Romové nejsou na zbožná slova, potřebují cítit přijetí

 

Jako romské postižené dítě z dětského domova jsem byl při zápisu do školy automaticky zařazen do zvláštní školy. Nicméně mamince Janě se podařil „husarský kousek“ a po ročním odkladu jsem tak mohl v Rýmařově nastoupit do základní školy.

 

Vzpomínám si, jak jsme se jednou vrátili z návštěvy v Telecím a později se ukázalo, že měli doma odposlouchávací zařízení – štěnici. Maminka měla tehdy strach, že bychom mohli být taky odposloucháváni, a protože před námi, už náctiletými, rodiče nic netajili, velmi citlivé informace o svých známých z evangelických brigád padesátých let nám říkali jen při nahlas puštěném rádiu.

 

 

Adoptivní bratr Petr Sláma byl sice na studia ETF v Praze přijat, stejně jako Ondřej na brněnskou lékařskou fakultu, ale maminka to odnesla výpovědí z rýmařovského gymnázia s doživotním zákazem kdekoli učit. No a já jsem tak nějak proplouval. Neříkám, že mě na Václavském náměstí v Praze nebo na olomouckém nádraží policisté několikrát nezastavili – ale to bylo proto, že jsem při kulhání budil dojem opilého.

 

Jak už jsi zmínil, před více než rokem jsem byl ordinován ke službě Slova a svátosti jako výpomocný kazatel ČCE. Ale takové rozhodnutí musí člověk udělat sám – Pán Bůh nikoho nenutí.

 

V mém životě byli tři Boží poslové: Slámovi, kteří mě seznámili s Bohem; mládežníci Dana Drápala z Manin, díky nimž jsem Bohu odevzdal své srdce; a má bývalá manželka Zuzka, která mě přiměla ke studiu teologie.

 

Vlastně jsem rád, že jsem vyrůstal mimo romskou komunitu. I když jsem se díky Petrovu romskému spolužákovi Aleši (Pepíkovi) Ištokovi s místní romskou komunitou v Rýmařově stýkal a s některými jsme dodnes v kontaktu na sociálních sítích.

 

Ano, a velmi dobře. Asi nejvíc se to projevilo, když jsem na konci devadesátých let pracoval na královéhradeckém okresním úřadě jako romský poradce. Neromové měli přede mnou úctu, ale mnozí moji romští klienti mi dávali jasně najevo, že k nim nepatřím, a tudíž jejich problémům nemůžu rozumět.

 

Vnímám to jako Boží nabídku vydat mu své srdce i život – v osmnácti letech na jedné z letních brigád v Herlíkovicích mi ji zprostředkovali mládežníci ze sboru Na Maninách. Letniční tomu říkají znovuzrození. Rýmařovský bratr jáhen Jan Trnka mě pokřtil a konfirmoval, ale tehdy jsem ještě nevnímal, že křtem a konfirmací patřím do nějaké církve.

 

Omlouvám se, že to zní trochu narcisticky, ale bylo to po mém prvním čteném kázání v Rýmařově.

 

Vděčnost Bohu.

 

Ke studiu mě přivedla má tehdejší, militantně nevěřící manželka Zuzka. Zeptala se: „A když tě baví teologie, co kdybys ji studoval? Třeba na husitské teologické fakultě – tu prý udělá každý.“

 

Na konci třetího semestru jsem měl chuť studium vzdát. Ale jeden profesor, kterého považuji za Božího posla, mě povzbudil: „Aby bylo vidět, že i Rom dokáže získat akademický titul.“ A já se do studia naplno zakousl.

 

 

Můj dobrý Hospodin mě chtěl vyučit pokoře – a to trvalo víc než dvacet let. Dva roky na Biblické misijní škole, jáhenské zkoušky, vikariát bez dekretu volitelnosti, pět let studia na Husitské fakultě, další roky příprav, a nakonec ordinace výpomocného kazatele. Nebyla to moje vytrvalost, ale Boží trpělivost.

 

Jako kazatel si své romství nepřipouštím. Ale možná jsou sbory, které jsou hrdé, že u nich káže Rom. Při kázání cítím hrdost, že mohu pokračovat v odkazu Ondry Kováče, prvního romského faráře naší církve.

 

Velmi vstřícně. Pomáhá i to, že s mnohými faráři mám osobní vztahy – třeba Marek Zikmund je můj švagr, Tomáše Juna znám z Předhradí a Petr Pivoňka z Brandýsa je dlouholetý přítel.

 

Církev může Romům nabídnout víru v Boha, který člověka neopustí v žádné situaci. A Romové mohou církev obohatit svou bezprostředností a živým prožíváním bohoslužby.

 

Ano. Od společnosti jsem si zvykl, ale když v některých sborech slyšíš, že Afroameričana by přijali, ale Roma ne – to opravdu bolí.

 

Instituce jako taková asi nic – ale lidé v ní mohou mnoho. Romové nejsou na zbožná slova, potřebují cítit přijetí, jistotu, že jsou doma a mohou se opřít o společenství.

 

Trochu. Když vidím lidi pachtící se s plnými vozíky a vedle nich bezdomovce, který si schovává párky pod kabát, mám chuť mu je zaplatit. Vaření mám rád – vedu cyklus „Vaříme s Lutherem“. Luther asi vařit neuměl, ale jeho žena Kateřina byla vyhlášená kuchařka!

 

Jistotu, že jsem na nic nezůstal sám. Že i když věci nedopadnou podle mých představ, Bůh má pro mě připravené východisko.