poctivě přijít na kloub tomu, co to v tom textu je, co ta slova znamenají v původních jazycích, jaká to má ještě různá zabarvení. Zamlada jsem si k tomu četl spousty dobrých postřehů v komentářích a pak jsem měl snahu to všechno do kázání narvat. Že to posluchači přežili, tomu nerozumím. Bylo toho tam prostě moc. Když mluvím s lidmi, se kterými žijeme ve sboru, dozvídám se, co prožívají, čím žijí. A že není tak důležité probrat dopodrobna, co se jak dělalo před dvěma tisíciletími, a bude lepší se věnovat víc tomu, co ti lidé pro sebe asi potřebují slyšet. 

Když chystám kázání a vytáhnu v počítači nějaké pár let staré, abych se podíval, co jsem tehdy říkal, docela mě baví to zjednodušit a zkrátit. A přidat nějaký nový pohled. Mám představu, že když lidé z bohoslužeb odcházejí, měli by si odnášet naději. Může tam být ještě ledacos jiného, ale určitě by měli zaslechnout slovo milosti.

Stalo se ti někdy, že jsi nějaký svůj výklad úplně přehodnotil, že jsi nějaké biblické místo jednou vykládal nějak, a pak sis uvědomil, že tam je něco jiného? 

No, to asi úplně ne. Stávalo se mi, že jsem byl hodně nespokojen, když jsem četl svoje stará kázání (třeba protože mi připadala nudná), ale že bych úplně změnil náhled, to asi ne. I když mě napadá příklad: Kdysi jsem v rámci rodinné neděle mluvil o Eliášovi, jak vyřídil Baalovy proroky a jak to bylo skvělý… A o pár let později, když jsem se k tomu vrátil, jsem koukal, že Hospodin si u něj tohle neobjednal. 

Býváš v kázání konkrétní, co se týká třeba aktuálních politických a sociálních témat?

Spíš se snažím naznačovat; tak, aby ten náznak vedl lidi k vlastnímu domýšlení. Farář Milan Mrázek říkával, že kázání by mělo v lidech zanechat otázky, ale že musím naznačit směr, jak ty otázky řešit. Nikdo moc nestojí o to, abych jim tam rovnou odříkával odpovědi, protože by se taky mohlo stát, že bude kázání odpovídat na věci, na které se nikdo neptal. Je cennější, když si to lidi domýšlejí sami (a těší mě, když někdy řeknou, že to bylo kázání fakt pro ně). A politika: Máme ve sboru voliče různých stran a nějak spolu vycházíme. Není to tak, že bychom sporná témata vytěsnili. Ale z kazatelny bych je řešit nechtěl (přesněji řečeno nechtěl bych hlásat svůj názor účelově podepřený něčím biblickým).

Ty se věnuješ také jiným textům než Bibli: knihám v rámci svého nakladatelství Mlýn. Podle čeho se rozhoduješ, co stojí za to vydat?

V devadesátých letech měl můj švýcarský kamarád pocit, že by nám – začátečníkům po létech komunistického dozoru – mohl třeba nějak přispět a nechtělo se mu jen tak někam poslat peníze. Říkal mi, co kdybych zkusil vydávat knížky, a seznámil mě s panem Bernardem Gillièronem (od něho byla vůbec první knížka, kterou jsem přeložil a vydal: Bible nespadla z nebe). Jeho plán byl, aby měl lidem co dát do ruky. Protože k dispozici bývají buďto evangelizační letáky, které zblízka i zdálky připomínají náborovou akci a člověk se za to trošku stydí, anebo nějaká dost tlustá kniha, kterou nikdo nebude číst. Začal ve Švýcarsku vydávat něco mezi tím, aby se za to nestyděl a aby to nebylo moc dlouhé. Tu myšlenku jsem převzal a vybíral jsem podle těchto kritérií a s tematickým omezením na Bibli a vyznání víry. Byly to původně překlady z francouzštiny s tím, že se třeba podaří nalákat nějaké české autory, a to se podařilo. 

No a pak začaly přibývat poněkud obsáhlejší publikace v několika řadách, ale to zpravidla souvisí s nějakými granty, protože by to jinak nešlo. Nejobsáhlejší jsou Úvod do Nového zákona a Úvod do Starého zákona. Ty k té látce nepřistupují z hlediska té či oné církve, ale tak, aby si to čtenáři mohli prostudovat a sami rozmýšleli, co s tím dál. 

V době covidu jsem překládal knížku, která souvisí s tématem tohoto rozhovoru. V češtině má název Bible a to, co říká Bůh. Je přesně o tom, co je Boží slovo a jak se to má s Božím slovem v Bibli a že ne všecko, co tam je, se dá šmahem za to Boží slovo označit. Například je tam spousta předpisů, které vůbec nebereme vážně, na rozdíl od jiných, které naprosto vážně bereme. Jak je rozlišit? Podle něčeho se musíme rozhodovat a o tom je ta knížka. Takové věci mě baví.

A jakou máš zkušenost se vzděláváním ve sboru? Vidíš v průběhu své služby nějaký vývoj? 

Teď nevím, odkud ten vývoj měřit. Například s konfirmandy se teď asi v mnoha sborech pracuje s pracovními listy, které připravili P. Gallus, D. Balcar, Z. Šorm a L. Férová. Tam přibylo hodně témat, o kterých se diskutuje, a konfirmandi nechť si tvoří názor s tím, že my jim pomůžeme, budou-li chtít. Když se o tom bavím s jejich rodiči a zejména prarodiči, slýchám vzpomínky: „Tohle a tohle jsme museli umět zpaměti a bylo by zle, kdyby ne.“ Před deseti a více lety ještě byla docela silná touha, aby to tak mladí měli taky. Dnes už tak silná není. 

Před 15 lety jsem se ve Švýcarsku ptal, jak tam vypadají biblické hodiny, a oni se mě ptali, co to je. Francouzi zase podotýkali, že lidé bývají zmateni už z toho názvu (znají kukačkové a přesýpací hodiny, biblické ne). A když už se někdo rozhodne, že by tam šel, často zjistí, že to je v hodinu, která se hodí jen určité generaci, a v místnosti, kterou ani nenajde. V některých sborech u nás už to taky tak je. Zato před časem v několika sborech (i v našem) přišlo pár třicátníků, že byli před 20 lety konfirmováni a že teď už je čas, kdy by si rádi prošli, co se to vlastně učili. To se mi zdá hodně dobré.

Je nějaká forma vzdělávání, která v církvi není, a byla by užitečná?

To bych nechal na vynalézavosti lidí. Onehdy jsem si uvědomil, že klasická biblická hodina je asi poslední program ve sboru, u kterého nic nejíme a nepijeme. Přitom setkání u jídla jsou ty chvíle, kdy je nám dobře a kde se pak nějakému tématu věnujeme. Švýcaři měli něco na způsob katecheze pro zájemce, což byla ovšem placená služba: Lidé si to předplatili (bylo to docela dost peněz) a prý si pak pohlídají, aby nic nezmeškali, když do toho vrazili tolik. Nezavedl jsem to u nás, ale připadalo mi to zajímavé – když do toho investuju, tak mi to za to stojí. Když je to zadarmo, tak co se stane, když nepřijdu, že jo? 

Rád jsem jezdil na biblické kurzy a ověřil jsem si (i u jiných lidí) zkušenost, že po letech si člověk pamatuje, jestli se mu tam líbilo, nebo ne a s kým se tam potkal. Možná si i vzpomene, kdo tam tehdy přednášel. Ale o čem… Takže bych úplně nedával prioritu těm tématům, ale tomu, aby vznikalo předivo vztahů a aby bylo navázáno ne na faráře, ale mezi lidmi.

A vnímáš v rámci vzdělávání něco naopak jako nefunkční přežitek? 

Frontální útok. Že si posadím děti, něco jim vyložím, jsem rád, že jsem to pěkně řekl, a jde se domů. To nefunguje u dětí ani jinde. Považuju za velmi dobré, když lidi můžou říct svůj názor a diskutovat. 

Ty diskuse ovšem dnes dokážou být i dost živelné, když dojde na nějaké citlivé téma. Kam by vlastně ideálně taková diskuse měla vyústit, aby se lidé jen nepohádali? 

Jak diskuse skončí, to nevím, ale jsem-li u toho, tak za svůj úkol považuju, aby to, co jsem nazval Božím slovem, milostí, odpuštěním, mělo navrch před tím ostatním. Jako farář vidím svou roli v tom, aby tam milost převážila a aby bylo jasné, co je až v druhé řadě. Žijeme v době, v níž se plno věcí rychle mění. Bible vznikala v jiné době, nemůžeme vytrhnout dva verše a manipulovat jimi – záleží na tom, abychom se pokoušeli hledat, co je ta milost dnes, pro všechny zúčastněné.

připravila Jana Hofmanová
foto: archiv autora, Ben Skála