S duší si Bůh poradí, tělo dávám studentům

Vše začalo mailem v srpnu 2021 od přednosty Ústavu anatomie lékařské fakulty v Motole, profesora Davida Kachlíka, který zval synodního seniora Pavla Pokorného, aby na zahradě ústavu odhalil „Strom života“, tedy lípu, na které budou uvedena jména těch, kdo darovali své tělo. Tělo zemřelého. Vše jsem vyřídil a Pavel se skutečně zúčastnil. Pro mě to tím skončilo.

V prosinci mě pak ale udeřil do očí titulek článku, ve kterém i pan profesor Kachlík mluvil o dárcovství těla pro účely výuky studentů lékařských fakult. Tyto fakulty s pokorou přijímají tělo jako dar. Celé vyznění mi připadalo nesmírně důstojné a při vší, promiňte to slovo, morbidnosti mně vše zapadalo velmi logicky. Kdyby bylo dárců více, mohlo by se v pitevnách cvičit více mediků.

Přiznám se, že své tělo mám rád. Žijeme spolu už skoro půl století a nikdy mě nevypeklo. O Vánocích jsem přemýšlel, jak to vlastně celé je. Kdo jsem já a moje tělo – jeden, dva? Pánu Bohu věřím, že po mé smrti má se mnou nějaký plán. A bude to dobré. Každopádně. Také ale věřím, že mé tělo může studentům pomoci. Tak jsem se rozhodl. Nemá smysl popisovat všechny procesní podrobnosti, ale po smrti budu naložen do lihového roztoku s řadou příměsí (doslova „budu naložen v lihu“) a po roce se mé tkáně stanou studijním materiálem. Zhruba za tři roky budu zpopelněn a mí příbuzní dostanou mé ostatky. Takže vlastně jde o odloženou kremaci, navíc pro rodinu zdarma. Po osobním jednání s panem doktorem Kachlíkem a jeho týmem jsem došel k jasnému přesvědčení, že tam, kde bych byl pro pohřební službu spíše předmětem byznysu, bude mé tělo přijato jako dar pro studijní účely, a i proto jsem si jist, že s ním bude naloženo co nejlépe.

Hlavním důvodem k darování těla je vděčnost Pánu Bohu i lékařům za záchranu života mé dcery při porodu. Nebýt jich, a hlavně jejich umu, možná by bylo dnes vše jinak. Právě ten um, fortel, to je moc důležitá schopnost. Prostě čím víc se naučíte, tím víc umíte. Nejde to obejít, nejde to nastudovat přes youtube. Mám rád film Král zbojníků Robin Hood. V něm je scéna, jak Robinova žena rodí a dítě je v obrácené poloze, jedinou možností je tedy císařský řez. Robinův přítel, muslim, na dotaz: „Dělal jsi to někdy?“ odpoví: „Viděl jsem to… jednou… u koně.“ 

Proto chci, aby lékaři byli zkušení a moje tělo jim k tomu třeba pomůže. Etické otázky si musí zodpovědět každý sám. V naší církvi jsem k tomu nic nenašel, ale sám fakt, že bratr synodní senior onen strom odhaloval, mě uklidňuje.

Pokud byste se někdo o podobném rozhodoval, stačí na to překvapivě málo – jen dohoda s fakultou, stvrzená v jedné smlouvě ve třech kopiích.

Více o tématu dárcovství těla naleznete zde.

Martin Balcar, vedoucí tajemník ústřední církevní kanceláře ČCE