Riga a Brusel ekumenicky (nikoli turisticky)

Olga je už ve druhém období dokonce členkou rady LWF. A loni jsme tuto konzultaci hostili u nás v Praze. K mému údivu ještě po roce mnozí reagovali na to, co v Praze slyšeli a zažili. Generální sekretářka Anne Burghardt nás citovala ve svém projevu na téma naděje. Volba tématu zjevně souvisí s globálním vývojem, který vykazuje rostoucí vliv nacionalismu, populismu, xenofobie. Jsou zpochybňovány nejen demokratické struktury, ale demokratická kultura. Spolupráce a solidarita jsou na ústupu. Vzrůstají strachy, před nimiž církev nesmí zavírat oči, nýbrž jim má čelit. Posláním církve v této době je vytvářet komunity naděje.

Skutečnost, že se dějinné kyvadlo odvrací od liberalismu ke konzervativismu, se zhmotnil v realitě lotyšské luterské církve, která v roce 1975 umožnila ordinaci žen a v roce 2016 ji zrušila. Viděli jsme dokument, v němž církevní představitel oznamoval sboru, že jejich farářka ve své kazatelské službě končí. Účastníci bohoslužeb nerozuměli, zlobili se, plakali. Neobyčejně silné bylo mlčení farářky. Na druhý den nám bývalý lotyšský biskup vysvětlil, že služba žen byla ukončena rozhodnutím synodu, vše se tedy dálo řádně a podle práva. Vzápětí varoval LWF před úsilím prosazovat nadále ordinaci žen jako jedno ze svých stěžejních témat. Přítomné delegátky, farářky a biskupky i laické členky shromáždění se proti tomu ozývaly. Napětí neoslabovalo až do konce setkání a vyvolávalo potřebu opakovaně se ujišťovat o tom, že jsme jedním společenstvím, ačkoli jsme tak různí. 

Jak jsem o tom ještě s odstupem času přemýšlel, říkal jsem si, že nepotřebuji zvedat otázku ordinace žen. Připadá mi ponižující o to bojovat. Je na čase debatu uzavřít s tím, že ordinovat ženy je standard. A pokud je někdo neordinuje, ať svou pozici vysvětluje a obhajuje. Myslím, že není jak a čím. 

Pozvání na listopadové setkání v Bruselu přišlo od generálního tajemníka Konference evropských církví (CEC). Kancelář CEC je na dohled od budovy Evropské komise. A nedaleko sídlí také Komise biskupských konferencí zemí EU (COMECE). Obě církevní organizace spolupracují a jsou partnery pro Evropskou komisi, která je podle článku 17 Dohody o fungování Evropské unie povinna vést dialog s náboženskými společnostmi působícími v Evropě. Evropský komisař pro vnitřní záležitosti a migraci Magnus Brunner pozval náboženské představitele ke konzultaci ve věci polarizace a nenávistných projevů ve společnosti. 

Poměrně omezený počet účastníků na devět a instrukce, které nedovolovaly přednášet dlouhé úvodní analýzy, nás donutily vést skutečný a intenzivní dialog. Všichni přítomní zástupci náboženských společenství – židovského, buddhistického, islámského, křesťanského (zastoupené římským katolíkem, anglikánem, pravoslavným a evangelíkem) – se shodovali v tom, že je třeba nenávistným projevům čelit, usilovat o snížení napětí ve společnosti, budovat mezi lidmi důvěru a sociální soudržnost. 

Někteří přicházeli i s konkrétními návrhy pro Evropskou komisi či pro náboženské komunity. Uvědomil jsem si, že ti náboženští představitelé, kteří jsou ochotni se takto sejít a mají zájem o spolupráci s politiky i mezi sebou navzájem, zastupují otevřené, tolerantní a ekumenické pojetí své náboženské tradice. Ale zároveň každá z těchto náboženských tradic má také svou variantu polarizující až nenávistnou. Jestliže Evropská komise očekává podporu a pomoc v boji proti rozdělujícím názorům a řečem, je třeba si přiznat, že náboženské komunity mohou právě tak přispívat k jejich vyhrocení jako k jejich zklidnění. Náboženství, které vnímá svět jako nepřátelský a budoucnost jako ohrožující, má sklon k netolerantním a agresivním projevům. Podle mne jde o zásadní otázku naší víry, naší bytostné důvěry. Zda navzdory všemu zlému, co se děje, máme důvěru v Boží moc lásky a její budoucnost.

Pavel Pokorný, synodní senior
foto: Albin Hillert (LWF), Lukasz Kobus (EC – Audiovisual Service)