S románovými hrdinkami mě spojuje potřeba prožít s nimi jejich příběh

31. října 2022

(ČB 10/2022) Kateřina Tučková je jedna z nejúspěšnějších současných českých autorek. Hlavními postavami jejích románů bývají zpravidla ženské hrdinky, které čelí nelehkým a často tragickým osudům. Fikční svět svých románů Tučková komponuje kolem skutečných událostí či historických postav. Čerpá přitom i z nejrůznějších archivních materiálů a dalších historických artefaktů, čímž knihy získávají jedinečný punc autenticity.

S románovými hrdinkami mě spojuje potřeba prožít s nimi jejich příběh
31. října 2022 - S románovými hrdinkami mě spojuje potřeba prožít s nimi jejich příběh

O přízni čtenářů i odborného publika svědčí i to, že za své předešlé romány získala již dvě ceny Magnesia Litera. Její nejnovější román, téměř sedmisetstránková Bílá Voda, vyšel letos na jaře a zdá se, že zřejmě půjde opět o knižní událost roku. Tentokrát se vydává do církevního prostředí, konkrétně do ženského kláštera v česko-polském pohraničí. Právě neobvyklé a často tajemné prostory, v nichž se příběhy odehrávají, poutají pozornost. Kde pro ně autorka čerpá inspiraci? A jak jsou v literárních dílech důležitá? Nejen o síle (literárních) míst či spisovatelčině knižní novince jsme v následujícím rozhovoru hovořily.

Jste známá tím, že před samotným psaním věnujete dlouhý čas přípravám a rešerším, čerpáte z autentických dokumentů. Patří k tomu i návštěva „románových“ lokací? Pokud ano, proč je to pro vás důležité? Snažíte se spíš pojmout vizuální a estetickou tvář místa, anebo spíš nasáváte genia loci?

Na místa, kde se mé příběhy odehrávají, jezdím většinou až ve chvíli, kdy si už jsem jistá, že se daným tématem budu zabývat. V hlavě se mi rodí postavy, vznikají mezi nimi vztahy, mám představu o konfliktech, kterými je chystám provést. V takovém okamžiku pak potřebuju prozkoumat i prostředí, v němž se příběh odehrává, abych se k němu mohla při osamělé práci u počítače vracet v představách. Vybavují se mi pak detaily – krajinné prvky, momenty z různých fází dne nebo třeba vůně, které text obohacují. Při návštěvě toho místa se také vždycky dozvím něco nového a čím více je poznávám, tím víc pak ovlivňuje příběh. Považuju to zkrátka za nutnost, která procesu psaní významně prospívá.

Místa vašich románů jsou často periferie, místa, kde se stýkají hranice dvou světů: ať je to česko-německé Brno, něco mezi nebem a zemí v Žítkové anebo klášterní klauzura, která doslova odděluje řádové sestry od světského života. Ve //Vyhnání Gerty Schnirch// jde dokonce o doslovné hranice. Trochu se mi ale zdá, že vám nejde tolik o geografii, jako spíše intenzitu příběhů, které se s takovými transgresivními místy pojí… 

Ano, primární je rozhodně podstata příběhu. Neobvyklý charakter míst, na něž jsem narazila, je spíš bonus. Na druhou stranu – když se pořádně díváme, není žádné místo obyčejné. Do každého se dá zasadit děj románu. dscf1445_foto_david_konecny-scaled

Váš nejnovější román Bílá Voda se odehrává na Jesenicku, v bývalém ženském klášteře, ležícím na hranicích s Polskem. Proč jste si vybrala právě toto místo a jak jste na ně vlastně narazila? Tzv. internačních táborů pro řádové sestry bylo přece víc…

Do Bílé Vody jsem se vypravila, protože jsem se dočetla o místním muzeu, zabývajícím se problematikou internace. Takže jsem tam vlastně vyrazila pro informace. Ale samotné místo – zejména místní hřbitov, kde je pohřbeno přes sedm stovek řeholnic – na mě natolik zapůsobilo, že se mi v něm postavy v myšlenkách samy zabydlely. A nakonec pro mě bylo tak důležité, že jsem po něm pojmenovala celou knihu. Ne vše, co se v románu odehrává, se stalo (natož v Bílé Vodě) – přece jen jde o částečně fiktivní příběh. Ale k mnohému, co je v knize popsáno, jsem našla podnět právě v této malé, pohraniční obci. 

V knize se hovoří o poutním místě Mariahilf, které je ztotožněno s horou nad bělovodským klášterem, reálně se však nachází ve Zlatých Horách asi o 50 km jižněji. Proč jste se rozhodla v románu tato dvě místa propojit? Přidává poutní místo Bílé Vodě nějaký důležitý rozměr? 

Skutečné poutní místo Mariahilf jsem do románové Bílé Vody přenesla hlavně z praktických důvodů – nechtěla jsem čtenáři kazit zážitek tím, že bych popisovala dvě od sebe vzdálená místa, to by výrazně narušilo strukturu příběhu. Příhodnější v tomto případě bylo vybudovat románovou Bílou Vodu, nad kterou se nachází vrch s místem zjevení Panny Marie, a to, co se od skutečnosti liší, vysvětlit v poznámce v závěru knihy. Takových věcí bylo ostatně víc. A jestli bylo možné popsat osudy internace řeholnic bez toho, aniž by se poblíž kláštera nacházelo poutní místo? Určitě ano, ale to by už nebyl román. Poutní místo se zázračnou mariánskou sochou totiž umožňuje vybudovat situace, které čtenáře odpoutají od reality a vtáhnou přímo do světa fantazie. 

Jak dlouho jste na Bílé Vodě pracovala? Kde jste čerpala informace ke svým rešerším? Bylo komplikované rozplést příběh komunisty vydrancovaného kláštera a perzekuce řeholnic?

Trvalo to celých dlouhých deset let, během kterých vznikly dvě nevydařené verze románu. Teprve v té třetí se mi podařilo všechno, co jsem k tématu nashromáždila v archivech nebo při četbě memoárů či různých odborných knih, zřetězit do příběhu. Komplikované nebylo ani tak rozplést osudy kláštera – o „Akci Ř“ i o moravské podzemní církvi dnes existuje množství dostupných materiálů. Nejhorší bylo naopak splést všechny ty informace, všechny časové a vypravěčské linky do románového příběhu. 

V jednom z rozhovorů jste řekla, že ženské hrdinky volíte i proto, že jsou mnohdy přehlíženy. Prostřednictvím svých románů připomínáte jejich (polo)zapomenuté osudy. Pozorujete nerovnou pozici žen i v církevním prostředí? 

Mám zkušenost s katolickou církví. Jsem křtěná katolička, po rozchodu mých rodičů jsem ale vyrůstala v ateistickém prostředí. Teprve jako dospělá jsem se chtěla vrátit a přezkoumat duchovní zázemí, ze kterého jsem vzešla. Ale při pohledu na plně mužskou hierarchii jsem narazila na nekomfortní pocit, že jakožto žena nejsem pro chod církve dost důležitá – ženy nemohou přijmout svěcení, tím pádem nemají přístup do vyšších funkcí, a nemohou se tak podílet na směřování církve. Role pasivní příjemkyně mi není příjemná, ba dokonce mě odpuzuje. Cítím se v ní bezmocná, což nesnáším. V tomto smyslu pro mě katolická církev zůstává institucí, v níž se nerovnost žen zakonzervovala, a nevypadá to, že by k přehodnocení mělo v brzké době dojít. dscf1138_foto_david_konecny-scaled

Máte sama nějaké místo, které má pro vás speciální význam? Které vás nějak „přitahuje“? A čím?

Domov. Přestože už řadu let žiju v Praze, mým domovem je pořád Brno. 

Proměnila práce na románu a procházení archivních dokumentů nějak váš pohled na církev/církve? A pokud ano – v jakém smyslu?

Nenazvala bych to proměnou pohledu, spíš jsem si skrze příběhy, na které jsem narazila, rozšířila znalosti. Některé nálezy mě překvapily, jiné mi potvrdily, co jsem si myslela už dřív. Proměna pohledu spočívala spíš v osobní zkušenosti s katolickou církví, o níž jsem mluvila před chvílí, čili v ujasnění, že mi v instituci, která nezohledňuje proměněné postavení ženy v 21. století, není dobře. 

Postavy vašich románů, především ženské protagonistky, čelí nelehkým osudům a jsou vystavovány složitým situacím. Ty mají přitom reálný historický základ. Představujete si někdy samu sebe na jejich místě i s tím, jak byste v dané situaci dokázala „obstát“?

Ano, to je pro mě důležitý moment. Moje hrdinky jsou mi často osobnostně vzdáleny, ale to, co mě s nimi spojuje, je určitě potřeba prožít s nimi jejich příběh. Pochopit, co se jim přihodilo, proč se to stalo a zda by tomu šlo zabránit. A také si při psaní kladu otázku, co bych dělala já, jak bych se zachovala. Poprvé se mi to přihodilo, když jsem v místě, kam jsem se nastěhovala, našla příběh románové Gerty Schnirch – jednadvacetileté dívky z česko-německé rodiny, která skončila v odsunu se svým půlročním dítětem. Tehdy jsem byla stejně stará, i mně bylo zhruba jednadvacet. A připadalo mi, že v takovém věku přece mladá matka nemůže platit daň z válečného konfliktu, na kterém se vzhledem ke svému věku nestačila nijak podílet. Ta nespravedlnost mi nešla z hlavy a držela mě celé tři roky, co jsem na knize pracovala. A pak se mi to v různých podobách stávalo i u dalších knih. Vždycky jsem měla potřebu převyprávěním příběhu napravit bezpráví nebo nějakou křivdu, právě tohle mi často dodávalo energii pokoušet se ty hory vyrešeršovaného materiálu zkrotit do příběhu. 

V některém z rozhovorů jste se svěřila, že jste byla pokřtěna v katolické církvi. Odráží se to nějak ve vaší tvorbě? Myslíte, že obdobný potenciál mohla mít i nějaká událost z evangelického (nekatolického) prostředí? 

Myslím, že až do Bílé Vody neměla tato skutečnost na mou literární práci žádný vliv. Pak ale přišel střední věk, přehodnocování životních postojů a potřeba osahat si svoje duchovní zázemí, a najednou byla má raná zkušenost s katolickou církví klíčová. Nevím, jak by se odvíjel můj profesní život, kdybych byla pokřtěna v některé z evangelických církví. Přemýšlet nad „kdyby“ je vždycky ošidné. Nicméně obecně bych řekla, že žádné prostředí není tak málo zajímavé, aby se v něm nedal najít námět na román. 

připravila Adéla Rozbořilová
foto: David Konečný, Lenka Hatašová