S ředitelem vrchlabské Diakonie Tomášem Hawlem o vzdělávání dětí ze znevýhodněných rodin i Krabici o
(ČB 10/2021) Pustili jste se do projektu, který má za cíl motivovat děti z rodin v nouzi k tomu, aby neopouštěly školu a zůstaly u studia. Co vás k tomu vedlo?
Snaha o prevenci. V rámci naší sociálně aktivizační služby pomáháme rodinám s dětmi řešit problémy, se kterými si samy neumějí poradit. Největší část klientů tvoří maminky samoživitelky, které se starají o dvě až tři děti, často nemají práci, žijí jen ze sociálních dávek a mají problémy s bydlením. Anebo jsou to rodiny, kde je sice máma i táta, ale s nimi bohužel také alkohol, drogy nebo finanční problémy. Jeden z rodičů navíc často není biologický rodič všech dětí, které v rodině žijí. Tyto děti přirozeně obtížněji zvládají školní docházku. My chceme být prostředník mezi školou a rodinou.
Co si pod tím konkrétněji představit?
Naši klienti mají téměř bez výjimek finanční problémy, dětem nemohou platit kroužky ani jiné věci. Často se navíc nedokážou dobře zaměřit na výchovu dětí, nedokážou se s nimi učit, děti nevědí, jak smysluplně trávit volný čas a přebírají pasivní vzor od rodiče. My tedy aktuálně budujeme síť lidí, kteří budou pravidelně docházet do rodin děti doučovat, což my sami jako sociální služba dělat nemůžeme. A pak se budeme s dětmi každý týden scházet u nás ve středisku a vytvoříme podpůrné místo pro setkávání mladých, kteří se budou pomocí her učit, jak zvládat běžné situace zdravým, nepatologickým způsobem. Počítáme, že se bude účastnit kolem dvaceti dětí.
Budete spolupracovat i se školami?
Školy o potížích v rodinách svých žáků vědí, chtějí s rodiči situaci probírat. Ti často nevědí, co dělat, a pokud cítí tlak, přestávají se školou komunikovat. A tím problém eskaluje. My chceme pomoci oběma stranám taková nedorozumění překlenout. Vidíme v tom i příležitost pro prevenci. Díky spolupráci se školami bychom mohli rodině v krizi začít pomáhat dřív, než se do hlubokých problémů propadne.
Jak vás rodiče vyhledávají? To za vámi přijdou a řeknou: „Pomozte mi s mými dětmi, já už to nezvládám“?
V podstatě ano. Z počátku často očekávají, že jejich potíže vyřešíme za ně. Naší snahou ale je celý rodinný systém aktivizovat. Část klientů jak v Jilemnici, tak ve Vrchlabí k nám přichází povinně přes OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí. Častěji se na nás obracejí i rodiny, kterým naši službu někdo doporučil nebo nás vyhledají samy, protože si uvědomují vážnost situace a nechtějí padnout na dno.
Jak jste svůj „školní“ projekt připravovali?
Úplně na začátku byla spolupráce s dalšími diakonickými středisky. Sdíleli jsme s nimi své zkušenosti v rámci sociálně aktivizačních služeb, pojmenovali si oblasti, které nás trápí a které bychom chtěli společně řešit. Potom jsme sestavili tým sociálních pracovníků a přibrali sociálního pedagoga, který pracuje s vyloučenou mládeží. A tenhle tým se společně bavil o tom, co naše cílová skupina dětí potřebuje. Oslovili jsme i školy a ptali se na jejich potřeby. A samozřejmě jsme dělali průzkum i v našich klientských rodinách – co by si děti přály, co chtějí zažívat apod. Představujeme si, že navážeme spolupráci i s jinými organizacemi, které provozují různé volnočasové aktivity.
Pro jak staré děti jsou tyto aktivity určeny?
Pracujeme s dětmi od první třídy až po středoškoláky. Uvědomujeme si, že máme poměrně velký rozptyl, ale to je dáno tím, že jsme malé území a věkové složení rodin je dost pestré. Nejvíce dětí z našich klientských rodin ale navštěvuje druhý stupeň základní školy.
Ředitelem střediska Diakonie ve Vrchlabí jste už tři roky. Prozradíte nám, co vás k této práci přivedlo?
Všechno začalo v roce 2014, kdy jsme spolu s různými vrchlabskými neziskovkami založili uskupení, které se snažilo ve Vrchlabí zlepšovat prostředí k životu. Nazvali jsme je „Vrchlabí v pohybu“. V té době mě hodně zajímala práce s komunitou, čemuž jsem se věnoval i profesně. Kromě toho jsem se pracovně zabýval také tím, jak dobře nastavit fungování v organizaci, jak pracovat s týmem a jak taková organizace může fungovat v souladu s komunitou. V mých očích se v Diakonii tyhle dvě věci propojují – je to totiž lokálně ukotvená organizace, která pomáhá lidem v našem městě a okolí. Takže když se vyhlásilo výběrové řízení, nebylo o čem přemýšlet. Znal jsem prostředí neziskovek, musel jsem se toho ale hodně doučit ze sociální sféry. Dnes mám naštěstí dobrý tým lidí, podporujeme se, umíme se učit jeden od druhého, věříme si.
Vendula Janů