Křesťanské houfy se rozdělují snad od prvních časů své existence. Velkým třeskem bylo rozštěpení na církev východní (pravoslavnou) a západní (katolickou), v časech reformace o pár století později se od katolické oddělily církve protestantské. Historie dlouhá, tradice pevné, ty „naše“ samozřejmě v historické paměti každého člena dané církve jako ty nejlepší a správné.
Poslechněte si článek:[audioplayer file="http://www.ceskybratr.cz/wp-content/uploads/2019/04/CB_2019_2_02_Uvodnik_Rozdeluji_cirkve_krestany-.mp3" titles="Úvodník" artists="Český bratr" track="00213E"]
Co my dnes, křesťané jednadvacátého století? Rozdělují nás teologická témata? Ekumenické hnutí, které se nesměle rozvíjelo ve dvacátém století a v jeho druhé polovině získalo na síle, dokazuje, že touha po nové jednotě tu je a daří se ji i naplňovat. Zdá se, že velkých teologických sporů ubylo, křest si dnes církve vzájemně uznávají. Co ale křesťany v současnosti rozděluje, a to napříč denominacemi, je pohled na společenská a zejména etická témata: na homosexualitu, ordinaci žen, eutanazii, islám, uprchlíky nebo financování církví.
Jiný názor by však neměl být důvod k vylučování z jakéhokoli společenství. Podle katolického autora jednoho z příspěvků v tomto čísle není skutečnou příčinou rozdělení věroučná různost, ale fanatismus, doktrinářství, chuť po moci, vlastní neuspořádanost života, negativismus jako program, závist, mizerná duchovní a kulturní hygiena a prachobyčejná hloupost. V tom případě můžeme každý začít u sebe a pracovat na nápravě z kteréhokoli konce. Pak se možná i trhliny mezi křesťany začnou
zacelovat a časem dojdeme k jednotě, kterou bychom si přáli.
Inspirativní čtení přeje všem
Daniela Ženatá