Rozhovor s kaplankou hospicu Cesta Domů Magdalenou Ondrovou

(ČB 11/2021) Magdalena Ondrová je farářské dítě, tatínek byl evangelický farář, a tak se s rodiči dost stěhovala. V Praze absolvovala oděvní průmyslovou školu a poté studovala evangelickou teologii. A protože šlo o dobu předrevoluční, přijali ji až napotřetí, a byl to právě podzim roku 1989. Jako farářka působila nejprve šest let v Chocni, pak devět let v Kolíně a od roku 2020 je v Praze-Modřanech, kde pracuje spolu se svým mužem, jsou tam tedy teď dva faráři na půl úvazku. A na podzim roku 20 se stala členem týmu mobilního hospice Cesta domů, o jehož činnosti vám v tomto čísle také nabízíme jeden článek. Se svým mužem Lukášem má tři děti v studentském věku.

Cesta domů se stará o lidi v terminální fázi života, o nemocné s takzvanou infaustní prognózou. Poskytuje hospicovou péči. To je moc dobře, na druhou stranu to jistě část společnosti plaší. Co člověka vede k tomu, aby se rozhodl tam sám pracovat?

Já jsem už v Kolíně dva roky působila v malém hospicovém zařízení jako dobrovolník. Tehdy jsem reagovala na výzvu, kterou rozeslala zakladatelka a ředitelka hospice při jeho vzniku. Viděla jsem v tom možnost, jak náš sbor trochu pootevřít, což se i povedlo. Když jsme pak plánovali přesun do Prahy, oslovila mě ředitelka Cesty domů Ruth Šormová, jestli bych nechtěla uvažovat o práci v jejich organizaci. Sešla jsem se pak s lidmi, kteří mají přijímání nových lidí v Cestě domů na starosti a domluvili jsme se na spolupráci. Těší mě, že v Cestě domů je duchovní chtěná součást týmu a jeho práce je tam vítána.

Vy jste byla přirozeně s umíráním a se zemřelými konfrontována i jako farář. Ale tohle je ještě o dost jiné, tady je té smrti trochu moc, vlastně o nic jiného nejde. Jak se člověk zpočátku cítí?

Jako farář na sboru jsem měla zkušenost spíš s pozůstalostní péčí a samozřejmě s pohřby. Být přímo s umírajícím jsem příležitost neměla. V Cestě domů je to jiné a z toho jsem měla samozřejmě strach. Proto bylo pro mě důležité, že nastupuji na zkušební dobu; kdybych zjistila, že to nebudu zvládat, můžu odejít. Ale nějak to jde, což je hodně tím, že je to práce týmová, a ten tým je výborný. O situacích, do kterých se dostáváme, společně mluvíme, člověk v té „obtížnosti“ není sám. A další důležitá věc je zpětná vazba od pacientů a pozůstalých, kterou všichni v Cestě domů dostáváme. To dává té práci smysl a vlastně to přináší i radost.

Uvědomila jsem si, že v Cestě domů jsem víc farář, nebo víc „jenom“ farář než ve sboru. Protože jsem právě součást týmu, kde jsou zdravotníci, sociální pracovníci a další kolegové a můj díl je ten farářský. Péče v Cestě domů se potom skládá z těch jednotlivých dílů. Zatímco ve sboru je má práce širší, a to čistě farářské v mnohém překračuje.

Kolik hodin v týdnu tady strávíte?

Jsem zaměstnána na půl úvazku. Zpravidla dva dny v týdnu chodím do sídla Cesty domů v Michli; v pondělí bývá porada podpůrného týmu se zdravotníky a multidisciplinárního týmu a ve čtvrtek porada pětičlenného podpůrného týmu, jehož jsem součástí. Vedle toho si domlouvám podle situace návštěvy v rodinách, případně setkání s pozůstalými.

Jak moc jste v těch rodinách žádána?

Při příjmu nového pacienta kolegové nabízejí všechny naše služby, tedy i tu farářskou. Někteří se pak ozvou sami nebo mě pacientům a pečujícím nabídnou sociální pracovníci či zdravotníci, když se jim zdá, že by to bylo ku prospěchu. Někdy mě vezme do rodiny zdravotní sestra. Ale zdaleka ne všichni naši pacienti projeví o faráře zájem, jde spíš o jednotlivé případy.

Jak to vypadá, když na tu návštěvu přijdete? Jdete rovnou k nemocnému?

To je různé, záleží na situaci. Někdy jsem tam pro umírajícího, někdy spíš pro pečující, někdy obojí. Taky se stává, že nemocný už nemůže komunikovat, ale jeho rodina si pro něj přeje požehnání a modlitbu. Jsem většinou předem trochu obeznámena se situací, protože si s kolegy předáváme potřebné informace. Někdy jsou to rozhovory o víře, o smíření s Bohem, o tom, co je po smrti, některé rozhovory se víry moc netýkají.

Zvou si vás k rozhovoru taky sami zaměstnanci?

Pokud máte na mysli osobní rozhovory, spíš než že by si mě přímo zvali, vznikají různé příležitosti, když se potkáváme, třeba při obědě nebo cestou do rodin. Jednou měsíčně se také koná setkání pro zaměstnance, takové duchovní zastavení.

Jedna nepříjemná otázka – setkala jste se v hospici s dítětem?

Ano, Cesta domů pečuje i o děti. To byla jedna z mých velkých obav, o které jsme mluvili i u přijímacího pohovoru. V Cestě domů je tohle otázka dobrovolnosti. A když pak taková situace nastala, odmítnout mě nenapadlo. Až později jsem si uvědomila, že člověk z toho má strach, protože tuší, že nebude chtít odmítnout.

A ještě jedna, možná nevhodná otázka – když jsme s lidmi v takové děsivé situaci, jak já jim vůbec můžu pomoct, když jim teď umřelo dítě?

To není nevhodná otázka. Ano, jsou situace, kdy se toho zkrátka moc říct nedá. Anebo je nebezpečí, že člověk bude říkat věci, které nepomůžou. V tomhle ohledu sestřičkám trochu závidím, že ony mají aspoň ten morfin… Je to vlastně někdy velká bezmoc a v té bezmoci člověk akorát tak může s těmi lidmi být, nic víc. Pomáhá ale vědomí, že do těch rodin jdu víceméně na pozvání. Nejdu se tam nabízet, ptát se, jestli by náhodou nestáli o duchovního. A také ne vždycky si vím rady. Stalo se mi, že jsem v jedné rodině nenaplnila očekávání, vlastně jsem to nezvládla. To mě naučilo nebát se víc těch lidí ptát, co čekají, co potřebují, nebo jim říct, co já vlastně můžu nabídnout. Protože to jsou situace, kdy není času nazbyt.

A je té práce dost? Nestává se, když pomíjíme ty vaše pravidelné schůzky na pracovišti, že nemáte co dělat? Že vás nikdo zrovna nehledá? Ptám se, protože to ze své kaplanské praxe znám; kdybych za pacienty sama aktivně nechodila, neměla bych co dělat, oni mě sami, až na vzácné výjimky, nikdy nevolali.

Je to v takových vlnách, někdy je toho víc, pak zas nic. Někdy mě to trochu stresuje, tak se učím s tím počítat.

Ale já na rozdíl od nemocničních kaplanů neobcházím pokoje s „farářskou nabídkou“, v tomto ohledu, jak už jsem říkala, funguje v Cestě domů právě velmi dobře týmová spolupráce a velká podpora kolegů.

Stává se vám, že by s vámi pacient nějak polemizoval? Žádný Bůh není, když tady takhle trpíme, co to je za Boha, když tohle dovolí?

Ano, zažila jsem to s pozůstalými. Zlost na Boha, že jsou to všechno jenom „kecy“…

Co s tím?

To je otázka. Mně se zdá, že v takovéhle situaci nemá cenu Boha nějak obhajovat. Že je lepší ten hněv ventilovat, Bůh to unese. Myslím, že to souvisí s tím, jaký obraz Boha kdo máme. Je pak tedy možné zkusit v určité chvíli nabídnout jiný Boží obraz. Může se ale stát, že ani to není pro toho konkrétního člověka cesta. Nebo je ten hněv na Boha nadlouho, možná i napořád.

Také jsem byla pozvána věřícím členem rodiny k nevěřícímu umírajícímu, tam jsem docela tápala. Potřebovala jsem vědět, jestli to pro toho člověka není spíš obtěžující. Jsou to takové intimní chvíle a není čas; kdyby tam měl být člověk nevhod, je to špatně.

Jste tady teď zrovna jeden rok. Jste spokojena? Odejít nehodláte?

Zatím určitě ne, dává mi to smysl. Dobrá je i ta kombinace s prací ve sboru, tím spíš, že v Modřanech cítím velkou podporu. Tak mě to těší.

Jana Plíšková

foto: archiv respondentky, archiv Cesty domů