Růst, nikoli bujení

15. září 2022

(ČB 5/2022) Je růst špatný? Měli bychom jej zastavit nebo aspoň omezit? Hledáme-li odpověď v Bibli, narážíme na dobře známou potíž. Bible sice o růstu hovoří, ale má tím na mysli něco jiného, než co si pod tím slovem vybavíme v souvislosti s ekonomickou či ekologickou problematikou my dnes. 

Růst, nikoli bujení
15. září 2022 - Růst, nikoli bujení

Významy slov se, jak známo, mění, a tak se při pátrání v Bibli musíme opírat méně o slova a více o popisované skutečnosti. Růst je původně spojen s vývojem a zráním živých tvorů. Označuje se tak jistá fáze jejich životního oblouku, po níž dříve či později nastává chřadnutí, uvadání a zánik. Původní organickou povahu růstu potvrzuje také etymologie indoevropských slov – například anglické grow (růst) zřejmě souvisí s výrazem grass (tráva) či dokonce green (zelený). Růst není pouhé přibývání, zvětšování či rozmnožování, i když to k němu jistě patří také. Nelze jej redukovat na křivku jdoucí směrem nahoru; podstatné je také to, co se uvnitř této křivky odehrává. Jinými slovy nezáleží jen na kvantitě, ale též na kvalitě. Vždyť šířit se a bobtnat může také něco zhoubného, co na skutečném růstu pouze parazituje. 

V Bibli nicméně najdeme také to, co bychom mohli nazvat hospodářským růstem či prosperitou. A je potřeba připustit, že přinejmenším ve Starém zákoně není a priori takový růst odsuzován. Když se člověku daří, například vlastní mnohá stáda nebo má zemi, kterou úspěšně obdělává, případně zplodil mnoho potomků, kteří mu dělají radost, je to Boží požehnání. Boží dary nejsou čistě duchovní záležitost, mají také tento hmotný a pozemský, někdo by snad řekl přízemní charakter. Tyto dary jsou často „počitatelné“, takže by se životní zdar skutečně do jisté míry dal vyjádřit současnou kategorií růstu. Hospodin zaslibuje Abrahamovi, že jeho potomci budou „jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu“ (Gn 22,17); o Izákovi se píše, že „sklidil stonásobně“ a „vzmáhal se stále víc“ (Gn 26,12–13); díky Josefově moudrosti se nashromáždilo tolik obilí, že „ho přestali počítat, neboť se už počítat nedalo“ (Gn 41,49); Izraelci v Egyptě „se rozplodili, až se to jimi hemžilo“ (Ex 1,7). Ostatně již při stvoření světa Bůh přikazuje živočichům i lidem, aby se „plodili a množili“ a naplnili zemi (Gn 1,22.28). Platí tedy přece jen: čím více, tím lépe? Posvěcuje sám Bůh hospodářský růst?

Žádný strom neroste až do nebe – toto přísloví sice v Bibli nenajdeme, ale celkem dobře vystihuje, že každý růst má své hranice. Babylonská věž rostla jako z vody, ovšem takříkajíc nesprávným směrem: stala se symbolem lidské pýchy a bohorovnosti. Ničím neomezená, bezuzdná expanze, vytlačující nebo zotročující ty druhé, je charakteristika pohanských říší, pro které je připraven Boží soud. Hospodářský ani zahraničněpolitický rozmach země sám o sobě není důkaz Boží přízně, pokud není spojen s pravou zbožností a spravedlností. Navenek úspěšný byl například král Achab, za jeho vlády dosáhlo izraelské království rozkvětu, avšak prorok Eliáš na něm pro jeho nevěrnost Hospodinu nenechává nit suchou. Pod pozlátkem růstu může bujet svévole, bezohlednost a mravní rozklad. Když jeden člověk ovládne druhého a zabere jeho území, je to zlo. Pokoj přichází tam, kde jsem druhému schopen poskytnout životní prostor, nebo ještě přesněji: Kde uznám, že také mému bližnímu dává Bůh na této zemi prostor. To ukazuje příběh o Izákovi a o jeho zápasu o studny. Hodnotou není rozpínavost, nadvláda či agresivita, ale vzájemná dohoda, pohostinnost a dobré sousedské spolužití.

O růstu v tom původním, organickém smyslu rád hovořil ve svých podobenstvích Ježíš. Na této přenesené rovině dobře vynikne, že v Božím království nejde o pouhou expanzi, ale především o proměnu lidských srdcí, vztahů i celého světa. Ježíšovým metaforám odpovídají početné výroky apoštolů o růstu v milosti, víře či lásce, o dorůstání v Krista a společném růstu sboru (např. Ef 4,15; 1Te 3,12). Duchovní růst nesměřuje do šířky, ale do hloubky: Je stále silnějším prorůstáním osobního příběhu jednotlivce s příběhem Ježíše Krista. K tomu ovšem nezbytně patří také opak růstu, totiž umenšování či dokonce odumírání „starého Adama“ v nás, naší přirozené sebestřednosti, která si chce vystačit bez Boha a bližního chápe jen jako prostředek k naplnění cílů vlastních. 

Hospodin nepochybně je Bůh života a tedy i růstu, avšak nikoli Bůh bezmezného bujení. Život na vlastní pěst a podle vlastních měřítek, povyšující vlastní já nade vše ostatní, život, který spatřuje v druhých jen konkurenci, kterou je potřeba buď využít, nebo zničit, totiž není pravým životem. Ideologie konzumu nás přesvědčuje o tom, že pořád nemáme dost, že nám vždy cosi zásadního ke štěstí schází. Je ale známá zkušenost, že s každou další zkonzumovanou věcí se v nás tato touha neutiší, ale naopak se postupně mění v závislost: čím víc mám, tím víc toho potřebuji. Ta už nemá nic společného s potřebou zajistit si podmínky k životu, kterou Bůh nijak nepohrdá. Často se v této souvislosti uvádí Ježíšovo varování, že nelze sloužit současně Bohu i majetku (Mt 6,24). Méně už se připomíná Ježíšovo evangelium o Boží dobrotě a štědrosti, které ustaraného člověka, kroužícího kolem sebe, osvobozuje od chamtivosti a kořistnictví: Vždyť stačí hledat Boží království a vše ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33). Bůh přece dobře ví, co potřebujeme, dřív než o to prosíme (Mt 6,8).

Nakonec je nutné zmínit ty, kdo se stávají obětí bezohledného růstu jiných. Mnozí se nad tímto stavem nijak nepohoršují a pokládají jej za přírodní zákon: V boji o přežití jedni pojídají druhé, silnější vytlačují slabší, schopnější porážejí méně schopné. Zdá se, že také fungování společnosti tento princip potvrzuje: Aby jedni mohli žít v nadbytku, druzí musí žít v nedostatku; aby jedni mohli růst, druzí se musí uskrovnit; aby jedni mohli žít, druzí musí zemřít. A když ne lidé, tak aspoň příroda. Prý se s tím nedá nic dělat, dokud svět světem stojí. Skutečně jsme odsouzeni k tomu, abychom rostli na úkor druhého? Ježíš učí novému zákonu: Život se otvírá tam, kde pro druhého něco obětuji a nežiji na jeho účet. Pravý život naleznu jen tehdy, když jej odevzdám, a ne když se snažím urvat pro sebe, co se dá (Mk 8,35–36).

Ondřej Kolář

foto: wikipedia.com