Říkám si, proč tady sedím a šťourám do dřeva

Řemeslo se tu propojuje s uměním – nejen tím výtvarným, ale i divadelním. Samotná výroba loutek se svým nastavením tak trochu podobá meditaci. Všechno tu vzniká pomalu, v tichu, samotě a soustředění. 

Řezbář Jan Růžička je ve svém oboru dobře zavedené jméno – jak by také ne, vždyť loutky vytváří už přes tři dekády. Známý je nejen v českém církevním prostoru, ale i daleko za jeho hranicemi. Jeho klientelu tvoří často Češi, ale i zájemci z Evropy a všech ostatních kontinentů s výjimkou Antarktidy. 

K loutkářství se přitom dostal tak trošku náhodou. „V dětství jsem kreslil a pak i trochu vyřezával. Jedna moje kamarádka šla na řezbu SUPŠku (Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, pozn. red.) a říkala, že je to tam dobré, tak jsem šel taky. Když jsem to dostudoval, moc jsem nevěděl, co budu dělat. Po vojně jsem dostal místo v loutkovém filmu, kde jsem vyráběl hlavně rekvizity.“ Po revoluci byla situace ve filmu nejistá, tak se rozhodl jít na volnou nohu. „Chvíli jsem restauroval. Pak jsem zkusil loutky a zjistil jsem, že mi to jde. Původně jsem je ani dělat nechtěl. Myslel jsem, že to bude jen dočasná záležitost, protože se tomu tehdy věnovalo hodně lidí.“ 

Fimfárum i Hollywood. Růžičkovy loutky nezapřou filmový rodokmen 

Právě filmové studio mělo nejspíš nejvýraznější vliv jeho výtvarný styl. Mezi stěžejními inspiračními zdroji jako první zmiňuje jméno Petra Poše, výtvarníka animovaných filmů, jehož nezaměnitelný výtvarný styl se obtiskl např. ve vizuálním zpracování Werichovy knihy Fimfárum (2002). Na výtvarném zpracování jedné z fimfárovských pohádek Až opadá listí z dubu s Pošem přímo spolupracoval i Jan Růžička. V portfoliu má i spolupráci se světoznámým studiem Disney, pro jehož filmové přepracování Pinocchia s hvězdným obsazením (jednu z titulních rolí ztvárnil Tom Hanks) vytvořil velké množství loutek. S jejich výrobou mu tehdy pomáhali i bratr Martin a syn Jakub, kteří se loutkám také věnují. Na zkušenost s Hollywoodem ale nevzpomíná moc rád, film se podle něj příliš nepovedl. A jeho loutky se v něm nakonec ani neobjevily. 

Loutky ho okouzlily hlavně tím, že mají praktické využití. „Kdybych měl udělat sochu, tak bych vůbec nevěděl, jak se k tomu postavit. Líbí se mi, že loutky jsou svým způsobem užité umění. Je to trochu podobné jako třeba udělat stůl nebo židli. Něčemu slouží,“ vysvětluje. Pomáhá i to, že každé z loutek je třeba vtisknout konkrétní charakter – vlastně roli. Loutky pro divadelní využití mají být především výrazné – podle Růžičkových slov je loutkář tak trochu karikaturista. Naproti tomu u loutek, které lidé nakupují spíš na ozdobu, je nejdůležitější jejich přívětivá estetika. 

Výrobou každé z loutek stráví hodiny, ale spíše dny. Postavu sám nejen navrhuje a opracovává, ale i obléká – nejlépe prý poslouží stará bavlněná košile, honosnější loutky (králové, princové, princezny) ale dostávají šaty ze sametu. Ve sbírce má dokonce i kus, na jehož dekoraci použil pravé zlato a stříbro. Pod rukama tak řezbáři z obyčejného dřevěného špalíku vznikne figura, která dokáže promlouvat k divákovi. 

Evangelík tělem i duší 

Jan Růžička dlouhá léta působí jako kurátor místního sboru, jako mnoholetý seniorátní kurátor reprezentuje Jihočeský seniorát také na zasedáních synodu. Příznačně i náš rozhovor vyruší vyzvánění Růžičkova mobilu – hovor z ústředí ohledně příprav letošního synodu. 

S církví se potkala i jeho profese. Při příležitosti velkých jubileí významných postav české reformace zpracoval tři velké marionety: Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Jana Husa. Oproti běžným loutkám jsou zhruba trojnásobné, a tak musel být dřevěný korpus vydlabaný, aby nebyly příliš těžké. Šedesáticentimetrová lipová loutka by jinak vážila kolem tří kilogramů. I s nimi se hrálo, dřevěné postavičky reformátorů provázely oslavami výročí. 

Kromě toho dříve pracoval na částečný úvazek přímo v soběslavském středisku Diakonie, kde vedl dřevodílnu pro uživatele služeb. Mimo evangelické prostředí se podílel na obnově želivského kláštera či trapistického řeholního domu v Novém Dvoře. Pro trapisty vyráběl kopii románské dřevěné plastiky madony. Vzpomíná, že práce ho bavila, ale vnitřně váhal, jestli se nedopouští idolatrie. „Sám sebe jsem uklidňoval, že ne. Ale pak jsem otevřel Bibli a tam zrovna bylo, jak si tesař vytesá modlu, odřezky zatopí a říká si, jak se hezky zahřál (Iz 44,13–16). „Den předtím jsem si pochvaloval, jak dobře ty odřezky hoří. A pak tohle.“ 

O své práci mluví zdrženlivě. Tvrdí, že jeho povolání není pro svět příliš prospěšné. Zdá se mu malicherné. „Zvlášť vzhledem k tomu, co se teď na světě děje a kam se řítíme. Říkám si, proč tady sedím a šťourám do dřeva. Měl bych dělat něco lepšího, třeba jet pomáhat na Ukrajinu,“ říká sebekriticky. Přesah svojí tvorby – zvlášť duchovní – si nepřiznává. 

„Vážně si nemyslím, že by moje poslání od Pána Boha bylo dělat loutky. Můžu přiznat, že vnímám, že jsem dostal nějaký talent. Za to jsem vděčný. I za to, že se tím můžu živit. Ale když už, tak přesah má spíš to hraní divadla,“ přemítá. 

Nejdřív bych zachránil medvěda 

Právě za loutkovými kulisami se cítí víc „doma“ než v tiché řezbářské dílně, kde mu chybí kontakt s lidmi. Už několik let tak tvoří s farářem Richardem Dračkou divadelní dvojici vystupující pod názvem Drak’n’Roses. K sobě je přivedl právě soběslavský sbor – Dračka tu ještě donedávna působil jako farář, Růžička je léta jeho kurátorem. 

Ve svých představeních chytře spojují biblické motivy, hluboké příběhy i humor. A právě tam se loutky proměňují v živé postavy. Třeba Růžičkova a Dračkova loutková alter ega anebo zajíc s medvědem – loutky, které patří mezi Růžičkovy vůbec nejoblíbenější. „Kdyby tady hořelo, tak první, co bych chtěl zachránit, je ten medvěd,“ říká s úsměvem. 

Růžička hrál loutkové divadlo už předtím, ale prý vždy skončilo ve slepé uličce. „Když pak přišel Richard, tak jsme si sedli,“ vypráví. „Jemu se nebojím říct ‚hele, tohle hraješ fakt blbě, hraj to jinak‘, protože on mi to řekne taky.“ Shodou okolností i Drak’n’Roses momentálně stojí na pomyslné křižovatce: Richard Dračka ve sboru už nepůsobí a oba členové souboru budou muset přemýšlet, jak dál. 

Potěšit lidi není málo 

Když mluvíme o Drak’n’Roses, opatrně přeci jen připustí, že udělat lidem radost, potěšit je – ať už řemeslem, nebo divadlem – to přece není málo. Potom se ale zamyslí a dodá: „Vidím, že moje loutky nejsou dobré. K dokonalosti se člověk přibližuje jen pomalu a zdaleka.“ 

Právě Růžičkovy pochybnosti o sobě samém dodávají jeho tvorbě punc jakési ryzí autenticity. Řemeslo totiž není jen výrobek, ale i ten, kdo je dělá. Obzvlášť v umělecké sféře – kam samozřejmě řadíme i loutkářství – se do díla obtiskuje i autorova osobnost. V té Růžičkově je to jistojistě hravost a svébytnost, ale také z víry pramenící pokora a skromnost. A s tím souvisí i jiná rovina autenticity – pochybnosti totiž neprovázejí jen umělce nebo ty, kteří se věnují všelijak ušlechtilým povoláním. Týkají se nás všech. V tom může být Růžičkův příběh inspirativní – nejde o pocit, že člověk dělá něco velkého, ale o to, že ve své práci neustává — navzdory nejistotě a s vědomím vlastní nevyhnutelné nedokonalosti.

Adéla Rozbořilová
foto: ARo, Hof