Rozšířit zorné pole

Diskutují se vhodná pravidla užívání a roste edukace v oblasti digitální gramotnosti. Populární jsou neuropsychologické perspektivy nabízející pohled na lidské chování, vztahování se a potřeby z hlediska vývoje a fungování mozku. Je snad někdo, kdo ještě neslyšel o síle dopaminu a systému odměn? Kdo z rodičů se ještě nepokusil zklidňovat amygdalu svých dětí?

Diskuze sílí a ruku v ruce s tím přichází i do psychoterapeutických center mnoho informovaných rodičů, kteří hledají odpověď na otázku, co si počít s dítětem nebo dospívajícím, který tráví stále více času ve virtuálním světě.

A možná se nyní na chvíli zastavme. Dovolme si zaklepat na dveře centra rodinné terapie, nahlédnout dovnitř a vstoupit, posadit se a chvíli se zdržet. Do terapeutické místnosti vstupuje rodina, zaplňuje židličky a koho přivádí? Ouha. Identifikovaného pacienta. Jde o nositele či nositelku problému, který je (většinou) označen za původce konfliktů a narušení společné pohody.

Co tento posel přináší? Často symptom, který zabírá mnoho prostoru a určuje pravidla hry v rodině. Přináší konflikty, napětí, tichou domácnost, izolaci, starosti, únavu, beznaděj a mnoho dalšího.

A co na to psychoterapie? Práce se symptomem může být pojata jako práce s obrazem. V Gestalt terapii se hovoří o figuře a pozadí. V tomto případě je figurou symptom (důvod příchodu do terapie) a pozadím širší obraz rodiny, vztahů, potřeb a okolností, ve kterých symptom vzniká a získává svůj význam. Úkolem terapie není symptom přehlédnout, ale nenechat se jím oslnit natolik, že přestaneme vidět zbytek obrazu. Nehudrovat na symptom, ale snažit se porozumět širšímu kontextu.
Jaké další sdělení symptom nese? Jaká je jeho funkce v rodinném systému? Co od sebe potřebujeme? A proč je někdy těžké být spolu? Právě tady začíná být obraz zajímavý.

Digitální svět jako potřeba odpojení

Jedna z hypotéz nadužívání technologií může souviset s potřebou se odpojit.

Potřeba odpojení se může nést na širokém spektru. Na jedné straně může stát pocit nesnesitelnosti. Nejde vydržet být součástí toho, co se doma děje. V rodinách, kde panuje výrazně konfliktní atmosféra a hádky nejsou výjimkou, kde je „husto“, se nezřídka někdo z členů odpojuje a mizí do světa virtuální reality a počítačových her.

Cílem je nebýt toho součástí, přežít. Digitální svět nabízí v tomto ohledu solidní schovku. 

Můžeme zde hovořit o tzv. kreativním přizpůsobení. Děti mají často velký dar přizpůsobit se nepříznivým okolnostem tak, aby přežily. Pomáhají si fantazií. Jedna klientka například vyprávěla, že když bylo doma hodně agrese, vlezla si do skříně a představovala si, že je ve velkém pytli, který pevně zaváže, aby ji nikdo nenašel. Pomáhalo jí to cítit se bezpečně v rodině, kde bezpečí reálně neexistovalo.

Podobně mohou fungovat i počítačové hry a jiné symptomy. Uniknout, necítit, neslyšet a nemuset řešit. Kreativní přizpůsobení není ideální, ale bývá v danou chvíli jedinou dostupnou variantou řešení.

„Nechci u toho být.“ To může být důležitý vzkaz, který se skrývá za symptomem. A právě v tom je naděje. Ve chvíli, kdy se podaří takový vzkaz vyslovit, vzniká prostor pro změnu.

Digitální svět jako lék na přetížení

Ne vždy však musí být důvody tak dramatické.

Odpojit se od druhých může být zcela běžná potřeba. Po náročném dni, intenzivním zážitku nebo velkém množství podnětů se někdy potřebujeme stáhnout. Dát prostor pro klid, vstřebání zkušenosti a zrání. Ukončením kontaktu dáváme prostor tomu, aby se mohla vynořit další nová zkušenost.
Odpojení od druhých nemusí být nic neobvyklého ani nezdravého. Naopak. Pomáhá nám vnímat vlastní hranice a formovat uvědomění sebe sama.

Také digitální svět může být jedním ze způsobů odpočinku. Důležitá otázka však zní: Opravdu si odpočinu? Umím relaxovat i jinak? Mám ve svém rozhodování svobodu?

V terapii často rozšiřujeme uvědomění a hledáme pestrost možností, jak naplňovat stejné potřeby třeba zdravějším a svobodnějším způsobem.

Digitální svět jako potřeba napojení

Může to být i opačně. Ve virtuálním světě můžeme hledat potřebu propojení.

Propojení s někým, kdo mi rozumí. S někým, komu mohu sdělit téměř vše. S někým, kdo není moje rodina. V dospívání přirozená a velmi silná potřeba.

Digitální svět nevytváří nové lidské potřeby. Mění pouze prostředky, kterými se je snažíme naplňovat.

Můžeme se ptát, jak v rodině funguje komunikace. Máme čas si povídat? Vnímáme se navzájem? Je společné bytí bezpečné a radostné? Je v rodině vřelost, nebo spíše chlad? Zajímá někoho, jak se skutečně mám?

A pokud jde o blízkost, není třeba vylévat s vaničkou i dítě. Digitální svět může oddalovat, ale i přibližovat. Online kontakt může dát příležitost sdílet témata, která si jinak zatím netroufnu vynést na světlo. Může pomoci vyjádřit se, aniž by mi někdo skákal do řeči nebo mě nepustil ke slovu. Dá příležitost k setkání, které by jinak nebylo přes mnoho kilometrů možné realizovat.

Současně je dobré ověřovat, kdo sedí na druhé straně a zda a jaká existují rizika.

A nakonec ten dopamin

Aspoň trocha edukace k jednomu z mozkových neurotransmiterů na závěr. Dopaminu se někdy říká chemie touhy nebo motivační molekula. Souvisí především s očekáváním odměny a motivací pokračovat v aktivitě, která slibuje něco příjemného. Je to trochu jako rychlý cukr.

Právě zde digitální technologie a sociální sítě nacházejí svou sílu. Mnohé jejich algoritmy pracují s nepředvídatelnými odměnami. Nikdy úplně nevíme, co přijde dál, a právě toto očekávání nás vede k dalšímu kliknutí, dalšímu videu nebo další zprávě. A možná právě to je, oč tu běží.

Může uspět osobní kontakt v souboji s dopaminem?

Vraťme se ještě jednou k rodinné terapii.

Když porozumíme tomu, co se v rodině děje a jaký smysl symptom nese, můžeme začít hledat cestu k naplněnějším vztahům. Hledáme způsob, jak být spolu a současně si uchovat vlastní autonomii.

Chcete si k tématu přečíst víc? Autorka doporučuje tyto knihy: 

•    Michaela Slussareff: Hry, sítě, porno
•    Daniel J. Siegel: Rozbouřený mozek
•    Daniel J. Siegel: Klidná výchova k disciplíně
•    Alena Vávrová, Jan Vávra: Rodičovství jako cesta

Rodinné vztahy bývají přirovnávány k tanci. Pohybujeme se blíže a dál od sebe, hledáme společný krok, rytmus i styl, rezonujeme. Někdy je třeba podpořit tanec mezi rodiči, jindy naopak musí rodiče z parketu na chvíli pryč, aby mohli tančit sourozenci.

Co se děje při tanci? Tělo.

Interkorporalita („mezi-tělovost“) připomíná, že lidské vztahy nejsou jen o dopaminovém lovu. Jsou o přítomnosti, pohledu, gestu, doteku, tónu hlasu a společném rytmu. Při očním kontaktu, objetí nebo bezpečně prožívané blízkosti se aktivují procesy, které podporují pocit propojení, důvěry a bezpečí. Na tom se podílí například oxytocin a další konkurenti (či kamarádi) dopaminu. 

Interkorporalito, vítej a díky, že jsi. Rodina může tančit.

Jak to celé shrnout?

Možná tak, že symptom je důležitý posel, ale ne hlavní postavou příběhu. Vyplácí se o něm něco vědět, rozumět mu. Stojí ale za to podívat se za něj a zkoumat celý obraz rodiny, potřeb a vztahů.

A konkrétně digitální svět? Není nutná černobílost. Možná potřebujeme méně bojovat s obrazovkami a více rozumět tomu, co skrze ně hledáme.

Pavlína Junová, psycholožka a psychoterapeutka
foto: pexels.com