Role Marie v příběhu Ježíšova boholidství

Právě z tohoto důvodu je možné, aby se Marií nějak zabývala i evangelická věrouka a byla do jisté míry inspirace i pro život víry, navzdory římskokatolickému zbytnění mariánské zbožnosti a mariologie (dogmatické nauky o Marii).

Panenské početí

Historicky víme o Marii, Ježíšově matce, velmi málo. Nemáme žádnou románovou drobnokresbu její povahy a vnitřního života, její osoba v tomto zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že pocházela z Nazaretu (L 1,26), její manžel byl Josef, zpočátku se s celou rodinou od Ježíšova působení distancovala (Mk 3,31–55 par; srv. J 7,3–10), po Velikonocích se přidala ke kruhu Ježíšových učedníků (Sk 1,14).

Zájem o Marii vychází ze zájmu o Ježíšův boholidský původ, je to vlastně jeho reflexe. V pozdnějších biblických tradicích proto Marie zaujímá ústřední postavení – to se týká především „vánočních“ příběhů o Ježíšově dětství (Mt 1–2; L 1–2), které mají legendární prvky a jejichž historická hodnota je sporná. Sem patří i výpověď o panenském početí Krista („narodil se z Marie panny“), chápaná tradičně doslovně, při vzniku Ježíšově byla vyloučena sexualita jeho rodičů. Legendární motiv panenského početí výjimečných osobností má své paralely v dějinách náboženství a kultury (Buddha, Alexandr Veliký), hebrejské tradici je však cizí. Iz 7,14, na nějž odkazuje Mt 1,23, nemluví o ženě, která se nechovala sexuálně, ale o „mladé ženě“. Významový posun nastal v řeckém překladu Starého zákona, v němž se objevuje právě řecké slovo pro pannu.

Tato výpověď ve svém původním záměru chce být jako vyznání Ježíšovy autority. Ježíš Kristus je jiný než jakýkoliv člověk zrozený na zemi. Můžeme říci, že jde o jakousi narativní předjímku chalcedonského christologického dogmatu: Ježíš je pravý Bůh („byl počat z Ducha svatého“, narodil se „z panny“) a pravý člověk („narodil se z Marie“). Nebyl to ani polobůh spadlý na zem ani však člověk jako každý jiný. O zrození Ježíše z panny ovšem nic nevědí starší vrstvy Nového zákona – Marek a Pavel. Podle Pavla se Kristus narodil „z ženy“ (Ga 4,4).

Výpověď o panenském početí Kristově (resp. dokonce o Mariině stálém panenství, semper virgo) hrála v dějinách křesťanství neblahou roli: vyloučením lidské sexuality kvůli vyjádření božského (a bezhříšného) Ježíšova původu se lidská sexualita dostává nebezpečně do blízkosti hříchu. Její rozměr jako něčeho pozitivního a Bohem chtěného je devalvován. To zapadá do vylučování sexuality a erotu z pojmu lásky a víry, které má bohužel v křesťanství tradici.

Marie se potom příliš často stávala a stává projekční plochou a kompenzační náhražkou nevyřešené a vytěsněné mužské sexuality, resp. s tím souvisejících mužských představ o spáse a ideální křesťanské ženě. Tak je Marie buď asexuální bytost, k níž se např. osamocený celibátní kněz nebo i „běžný“ věřící ve zcela patriarchální církvi, jakou je ta římskokatolická, může obracet jako ke své pečující matce, a může tak i díky Marii nacházet „mateřskou tvář Boha“. Nebo – spíše v protestantském prostředí – bývá někdy Marie prototypem „ideální“ křesťanské ženy a manželky: prostá, pokorná, poslušná, cudná (nijak neprojevující svou sexualitu, pro muže nebezpečnou), nenápadná, v pozadí, nejlépe tedy asi u plotny, starající se o manžela a děti a pečící buchty do kostela… Jak shrnuje feministická teoložka Rosemary R. Ruether: Oficiální mariologická tradice má v první řadě vyjádřit patriarchální ideologii toho, co je ženské.

Jak si postavu Marie v rámci Ježíšova příběhu pozitivně přivlastnit? Jednak je pro její evangelické chápání třeba podtrhnout, že vztahovat se k ní jinak než jako ke vzoru, k modelu není možné (tedy žádné modlitby směrem k ní, žádné spekulace o ní jako přímluvkyni atd.). Výpověď o jejím panenství nechápu doslovně-biologicky, ale metaforicky jako vyznání boholidského paradoxu Ježíše Krista, ale i paradoxu křesťanské víry.

Kristus žil v našich lidských podmínkách, k nimž patří sexualita, zrození i smrt. Zároveň byl zrozen jako Bůh, „panensky“: neodvoditelně ze všech lidských podmínek, nezatížen souvislostí lidského odcizení ani Josefovými davidovskými „pozitivními geny“. Ježíš se nenarodil „jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců“ (J 1,13), narodil se z Boha.

Mariánské poučení

Citované místo z Janova evangelia však primárně není o Ježíšovi, ale o všech, kdo „věří v jeho jméno“. To je paradox víry: Jak ukazuje Mariino „Staň se mi podle tvého slova“ (L 1,38), víra, přijetí Boží milosti potřebuje svobodné a vědomé přitakání, souhlas s ní. Přijetí víry není žádné duchovní znásilnění. Víra, milost, Boží věčnost nemá být přijímána slepě, ale otevřeně a zároveň s otázkami, vnitřním zápasem (srv. L 2,35). Víra je také dar, něco neodvoditelného, zázračného, milost. Ve víře se setkává lidská a Boží svoboda. Paradoxní tajemství, které teologie stále překoktává. A symbolem pro to by mohla být Marie. Zda je její otevřenost pro „narození (z) Boha“ něco typicky ženského – nevím. Ale možná, že mnohý muž by přece jen měl tendenci přemýšlení o Boží milosti brát příliš slepě a fundamentalisticky a nebo nad tím až příliš mnoho intelektualizovat.

Plyne mi z toho jedno takové „mariánské“ poučení: I naše vztahy mají být postaveny na vzájemném souhlasu, respektu ke svobodě druhého. To se dnes diskutuje zvláště se sexualitou a vztahy partnerskými. Každé intimní spojení má být provázeno vzájemným respektem, prostým násilí, nátlaku, jednostrannosti. Jeden z aspektů toho, čemu se v křesťanské tradici říká láska. Snad by takto Marie mohla být matkou konsenzuálních mezilidských a boholidských vztahů.

Jiří Šamšula, mezititulky redakční
foto: wikipedia.com