S díky za dobré dary

Narodila se shodou okolností v Římě, vyrostla mezi Telčí, Jihlavou a Prahou. Vystudovala teologii a historii. Po třech letech vikářování na Smíchově jí byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Pracovala pak v různých profesích a k farářování se mohla vrátit až na konci osmdesátých let po těžké nemoci jako invalidní důchodkyně. Po revoluci byla zvolena do rady města Telč a habilitovala se na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi její nejvýznamnější práce patří Patent zvaný toleranční (1999, 2013), ale je také autorka beletrie Setkání po dvou staletích (1985, 2011) a poezie Ohlasy padesátých a šedesátých let (1991). 

Co si říkáš ráno, když se probudíš?

V podstatě (jen málo upravenou pro adekvátní pochopení) modlitbičku z Broučků: „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dej ať tě všichni ctíme, ctíme tě a posloucháme, a přitom se rádi máme.“

Jaké je to, když je člověk starý?

Nesmírně zajímavé. Po etapě mládí, údobí rodičovství a potom prarodičovství nastává doba jistého odbřemenění a možnosti hlubšího soustředění. Jde také o dobu předávání.

Myslíš na smrt? Máš z ní strach?

To je provokativní otázka. Od mládí předávám svědectví o vítězství nad smrtí, mohla bych tedy klamat sebe i ostatní? Když mi bylo 35 let, napsala jsem po odchodu maminky pro sebe několik veršů: „Odklinkal zvoneček dětství, za mamkou zapadl čas. Svět, v němž jsem žila včera, odešel v dáli a zhas´. Do druhé života půle nutno teď vykročit zas. Minulost slunně je se mnou, neruší zvonění hran; co divým kdys vichrem bylo, změnilo v tichý se van. Vždyť na konci té půle je cesta do věčných bran!“ Ta půle se mi prodloužila zatím o 20 let, ale výhled mám stále stejný.

Jak se liší víra někdejší smíchovské vikářky od víry dnešní telčské důchodkyně? Co ji nejvíc proměnilo?

V podstatě se neliší (a proto ji ani nic neproměnilo), je jen zkušenější a vyzrálejší.

Jsi historik. Co ti dalo to sedmdesátileté probírání starými papíry?

Ověřila a prohloubila jsem si přesvědčení, které jsem vyjádřila již ve svých 18 letech: „Miliony nohou pošlapána, miliony rukou rozervána, miliony retů potupena, milionkrát v zášti potopena, na milion křížů denně vbita, pravda v dějinách tkví pevně vryta.“ (z básně „Pravda“ ve sbírce Ohlasy padesátých a šedesátých let; doporučuji přečíst celou souvislost).

Jsi farářka. Křesťanské církve nejsou dnes v České republice v nejlepší kondici. Je podle tebe něco, co by jim prospělo?

Oficiální křesťanské církve se přirozeně nekryjí s pojmem církev v duchu Ježíše Krista, jejímiž matrikami nedisponujeme. Současným církevním institucím by prospěla autentičnost a více vnitřní svobody.

Co bys ještě ráda?

Chtěla bych předat co nejúplněji obsah a výsledky své celoživotní práce.

Za co se nejčastěji modlíš?

Každý den končím prosbou o Boží ochranu, posilu a vedení na cestě života a děkuji za všechny dobré dary.

připravil Ondřej Macek