Rozhovor s Pavlem Novákem: „Blázen a dítě, dva lidé prostí…“

(ČB 12/2020) S Pavlem Novákem, vedoucím nízkoprahových klubů střediska Diakonie v Jablonci nad Nisou, jsme rozhovor v dnešní pohnuté době provedli tak, jak se teď dělá „skoro všechno“ – přes počítač, na dálku. Ale slyšeli jsme se i viděli, a já jsem si tím pádem jista, že dotyčný je fakt na své místě. Pro tuhle práci se jednoznačně hodí, ti jeho „romáci, cigáni“ k němu určitě musí mít důvěru.

Když téměř čtyřicetiletý absolvent gymnázia v Semilech a pedagogické fakulty Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem své studium dokončil, vstoupil rovnou do řad zaměstnanců Diakonie ČCE; pedagogice se tedy nevěnuje. Pavel Novák žije se svojí rodinou ve Vysokém nad Jizerou, má tři děti ve věku šest, pět a tři roky, jména Vilemína, Hubert a Felix prý dostaly jako kontrast ke svému příjmení.

Vy jste vůbec nestál o to jít učit?

Určitě jsem se chtěl mládeži věnovat, ale učitelské místo někde nablízku svého bydliště jsem nesehnal. A zrovna v roce 2009 Diakonie v Jablonci otvírala nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, což mě dost zaujalo. A přijali mě.

Když jdete jako učitel, navíc bez praxe, do sociálního zařízení, nemusíte mít nějaký kurz? Nechtěli po vás nějakou zkoušku?

Je pravda, že formálně vzato funkci sociálního pracovníka nemůžu vykonávat. Musel jsem udělat rekvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách, tenkrát pořádaný Českou asociací Streetwork, vysloveně zaměřenou na práci v nízkoprahových zaměřeních, opravdu jsem se dozvěděl moc užitečných věcí, neučili mě třeba, jak polohovat klienty.

Když působíte v Diakonii jako vedoucí klubu, znamená to v praxi sedět spíš u stolu, nebo jste taky mezi těmi svými dětmi?

Dělám obojí. Ale určitě větší část času trávím s klienty. Jsem vedoucí dvou nízkoprahových klubů, a přitom působím jako kontaktní pracovník klubu s názvem Kruháč.

Téma čísla se nazývá „naděje“. Je to pojem, o kterém se mluví, se kterým nějak zacházíme, může nám ale skutečně v praxi nějak pomoct? Může vás podržet? Je to totéž, co smysluplnost?

Nechci být patetický, ale já bych věřil, že bez pocitu naděje by tahle práce dělat nešla, opravdu to považuju za základní podmínku. Čím to doložit? Za těch 11 let, co tady jsem, se tu vystřídala jistá řada kolegů, kteří přicházeli na rtech s vůlí pomáhat, jenomže to se samo o sobě brzy vyčerpá, a oni odešli. Zatímco u jiných se to nevyčerpá, a je to právě proto, že vědí o tom nadějeplném rozměru. Napadá mě, že k tomu je potřeba dodat – člověk musí být trochu jako „blbec“.

Jak to myslíte?

Denně se totiž setkávám s tím, že tahle naděje je nějak mařena. To, co si naplánuju, vůbec nevychází, lidi, kterým několik let pomáháme a vypadá to „nadějně“, někam zmizí… Proto blbec, nebo dejme tomu vůl. A ta naděje musí být jakoby od toho odpoutána, musí být nad tím, je nezávislá.

A jak se tedy v tomhle kontextu v práci cítíte? Jak vám je jako tomu „blbci“?

Docela dobře. Je to strašně zajímavé, je to dobrodružství. Ti naši mladí, to jsou nevšední osobnosti a chovají se překvapivě, není to žádná nuda. Ovšem právě proto, jací jsou, se dostávají pořád do nějakých potíží.

Jak tedy vypadá takový váš obvyklý pracovní den?

V první řadě – ten obvyklý den má dost nezvyklou pracovní dobu, začínáme až v 10 hodin a končíme v půl sedmé večer. To mě úplně netěší, domů se vracím až večer. V práci po ránu začínám administrativou, té není úplně málo – individuální plány, smlouvy, příprava a tak dále; a pak od 13 do 18 hodin přicházejí naši klienti. Velmi zhruba je jich tak kolem třiceti denně.

Co se tam během toho odpoledne všechno odehrává?

Záleží na tom, jaký mají ti uživatelé věk. Přesně podle zákona máme tu nejširší věkovou hranici – šest až 26 let. Ale většinou jim není přes dvacet. Jedná se o romské děti a mládež, my jsme pro ně taková dobrá alternativa k tomu, aby svůj volný čas trávili na ulicích. Ti mladší hledají nějakou zábavu, musí je to lákat, jinak by nepřišli. Přitom jim například pomáháme se školou. A ti starší už mívají něco konkrétního, s čím za námi jdou. Dost vážné je, že poslední asi tři roky se čím dál víc ukazují lidé, kteří mají opravdu akutní existenční potíže, a přitom jsou velmi mladí, 18, 20 let… Doprovázíme je na úřad, pomáháme jim najít práci, bydlení, probíráme s nimi jejich osobní problémy. A ještě děláme terénní práci, jde o působení přímo v ulicích.

Působit v ulicích, jaký to dělá na to okolí dojem?

Jsme trochu za blázny, o tom už jsme mluvili. V místech, kde působíme se už ale o nás ví a lidé jsou zvyklí. Musíme se prostě držet té naděje, že to má smysl, i když to může vypadat pošetile. Na ulicích jednak můžeme nalézt někoho, koho už známe a nějak se nám ztratil, jednak jde o depistáž, aktivní vyhledávání potenciálních klientů. Já myslím můžu říct, že to docela umíme, jsme nevtíraví, asi působíme sympaticky, to se pozná podle toho, že nás ti dotyční celkem berou. Máme už své postupy, jak to dělat, aby to nevypadalo jako nějaká „přepadovka“ nebo „pouliční prodej“.

A jak to vypadá u vás teď, při tom koronaviru?

Je to trochu rozvrácené, uživatelé přicházejí v malých skupinách nebo po jednom. A co se týče té terénní práce, provádíme depistáž též pomocí sociálních sítí. Dá se říct, že to, co by se normálně dělo někde v terénu nebo u nás v klubu, se teď odehrává třeba na Facebooku.

Práce vás tedy těší, v praxi se trochu jako ten blbec držíte „naděje navzdory“. Není ale přece jen něco, co s tou nadějí může čas od času „zamávat“?

Například není úplně řídké, že se nám tady něco ztratí. Prostě nám někdo z našich klientů něco ukradne. S tím se musí počítat. Zpravidla je to někdo, kdo je u nás nový. Nebo někdo, kdo se dostal do opravdu velkých potíží. Anebo když se nám chce pomstít.

Proč by se měl mstít?

Jsou věci, které ty naše děti a mládež těší, ale taky požadujeme jistá pravidla, a to už jim tak moc radost nedělá, s tím se možná dřív nikdy nesetkali. A když to nedodržují, čeká je nějaká sankce, může to být zákaz vstupu – na jeden den, ale někdy i na delší dobu. Tak je napadne, že nám to vytmaví; při odchodu něco popadnou a zmizí s tím. Kdo to byl? Dá se to poznat třeba tak, že zrovna ten jeden náhle přestane přicházet. Ale nebereme to moc vážně, dá se to pochopit, jsou to lidi, co opravdu často nemají co do úst, spí na lavičce… Takže s tou mojí nadějí to nakonec asi „nezamává“.

Je-li ale ta naděje nad námi, nezávislá, je trochu teoretická, ne? Má taky konkrétní projevy? Někdo vás pochválí? Vidíte nějaký zřetelný úspěch?

Určitě to existuje. Děti nám jistou zpětnou vazbu poskytují, není to asi přímo pochvala, ale připomenou mi – „Pavle, tohle jsi mě naučil“, to mě přece musí potěšit! Je to takové koření, a jídlo bez něj by bylo fádní. Ale znovu připomenu to bláznovství – čtyřicetkrát to nevyjde, a když přijde čtyřicátý první, neřeknu si, že je mi už všechno jasný a že to nemá smysl, ale zkouším to znovu, jako kdyby byl první.

Řekl byste nějaký příklad?

Je tady plno mladých, co velmi brzy vstupují do sexuálního života. Je jim 15, 16 let, kluci i holky. My o tom víme a vymýšlíme kvanta různých preventivních aktivit, mluvíme s nimi, mluvíme samozřejmě o plánovaném rodičovství, oni vypadají, že nám rozumějí, že ta naše prevence měla smysl, ale pak je někomu těch 15 a veškeré naše rady jsou vniveč a on se vrhne po hlavě do toho dobrodružství se všemi následky. A pro mě je to právě ten čtyřicátý první. Ale tady musím na něco upozornit – když se dělá preventivní práce dobře, výsledek je, že se prostě „nestane nic“. Tedy nic špatného. My se dozvíme, že se tomu a tomu mladému člověku přihodilo to či ono, ale nevíme, co by se bylo stalo, kdybychom my nedělali nic. Mohlo to přece klidně být daleko horší! Není zkrátka úplně snadné odhadnout, jak velký dopad má to, co v praxi děláme. Navíc nám často ten člověk úplně zmizí a my už se nedozvíme, jak dopadl a co mu to naše působení přineslo. Kamarád nám řekne, že je v Kanadě.

Ten čtyřicátý první tedy potvrzuje, že když jsem blázen, naděje tady vždycky nějak je?

Ano. Bez ohledu na rozvahu, zda to bude užitečné, bez ohledu na možný neúspěch to prostě budu zkoušet znovu. Nerozloží mě to. Když se pak v práci spolu o těch situacích bavíme, vykládáme si navzájem ty různé marné pokusy, tak se tomu smějeme. Smějeme se sobě, ne těm našim klientům! A nějak moc se ptát po smyslu? Jistě, že sledujeme výsledky, musíme do zpráv vyplňovat různé statistiky, ale není to to, co nás vede, a nemá to nic společného s energií, kterou do té pomoci vložíme.

Nepřepadne vás někdy navzdory tomu pocit, že byste toho raději nechal?

Jistě že mě leccos štve, to ano. Ale nemá to nic společného s mými klienty. Souvisí to s tím, jak se na nás dívá veřejnost, jak jsme, respektive nejsme podporováni. Se společenským naladěním. Někdy žasnu, kde se tohle v lidech bere – to myslím ty, kteří rozhodují, jestli my budeme pokračovat, nebo nebudeme. Ale že bych se chtěl na všechno vykašlat, to ne. V zásadě budu radši tím bláznem dál.

Vzletně řečeno, jak vidíte svoji budoucnost? Hodláte tady pokračovat?

Ano. Moc vzletné to není, ale je to tak.

připravila Jana Plíšková