(ČB 9/2025) Vždycky se trochu červenáme, když přijde řeč na oblast sexu. Pokud ale člověk odhlédne od vyloženě intimní stránky věci, je téma sexuality v partnerském soužití vlastně důležité.
Žijeme v manželství přes 23 let, což v porovnání s jinými není žádný rekord, ale snad jsme se už něco mohli za ten společný čas naučit. Především to, že fyzická blízkost je důležitá a významně se pojí s blízkostí emoční. Tím se stává zdrojem pocitu bezpečí a radosti i vyjádřením náklonnosti, úcty, vzájemného pochopení a lásky.
Někdy si říkáme, že patříme do „staré školy“. Tedy v tom smyslu, že o sexu a intimnostech s ostatními moc nemluvíme. V tomto nastavení může být ukotvený onen pocit bezpečí, že to krásné, i to co má k dokonalosti daleko, zůstává jen mezi námi. Rubovou stranou ovšem pak je, že o tématu sexuality ani moc mluvit neumíme. V hovorech s některými vrstevníky se pak často setkáváme s větší obratností a explicitnějšími vyjádřeními o sexu. Naše rezervy v této oblasti nás ale zase tolik netrápí. Vnitřně nastavená slovní zdrženlivost vychází asi z vědomí, že mnohé se sexem spojené výrazivo nezřídka působí na druhé necitlivě, může zranit či druhého ponížit. Zároveň však potvrzujeme platnost výroku, že otevřená komunikace párů je v téhle oblasti potřeba.
Koneckonců, vynechat z běžného života témata spojená se sexem úplně nejde. Už dlouho jsme neviděli film či seriál bez milostných scén popisujících charakter vztahu dvou lidí. Ty mohou být někdy poučné, otevřít i něco pro nás, jindy zase popisují sexualitu jako něco zcela odděleného od té emocionální stránky. Jistě víme, že nežijeme v ideálním světě a že i negativní příklady nevyvážených vztahů či zcela odosobněného až násilného fyzična mohou posloužit k dobrému, poukázat na daný problém, posunout tak společenské vnímání či něco „opravit“. Někdy se ale bojíme opačného efektu. Totiž úplného odpoutání fyzična od partnerské blízkosti. Sexuální požitek pro nás není na stejné úrovni jako ochutnávka exotických jídel, rychlá jízda v autě, nákup dalších bot a jiná zábava.
V tomhle smyslu řešíme také svou roli rodičovskou. I zde člověk poznává různou míru bezradnosti. Zažívá obavy o správný postup ve výchově dětí. Jak jim předat potřebu respektu mezi partnery? A jak vysvětlit, že láska není jen „něco za něco“, sociální a tělesná směna, ale také nečekání na oplátku, tedy schopnost něco obětovat? Naše neumělé pokusy varovat před riziky sociálních sítí a jiných typů manipulace vedoucí ke zneužití či zranění se leckdy zvrhnou do všeobecného pobavení. Občas je nám dáno zřetelně najevo, že jsme spadli z Marsu, neboť děti bývají v určitém směru poučenější než my. A možná i v téhle věci platí zásada, že výchova se odehrává jaksi nezáměrně, neplánovaně. Bezděčným pozorováním toho, jak jsou vztahové věci nastavené mezi rodiči. Jak však ošetřit pocity nedostatečnosti vznikající srovnáváním vlastní reality s tou zobrazovanou (leckdy hodně vylepšenou), mnohdy nevíme.
Nakonec ještě zmíníme něco z našich praxí. Jako farář a sociální pracovnice se setkáváme s různými vztahovými zádrhely. Řešíme občas vztahy porušené, ze kterých nezbývá než utéct. Řešíme rozkladný vliv dluhů lidí, co se do nich zamotali, byť k otázkám sexuality se v dluhovém poradenství člověk téměř nedostane. Setkáváme se se vztahy poškozenými násilím, nevěrou, nemocí. Dotýká se nás i to, když někdo ze vztahu odejde moc brzy. Jednou z příčin může být i neřešená oblast intimností. Víme, že nemůžeme soudit, ale z naší perspektivy někdy rezignace na hledání cest ke druhému hraničí se sobectvím, neschopností se jakkoli zapřít, pracovat na sobě. Náš obdiv pak mají všichni, kdo dojdou v případě velkých nesouladů k párové terapii. Setkáváme se také se spokojenými páry, pro které je sex tím téměř nejdůležitějším prvkem vztahu, a na druhé straně známe podobně spokojené ty, kteří tělesnost ve vztahu vnímají jako podružnou. Nelze tedy nijak generalizovat, jak vysoko si kdo tělesnost na žebříčku důležitosti umístí, tedy zda ji příliš přeceňuje či podceňuje. V našem vnímání je prostě intimní tělesná blízkost podstatnou součástí lidského života. Víme však, že její důležitost a potřeba se může v různých vztazích a v různých obdobích lišit, což opět předpokládá vzájemné pochopení a respekt na obou stranách. V oblasti intimity pak nemá místo žádná forma nekonsensuálního sexu. Je však také dobré mít na paměti, že dlouhodobě neřešená sexuální potřeba může vést k (sebe)agresi, frustraci nebo apatii, které mají další negativní dopady na jednotlivce i jejich blízké okolí.
Promýšlíme v poslední době také různé typy vztahů otevřených a s nimi spojené téměř nezvládnutelné komplikace. Ty častou plynou ze spleti rozdílně chápaných pravidel, které si dané páry či více lidí nastavují. To všechno nás pravidelně vrací také k reflexi vlastního fungování, nastavení partnerského soužití. V leckterých jiných oblastech bychom o sobě asi řekli, že jsme dost liberální, ale v této zastáváme, při vší toleranci a snaze chápat, vlastně docela konzervativní postoj. Model života ve dvou, ve věrnosti, lásce a odpuštění. Byť je někdy náročný, pořád nám přijde jako nepřekonaný, pozoruhodný, krásný, a snad i požehnaný. Občas se určitě hodí, když i nám v hlavě vyskočí některá biblická místa. Třeba: „v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“. Nebo „nenechte nad hněvem zapadnout slunce“. Občas musíme hledat víc vzájemné laskavosti, hlubší porozumění druhému, trpělivosti, schopnosti nepočítat křivdy. Ale minimálně pro nás dva je vztah, který nám bylo dáno žít, vyjádřený partnerskou blízkostí, tedy samozřejmě i tou fyzickou, něčím nenahraditelným.
Eliška Hudcová, pastorační pracovnice a pedagožka ETF UK, a Jonatan Hudec, farář
foto: ARo