Recenze: Životní cesta ve vděčnosti za víru

K biografiím farářů na pomezí oficiální církve a disentu můžeme připočítat ještě vzpomínky Alfréda Kocába Cestou necestou, deníkové paměti Jakuba S. Trojana Rozhovory s pamětí I a II a Dlouhý běh Jana Šimsy, sestavený jeho ženou Milenou. 

Všimněme si, že biografických publikací z jiných farářských kruhů ČCE máme poskrovnu. Je logické, že velké pozornosti se dostává uzlovým bodům nejen evangelických dějin: evangelické brigády, pražské jaro, Charta 77, listopad 1989. Obzvlášť zajímavé je to však především tam, kde se jednotlivé osudy rozbíhají. 

A právě tady Vojen Syrovátka představuje originální příběh. Byť pokřtěn, vyrostl v prostředí mimo církevní praxi. Jeho otec byl protifašistický odbojář za druhé světové války a antikomunistický odbojář po jejím skončení. V důsledku toho od roku 1949 do roku 1963 prošel několika komunistickými kriminály. Vojena se sestrou v této době vychovávala sama matka. Jakožto dcera bohatého předúnorového podnikatele a manželka politického vězně dřela v nuzných zaměstnáních. Syrovátkova rodina byla přímo pod koly totalitní mašinérie. Farář Syrovátka tu dobu popisuje bez příkras, ale zároveň bez záště – citlivě, a přitom až věcně. Právě tato část knihy je obzvláště silná. Silný je také popis hledání chybějící otcovské autority, které ho mimo jiné nakonec – snad zde neinterpretuji příliš svévolně – dovede až do prostředí evangelické mládeže. Zde jmenujme postavy Zdeňka Matějčka a farářů Miroslava Krejčího, „Bláži“ Šourka a Miroslava Heryána. Každý z nich v určitou chvíli otevřel nový směr, který s dalšími vlivy vyústil v to, že se Vojen Syrovátka stal farářem.

Kniha vzpomínek umožňuje sledovat určité kontinuity a linie, které se v životě vzpomínajícího táhnou a spojují. Dvě mi ze Syrovátkových pamětí vystupují zvláště silně. Jednak je to řekněme linka sociálně-zdravotní. V důsledku otcova věznění mladý Vojen vyrůstal sice v rodině velmi podnikavých a vzdělaných lidí, přitom ale v nuzných sociálních poměrech. Matka pracovala i ve třech zaměstnáních najednou. Byt sdíleli s rodinou estébáka. Vojen brzy nastoupil do učení a pak do zaměstnání v elektrotechnické dílně, sousedící s bytem zasloužilé prostitutky. Později s bývalými politickými vězni a vyloučenými právníky a profesory pracoval na injektáži vodních staveb. Poznal těžké sociální poměry a získal bohaté zkušenosti s nemocničním prostředím: Rok bydlel (ne jako pacient) v dětské psychiatrické léčebně, kde se setkával s psychologem Zdeňkem Matějčkem. Část vojny strávil jako pacient i jako sanitář v nemocnici. Dlouhé měsíce se v nemocnici a lázních léčil a rehabilitoval po zlomenině dolní končetiny při havárii na motorce (když vezl svačinu evangelickým brigádníkům). 

Druhou linii jsem naznačil citací v nadpisu, týká se připravenosti poctivě pracovat. I zde vychází Syrovátka z rodového prakticko-ideového zakotvení. Píše o otcově „masarykovském životním zaměření, k němuž patřil i důraz na poctivou práci“. Tento návyk z rodiny přejal a jak jsme viděli, nezdráhal se pracovat ve velmi rozdílných prostředích. Spolu s kolegou Janem Kellerem patřil k dlouholetým organizátorům evangelických brigád. Společně také zakoupili statek Zbytov, na němž se setkávala evangelická mládež. 

Obě linky, pečující i pracovní, vlastně společně s francouzskou (ve Francii studoval a udržoval kontakty), se po listopadu 1989 spojily při stavbě střediska Diakonie ve Dvoře Králové a rozvoji diakonické práce tamtéž i na celocírkevní úrovni. Ze stejných kořenů rostla i pomoc při povodních, jíž se také výrazně organizačně účatnil. Vyrostla živelně (jako ta potopa) v církvi a potom institučně zakotvila v Diakonii. Podobný proces v posledním roce pozorujeme při pomoci lidem, přicházejícím z Ukrajiny.

Syrovátkovy paměti se čtou jedním dechem. Delší dech, jak vyplývá z logiky žánru, vyžaduje poslední třetina knihy s názvem „Názory“, sestávající z kázání, článků a dalších textů. 
Co je třeba ještě vyzdvihnout a co není v evangelické knižní produkci úplně samozřejmé, je forma. Kniha vypadá hezky! A to jak díky ilustraci Zdeňka Šorma na obálce, tak díky bohatství fotografií a přehlednému členění. Díky Emanovi za to.

Vojen Syrovátka píše, že se stal farářem „ve vděčnosti za víru“. My můžeme s vděčností číst, kudy ho vedla.

Michael Pfann
foto: pexels.com

Vojen Syrovátka: Pohled zpět. Praha, Eman 2021, 336 s.