(ČB 10/2026) Rozhovor s farářem a terapeutem Karlem Müllerem.
Mnoho z nás se ticha a samoty děsí, protože si je podvědomě spojujeme s pocitem opuštění. Jaký je ale skutečný rozdíl mezi osamělostí a vědomě zvolenou samotou? Může se křesťanská mystika protnout s moderní psychoterapií? Potřebujeme k nalezení vnitřního klidu odejít na dlouhou pouť, nebo stačí objevit chvilkovou „minisamotu“ uprostřed rušného týdne? O zkušenostech z cest a z terapeutovny, i o tom, proč je nejdůležitější autentické setkání, jsme si povídali s Karlem Müllerem, který v sobě spojuje roli faráře a psychoterapeuta.
Ne každá samota je nutně osamělostí. Je na samotě něco pozitivního?
Hlavní rozdíl mezi samotou a osamělostí je ten, že samota je dobrovolně zvolená. Osamělost je svým způsobem opuštění a toho se spousta z nás velmi obává. Samotu můžu prožívat jako prostor a čas pro zastavení a načerpání.
Ježíš se uchyloval do pouště, kde ze samoty čerpal. Máš jako farář a terapeut taky takové místo?
Poušť úplně nemám, ale snažím se trávit co nejvíc času v přírodě nebo na zahradě v zeleni. Snažím se, aby moje terapeutovna byla také místem pro načerpání nejen pro moje klienty, ale i pro mě. Trávím v ní hodně času, tak chci, aby byla co nejvíc útulná a odpovídala mé osobnosti.
Rád putuješ dny či týdny krajinou. Co ti to přináší? Proč se vědomě omezuješ a vystavuješ diskomfortu?
Mám za sebou tři delší poutě. V letech 2013 a 2023 jsem putoval Španělskem do Santiaga a jednou ještě jako student jsem vyrazil z Čech do Taizé. Ty starší poutě pro mě byly svým způsobem přechodovým rituálem do mužské dospělosti. Zvládl jsem se o sebe delší dobu postarat sám v cizí zemi. Všechny poutě mi také pomohly strávit velká rozhodnutí a změny v životě. Na pouti se všechno zjednoduší. Máš jasný cíl, každý den je víceméně naplánovaný. Musíš jen jíst, spát a chodit. A v téhle izolaci a prostotě vychází lépe na povrch to, co se v tobě děje, a ty máš čas to zpracovat.
Lze říct, že psychoterapie a křesťanská mystika se vlastně potkávají ve stejném bodě – v přesvědčení, že teprve v tichu a o samotě člověk nachází svou skutečnou hloubku a identitu?
Tady bych odpověděl, že je to právě naopak. Není to o samotě, ale o setkání! Jak rozumím psychoterapii a křesťanské mystice, tak v obou případech jde o vzájemné setkání a ovlivnění. V mystice se touží křesťan setkat s Bohem a být prodchnut jeho láskou a přijetím. Psychoterapie by mohla být podobná v tom, že se na jednom místě ve stejném čase setkávají dvě lidské bytosti. Jedna prožívá v ten okamžik více trápení než ta druhá. Setkávají se a navzájem se ovlivňují. Mám naději, že takové setkání, kdy si jedna lidská bytost od druhé právě zažije to přijetí a snahu o porozumění, může být hojivé a pomoct žít úplnější život.
Je návrat z poutě do běžného provozu bolestivý? Neseš si s sebou i něco více než krásnou vzpomínku?
Po první cestě jsem měl pocit, že jsem ještě „nedošel“. Seděl jsem tehdy doma v křesle a měl chuť jít dál, jen nebylo najednou kam. Proto jsem se po dvou letech vydal na další a tam jsem měl pocit ukončení a uzavření. Pro mě byly poutě takovým inkubátorem, kdy ve mně dozrávaly různé procesy, jejichž výsledek jsem poznal až mnohem později.
Lze si nějakou formu „vnitřního putování“ a léčivé samoty naordinovat i uprostřed hektického úterý, kdy žonglujeme s prací a rodinou?
Pokud to jde, tak lidé můžou vyrazit na jednodenní i vícedenní výlet po Česku. Máme tu dálkové trasy pro lidi, kteří tomu chtějí dát více času. Někdy to ale nejde, tak si člověk může udělat okamžiky minisamoty během dne. Třeba si dát o polední pauze oběd v parku nebo po práci jít domů chvíli pěšky a nejet hned z nejbližší zastávky. Anebo nedělní bohoslužby mohou být příjemným momentem zastavení.
Co bys poradil člověku, který ve svém kalendáři pro sebe nemůže najít čas? Nebo se u toho cítí provinile?
Vina je tu vždy trochu navíc. Spíš bych doporučil soucitný pohled a podívat se na to, proč to nejde a položit si otázky: Proč můj kalendář vypadá, tak jak vypadá? Co se snažím zaplnit ve svém životě? Jaký mám vztah k prázdnotě a samotě?
Co bys z pozice faráře i terapeuta poradil člověku, který cítí, že jede na doraz, ví, že by se potřeboval zastavit, ale má z ticha a samoty se svými myšlenkami strach? Kudy vede první krok?
Na zastavení nemusíme být sami. Lze trávit čas se svými blízkými tak, že člověk načerpá a odpočine si. Terapeutická sezení mohou být pro lidi hodinou v týdnu, kdy můžou být jen sami se sebou za soucitné přítomnosti někoho dalšího. To věřím, že pomáhá.
připravil Martin Sabo
foto: archiv respondenta