Rozhovor s Janem Soběslavským: "Pro mě je důležité společenství"

28. ledna 2021
Rozhovor s Janem Soběslavským: "Pro mě je důležité společenství"
28. ledna 2021 - Rozhovor s Janem Soběslavským: "Pro mě je důležité společenství"

(ČB 12/2020) S Diakonií je Jan Soběslavský spjat od vysokoškolských studií, kdy v organizaci pomáhal s právním poradenstvím. Po absolutoriu teologie a práv se stal ředitelem Diakonie Brno, v této pozici působil deset let. Ředitelem Diakonie ČCE se stal před čtyřmi lety.

V Diakonii pracujete už patnáct let. Prošla za tu dobu nějakým vývojem? Změnila se?

V mnohém. V devadesátých letech, která jsem ovšem v Diakonii osobně nezažil, fungovaly mnohé věci entuziasticky, s budovatelským nadšením a současně často takzvaně na koleně. Důraz se kladl na nové sociální služby, nové přístupy k práci v postkomunistické zemi. To je podobné, jako když se v té době podíváte na podnikání. Když jsem v roce 2004 ještě jako student nastoupil na ústředí, už se objevily první náznaky nějakého odborného řízení velké organizace, či spíše vědomí toho, že je reformu řízení potřeba udělat. Diakonie ale ještě stále neměla stanovena žádná pravidla, která by lidé třeba v oblasti personalistiky, ekonomiky, komunikace a investic měli dodržovat a která by se reálně kontrolovala. Díky úsilí mnoha lidí se to časem změnilo a v posledních třech letech jsme v souladu se strategickým plánem Diakonie tento přerod dokončili. Jsem rád, že dnes už tato fungující pravidla máme. To jsem považoval za svou misi, se kterou jsem do ředitelování šel. V něčem ale Diakonie zůstala stejná, a to je moc dobře: v ochotě pomáhat, pracovat s nasazením, dělat zajímavé věci a tam, kde to má smysl. Na nás teď je, abychom těmi různými pravidly, bez kterých se jako velká organizace neobejdeme, nevzali našim zaměstnancům nadšení pro věc. Abychom dokázali Diakonii profesionálně řídit a zároveň jí ponechali její duši. Tu pro mě vyjadřuje naše nově přivlastněné poslání: Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.

Jaké máte pro Diakonii plány v nejbližších letech?

Moje myšlenky se teď hodně ubírají směrem k spirituální péči. Diakonie vždycky kolem tohoto tématu kroužila, nikdy je ale pořádně neuchopila. Člověk je bio-psycho-socio-kulturní jednotka s duchovním přesahem, a podle mě je potřebovat věnovat se v naší práci právě i jeho spirituální dimenzi. O to víc, když se člověk ocitá v obtížných životních podmínkách třeba kvůli svému věku, sociální situaci, nemoci své nebo svých blízkých apod. To jsou přesně situace našich klientů a žáků.

Jde tedy o to, aby v Diakonii pracovalo více duchovních?

To téma jde ještě dál. Jde, myslím, někam k hodnotám Diakonie a k tomu, proč a jakým způsobem děláme zrovna tuhle práci. Promýšlet to společně bude hodně zajímavé, napínavé a zároveň také trošku kontroverzní. Diakonii netvoří šik jednotně smýšlejících lidí, ale 2000 zaměstnanců, kteří si o spirituální či duchovní dimenzi našeho života určitě něco myslí a je jisté, že myšlenky nás všech nebudou stejné. Ale myslím, že diskuse, která nás čeká, povede ke zkvalitnění našich služeb.

Jak?

Zkusím to vysvětlit na příkladu. Ať vědomě, či podvědomě, my všichni o světě, o naší práci či o nás samotných přemýšlíme v nějakém rámci. Vycházíme z nějaké antropologie. V sociálních službách je zákonné paradigma neustálého posouvání člověka, paradigma jeho samostatnosti. Člověk by se měl neustále někam „posouvat“, rozvíjet se, být samostatný. Představte si ale třeba osobu s duševním onemocněním, která je v léčebně. Vizí sociálních pracovníků je, že se stav tohoto člověka bude pořád zlepšovat. To znamená, že z léčebny půjde do chráněného bydlení, kde nějakou dobu pobude. Potom se posune do bydlení podporovaného a ideálně skončí jako samostatně žijící osoba, která má práci a žije „normálním“ životem. Mně ale vždycky běželo hlavou, kolika z nás skutečně dává smysl pořád se někam posouvat a stěhovat. Kladu si otázku, nakolik je tohle lidské existenci vlastní, nebo nakolik je to jen nějaká ideologie, prorostlá naší civilizací. A říkám si, jestli by nebylo přiměřenější říct si, že všichni máme nějaké danosti a nějaký prostor pro jejich zlepšování, ale nejde to donekonečna. V našem případě to může znamenat uvědomit si, že chráněné bydlení je pro naši osobu s duševní poruchou hranice, kterou bychom ho neměli nutit překračovat. Není potřeba ho neustále stresovat rozvojem a stěhováním. Když ho k tomu totiž nutíme, dostává se tím do kolečka různých neúspěchů, na jejichž konci je vždycky zase léčebna, odkud se pak musí zase někam „posouvat“. Tohle jsem se při řízení chráněného bydlení pro lidi s duševním postižením v Diakonii Brno snažil nedělat. V Diakonii chceme respektovat klienta a přemýšlíme o něm, což se logicky promítá i do „filozofie“ našich služeb a způsobu, jak je poskytujeme. Takže jakkoli ono téma spirituality a respektování člověka jako lidské bytosti může znít mlhavě, v Diakonii má pro nás velký smysl. Znamená třeba uvědomit si, že lidská hodnota ve své hloubce nestojí na neustálém „zlepšování“.

Diakonie bude ovšem muset řešit i věci přízemnější. Bude se například hodně stavět.

Ano, čeká nás rekonstrukce speciální školy pro děti a mladé s postižením v Praze, připravujeme se na zásadní investici do objektu, který bude sloužit středisku ve Valašském Meziříčí a pustíme se do stavby dvou nových domovů pro seniory, a to ve Svitavách a v Novém Městě na Moravě. Věřím, že nám nové domovy pro seniory, ale i nová speciální škola přinesou další zkvalitnění služeb. Před pěti lety jsme v brněnské Diakonii realizovali stavbu komunitního chráněného bydlení – „domova pro seniory“ v Nosislavi. Hodně jsme o ní přemýšleli, protože jsme chtěli, aby klienti, kteří tady budou bydlet, žili tím nejběžnějším způsobem života. Většina seniorských pobytových služeb totiž funguje hotelovým způsobem – klientům je vše naservírováno, uděláno za ně. My jsme ale chtěli vytvořit spíše komunitní způsob bydlení, při kterém se klienti podílejí na pracích na zahradě, pomáhají s přípravou jídla, společně s personálem pečují o dům. Vše samozřejmě v rámci svých možností a schopností. Tento koncept není u nás zcela běžný, ukázalo se ale, že výborně funguje. A našim klientům se moc líbí. Pobytové služby v duchu komunitního způsobu života se osvědčují a my je chceme dále rozvíjet, to je případ chystaného domova pro seniory ve Svitavách. Domov v Novém Městě na Moravě, který staví za naší podpory středisko v Myslibořicích, bude zase domovem, kde se snažíme uvést v realitu nejnovější trendy v péči o osoby s demencí.

Jaké další úkoly před Diakonií stojí?

Téma, které také nosím v hlavě, je Diakonie jako organizace odpovědná environmentálně. To znamená zamýšlet se nad tím, co všechno můžeme v sociálních službách dělat tak, abychom byli, pokud možno, co nejšetrnější k životnímu prostředí. Chceme se tak přidat k těm, které problematika životního prostředí také trápí. Všichni asi vnímáme sucho v krajině, globální oteplování i situaci kolem plastikového hospodářství. Stejně jako domácnosti a fabriky, tak i sociální služby zatěžují životní prostředí, proto bychom jejich provoz chtěli upravit tak, aby zátěž byla co nejmenší.

Představte si, že teď máte moc Diakonii dopřát jednu jedinou věc nebo službu. Co by to bylo?

Určitě by to byla dotažená a dobře praktikovaná personální práce. Transparentní, spravedlivé a důstojné odměňování, podpora v týmu, zpětná vazba, možnost profesního růstu – to vše systematicky a pravidelně. Představuji si to tak, že se zaměstnanci Diakonie neřídí jen nějakým manuálem, který jim přesně diktuje, co mají dělat, ale naopak jim vyhrazuje nějaký prostor pro jejich svobodný rozvoj. Prostor, ve kterém jim práce dělá radost a v němž můžou realizovat své sny a životní nápady. V dobrém pracovním týmu. A kdyby taková Diakonie byla, a já věřím, že z části už taková je, a podařilo se, aby tohle cítilo všech těch více než 2 000 zaměstnanců, pak bych měl pocit, že jsem jí dal jako ředitel ten nejlepší možný dar.

A co se týče klientů, ty já vlastně nevnímám nijak odděleně. Pro mě je totiž důležité společenství, což je jedna z hodnot Diakonie, do které i naši klienti patří. Když budu třicetiletý kluk s postižením, který bydlí v chráněném bydlení, kde si můžu podle daností tohoto světa žít podle svých představ, jak nejvíc to s mým handicapem půjde, pak jsem součást Diakonie a mám v ní své místo. A zaměstnanci sociální služby, ve které se nacházím, jsou moji partneři a sdílejí ten prostor se mnou. Takto o Diakonii přemýšlím.

připravil Adam Šůra