Recenze: Vážení a milí přátelé...

Řadí se po bok mnoha dalších edic dopisů jiných českých i světových osobností. Přesto mezi nimi vyčnívá v několika podstatných rysech, které z něj dělají v této kategorii výjimečnou publikaci a stojí za to je výslovně zmínit.

Díky tomu, že editoři v čele s Mikulášem Vymětalem čerpali z pramenného základu v bohatém archivu Hellerovy korespondence, který prof. Heller systematicky vedl po celý svůj dospělý život, se souhrn všech dopisů otištěných v této knize stává téměř úplným a velmi širokým odrazem Hellerova životaběhu od raného dětství po penzi. Výbor je chronologicky řazen po jednotlivých desetiletích 20. století a reflektuje postupný vývoj a zrání osobnosti a názorů věhlasného starozákonníka. Každý desetiletý oddíl je uveden několika odstavci, které čtenáře stručně uvádí do Hellerova života v daném desetiletí. Skrze ně se pak čtenář lépe orientuje v otištěných dopisech a chápe jednotlivé souvislosti.

Přesto bych čtenáři, který o prof. Hellerovi slyší poprvé a chtěl by jeho život poznat blíže, doporučil k přečtení také Hellerovu autobiografii Podvečerní děkování (Vyšehrad, 2005), z níž editoři výboru v těchto úvodech čerpali. Stručné úvody na začátku kapitol totiž samy o sobě nemusí být vždy dostatečným vhledem do jednotlivých etap Hellerova života, naopak paralelní čtení s vlastním životopisem může poskytnout velmi zajímavé srovnání.

Výbor obsahuje povětšinou vlastní Hellerovy dopisy a odpovědi na dopisy cizí – ty už však Heller nearchivoval. Do jeho komunikace s rodinou, přáteli a kolegy tak můžeme až na několik výjimek nahlédnout pouze z Hellerovy perspektivy. Z toho důvodu místy chybí pro uvedení do kontextu potřebná reakce druhé strany, se kterou Heller v dopisech hovoří, a čtenář si tak musí kontext domýšlet. To však naštěstí není překážkou pro vhled do Hellerova uvažování, o který jde editorům výboru především. Jak na slavnostním uvedení knihy v loňském listopadu na Evangelické teologické fakultě řekl Mikuláš Vymětal, výbor lze číst nejen chronologicky, ale také podobně jako sbírku básní, tj. nalistovat náhodný dopis a jím se potěšit. To je možné především díky Hellerově vycizelovanému a poetickému jazyku, svéráznému humoru a promyšlené myšlenkové výstavbě každého z listů. Knihu navíc doplňují dopisy k nedožitým stým narozeninám prof. Hellera od jeho žáků, přátel a příbuzných.

Ve srovnání s jinými knihami svého žánru je tato kniha výjimečná nejen rozsahem, ve kterém pokrývá podrobně Hellerův profesní i osobní a soukromý život. Vymyká se především svým zaměřením na osobnost evangelického teologa, která je vedle různých politiků, umělců a vědců, jejichž dopisy se vydávají často v dialogu s jejich přáteli nebo kolegy, přece jen výjimkou. Zároveň nevynechává díky mnoha podrobnostem a pečlivému výběru dopisů žádný z aspektů Hellerovy osobnosti. Skrze korespondenci se s ním setkáváme v různých životních rolích a situacích, ať už komických či smrtelně vážných. Výbor se v žádném případě nesnaží vystavět Hellerovi neosobní pomník z mramoru (byť je jasné, že k nedožitým stým narozeninám chtějí editoři, mezi nimiž nechybí jeho žáci z teologické fakulty nebo Hellerovi příbuzní, vzdát poctu). Naopak představuje prof. Hellera nejen jako váženou osobnost svého oboru, ale také jako člověka se vším, co k lidství patří.

Alexander Koukol
foto: archiv Evangelické teologické fakulty UK

HELLER, Jan, VYMĚTAL, Mikuláš (ed.). Otevřené nebe a otevřená srdce: Výbor z korespondence. Praha: Kalich, 2025.