Říci si o pomoc hned

Karolíně Danielové je šestnáct let. Se sedmiměsíčním synem Mariem žije v Domově pro rodiny s dětmi v Terezíně. Ten spadá pod Diakonii Litoměřice a není to typický azylový dům. Nabízí víc než jen přístřeší. Vytváří důstojné a bezpečné místo s cílem pomoci klientům získat stabilitu, chuť do života a přirozenou motivaci k životní změně. Svým uspořádáním a vybavením co nejvíce připomíná běžné bydlení. Klienty to motivuje k práci na sobě – aby si byli schopni vlastní bydlení najít a udržet. I Karolína Danielová se o to snaží. V době našeho rozhovoru měla s přítelem zažádáno o městský startovací byt. Ten jí nakonec přidělen nebyl. Teď hledá Karolína Danielová další řešení své složité životní situace. 

Kde jste vyrůstala, než jste se dostala do azylového domu?

V Litoměřicích u mamky, jejího manžela a spolu se sourozenci. Žili jsme pohromadě v bytě. Když jsem ale s přítelem otěhotněla, dala mi maminka jasně najevo, že se musím postavit na vlastní nohy. Nechtěla mít na starosti dceru s malým dítětem, protože sama má doma práce až nad hlavu. Je nás šest sourozenců, přičemž moje sestra má náročnější mentální i tělesné postižení. Vyžaduje maminčinu trvalou péči. Maminka se na mě zlobila i proto, že jsem kvůli těhotenství skončila se školou. Na základní škole jsem dostávala docela dobré známky, nejhůř trojky. Měla jsem pokračovat na učňáku. Jak jsem ale začala čekat Maria, nenastoupila jsem tam. To mamince dost vadí. Vzdělání je pro ni hodně důležité. I proto po mě chtěla, ať se o sebe začnu starat víc sama. 

Takže jste se ocitla na ulici?

To zase ne. Doma mě nepřestali podporovat. Jen nechtěli, abych jim zůstala viset na krku. Maminka mi doporučila, ať se obrátím na azylový dům litoměřické Diakonie. Před několika lety jsme v něm na čas s rodinou žili, když jsme se ocitli v nouzi. To mi bylo tak třináct let. Maminka věděla, že mě v azylovém domě podpoří. Také paní z OSPODu [Orgán sociálně-právní ochrany dětí] chtěla, ať nezůstávám doma. Potřebovala se přesvědčit, že svou situaci samostatně zvládnu a že se dokážu o syna Maria dobře postarat. Takže to nebylo tak, že by mě někdo odněkud vyháněl. Žádné „běž, už tě nikdy nechci vidět“. Spíš po mně maminka i úřady chtěly, abych se začala učit vlastní zodpovědnosti. 

Jaké to bylo začít žít tak náhle mimo domov?

Ze začátku těžké. Litoměřická Diakonie má dva azylové domy. Chtěla jsem do toho v Terezíně, protože v něm mohou žít i muži. Mohli bychom tam tedy být spolu s přítelem. V Terezíně ale bylo plno. Nastoupila jsem proto do Litoměřic, do azylového domu v Liškově ulici. Ten slouží jen maminkám s dětmi. Mně tam však samotné, bez rodiny, bez přítele nebylo dobře. Nebyla jsem na život bez svých blízkých připravená. Nakonec jsem stejně trávila hodně času doma – jak mi to jen maminka umožnila. Když se pak uvolnilo místo v Terezině, přešla jsem tam. Začali jsme tu žít spolu s přítelem a to už snáším lépe. Potkala jsem se tu také se sociální pracovnicí Lucií Jakubíčkovou. Mám k ní velkou důvěru. Hodně mi pomáhá.

Vašemu synovi Mariovi je teď 7 měsíců. S prvním dítětem to mají rodiče vždy náročné. Jak vám péče jde?

Právě díky Lucii Jakubíčkové to zvládáme. Se vším nám poradí. Stará se i můj přítel. My jsme měli menší krizi, nepohodli jsme se, tak jsme se na chvíli rozešli. Přítel z azylového domu odešel. Ale dnes je to zase na dobré cestě. Přítel za námi dochází každý den a s malým mi pomáhá. Jako mladá maminka zažívám různé strachy, pochybnosti. Třeba jsem nevěděla, jestli malého můžu pokládat na bříško. Zdál se mi podivně neklidný. Naštěstí v azylovém domě mám vždy na koho se obrátit, rádi mi poradí. Mario je podle všeho zdravý kluk, úplně v pořádku. Bez podpory pracovnic azylového domu bych si tím ale zdaleka nebyla tak jistá. Je hodně živý, někdy až moc živý, což mi zvlášť ze začátku dávalo hodně zabrat. V noci se budil na kojení každé dvě hodiny. Z toho jsem byla hodně unavená. Ještě nikdy jsem tak málo nespala.

Rodinám nabízí azylový dům v Terezíně provozovaný Diakonií Litoměřice sedm malých bytů. Jeden z nich v době našeho rozhovoru obývala sedmičlenná rodina. Bytové jednotky jsou vybavené vlastními domácími spotřebiči jako jsou například pračky nebo ledničky. Obyvatelé domácností za jejich užívání nesou zodpovědnost podobně jako za společné prostory azylového domu. Sociální pracovníci nedrží noční služby. Přes noc je přítomná jen domovnice. Všechna tato opatření připravují rodiny na to, aby každodenní situace zvládaly svými silami a byly tak připravené najít si a udržet vlastní bydlení. 

Proč jste si s partnerem prošli krizí?

Nezvládali jsme emoce. Byli jsme oba hodně unavení. Neshody nebo náročné situace jsme řešili křikem. Rovnou jsme šli do konfliktu. V tom už jsme se snad zlepšili. Hlavně díky terapiím, které azylový dům také nabízí. Při individuálních terapiích si významně třídím myšlenky. Učím se místo křiku vysvětlovat, co mi vadí, nebo co zrovna řeším za problém. A když se řítím do průšvihu, když vnímám, že emoce neudržím na uzdě, tak si rovnou řeknu o pomoc – třeba Lucii Jakubíčkové. Říci si o pomoc hned, neodkládat to, to je asi jedna z hlavních věcí, co jsem se v azylovém domě v Terezíně naučila. 

Co dalšího jste se v azylovém domě naučila?

Hlavně vařit. Dostáváme tu potravinovou pomoc. Učím se vařit z toho, co je zrovna k dispozici. Dobře už zvládám kuře na paprice a guláš.

Plánujete se ještě vrátit do školy?

Rozhodně. Maminka na tom trvá, dost jí na tom záleží. Dohodli jsme se spolu, že příští rok by mi pomohla s hlídáním malého, abych pokračovala a vyučila se – obor kuchař, číšník. Ale bude to hodně složité. S přítelem si teď musíme hlavně vybudovat stabilní zázemí, což rozhodně nepůjde snadno. Přítel je starší než já, je mu třiadvacet let, ale zatím nemá stálou práci. Pracuje jenom brigádně. Já musím být s malým. Moje maminka zase musí být hodně s mou sestrou, která je upoutaná na vozík a do toho má Downův syndrom. Zařídit to tak, aby mi maminka mohla Maria hlídat, bude hodně složité. Musíme toho vyřešit dost najednou.

Jaké jsou tedy vaše nejbližší plány?

V azylovém domě Diakonie v Terezíně mám smlouvu jen na rok. Už tu žijeme osm měsíců, takže mám opět starost o bydlení. S předstihem jsem si podala žádosti do dalších azylových domů, kde bychom mohli být celá rodina – i s přítelem. Bohužel oba azylové domy, které připadají v úvahu, jsou dál od Litoměřic – jeden v České Lípě, druhý v Roudnici nad Labem. Hodně jsme se upínali na to, že získáme v Litoměřicích startovací byt. Jeden se uvolnil. Zažádali jsme si o něj, správně vyplnili všechny formuláře a doložili vše potřebné. Byt nám ale město nepřidělilo. Proč – to jsme se nedozvěděli. Ale žadatelů určitě muselo být víc. Tak to musíme zkoušet jinde a znovu. 

A dlouhodobé plány?

Až se vyučím, chtěla bych pracovat jako kuchařka a žít s přítelem s dětmi ve vlastním bytě. Prostě jako normální rodina.

Adam Šůra