Recenze: Útěcha. S pomocí Boží

Ti dva jdou spolu, mluví spolu, sdílejí smutek. Ježíš jim jde po boku, aktivně naslouchá, na něco se zeptá, dává najevo, že se ti dva nemusí cítit hloupě nebo trapně. Nabídne pohled odjinud, pomůže jim si připomenout souvislosti toho, co prožili. Vzbuzuje naději. Na rozhovor mají tři poutníci vymezený čas. Péče je časově omezena, přitom je ale naznačeno, že Boží blízkost bude trvat.

Tak nějak vypadá Ježíšova duchovní péče. Když je člověku z různých důvodů těžko, smutno, je zoufalý, slabý nebo nemocný, bezradný, v krizi… je dobře, když se setká s útěchou, s utěšitelem. S člověkem, který potěší, který mu svým příklonem připomene přikloněnost Pána Boha. V duchovní péči je nějak přítomna víra, aspoň ze strany člověka, který péči poskytuje. Tím nemusí být farář, duchovní péči poskytují i laici. 
Křesťanským zarámováním se duchovní péče liší od péče spirituální, která se také zabývá duchovními potřebami člověka, ale ne explicitně v křesťanském kontextu. Tolik z úvodního vymezení pojmu duchovní péče od autora knihy Ondřeje Macka.

Máme před sebou knihu Cesty k lidem, kapitoly z duchovní péče. Zvu vás k nahlédnutí…Stručný přehled této knihy: Biblisté z evangelické fakulty pojednali o obrazech a ukotvení duchovní péče ve Starém a pak v Novém zákoně, dále se dočteme o různých pojetích duchovní péče v historii, např. u Martina Luthera nebo v Jednotě bratrské.

Další část knihy se zabývá nejprve spiritualitou obecně a pak úžeji porozuměním životu v horizontu křesťanské víry a tím, kdo je člověk před Bohem. V kapitolách Duchovní péče jako povolání a Etika v duchovní péči se autoři zaměřují na to, kdo vlastně je poskytovatel duchovní péče a jaké kompetence by měl mít. Duchovenská práce nevychází jen z osobních ambicí a snažení, člověk je k ní povolán. Důležité je také, že „pomoc v duchovní péči není jednosměrná. Je třeba uznávat polaritu dávání a přijímání. Nejprve jsme vždy ten přijímající. Jsou lidé, kteří mě nechávají, abych se podílel na jejich životních příbězích, zkušenostech, utrpení, úzkostech, nadějích. To rozšiřuje mou životní zkušenost, skýtá i pohled do hloubky…“, čteme z pera Jürgena Ziemera.

Následující kapitoly jsou rozděleny podle toho, kde, v jakých situacích a za jakých podmínek se duchovní péče děje. Ve sboru, prostřednictvím kázání a bohoslužeb, při zpovědi, v rozhovoru, na návštěvě. Jedna kapitola je věnována krizové intervenci, další pojednává o rozdílu mezi duchovní péčí a duchovním doprovázením.

V předposlední části knihy jsou kapitoly o jednotlivých skupinách lidí, kterým je duchovní péče poskytována. Děti a mladiství, manželé a partneři; nemocní; starší lidé (tzv. třetí věk); senioři; lidé s demencí a jejich blízcí; umírající; truchlící.
Knihu uzavírá text německé teoložky Isolde Karleové, věnovaný aktuálním otázkám a diskursu. 

Kniha je první ucelenou monografií o duchovní péči v českém jazyce. Editorem je učitel praktické teologie a farář v Brně Ondřej Macek. Autoři jsou nejen čeští, ale i zahraniční, zejména z německé jazykové oblasti, z Německa a Švýcarska. Jsou různí, liší se i styl, jakým způsobem dané téma zpracovali. Některé texty jsou vědečtější, jiné se zaměřují více na praxi. Ke čtivosti a srozumitelnosti přispívají příklady z praxe, popisy proběhlých rozhovorů a setkání a jejich reflexe, případně kritika.

„Pacientka (P) v nemocnici se přivítá s duchovním (D) a začíná rozhovor:
P: Zítra jdu na operaci krku. Je mi už 62 let.
D: No vidíte, to ještě vůbec nejste stará, a navíc vypadáte mnohem mladší.
P: Nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout, jestli tu operaci chci podstoupit. Znala jsem jednoho mladého pána, měl otok na obou stranách krku a umřel hned po operaci.“
Tolik část rozhovoru, pokračování si můžete přečíst v knize. Včetně reflexe toho, jak duchovní reaguje a proč by bylo dobré reagovat jinak. Nalistujte si v kapitole „Životní konflikty a jejich teologický výklad v rámci duchovní péče“ část o strachu a důvěře. 

V duchovní péči se úplně nedá oddělit člověk od práce, kterou vykonává, proto je důležitá reflexe toho, co, proč a jak dělám i kdo vlastně jsem. 
Kniha má být pomoc a povzbuzení. S užitkem ji bude číst farář i laik. Pečujte, nebojte se pečovat o duše, je to potřeba. Je dobré se na rozhovory připravit i setkání reflektovat. Uvědomit si, co se dělo, jak to proběhlo, co mohlo být jinak a lépe. Jak mne jako pečujícího setkání ovlivnilo, kde a jak obnovit sílu, jaké mám zdroje. Duchovní péče je blízkost, doprovázení, útěcha, práce s pomocí Boží. Je náročná, ale stojí to za to. Kniha vás k ní nakopne.

Lenka Ridzoňová
foto: pexels.com

Macek, Ondřej a kol.: Cesty k lidem: Kapitoly z duchovní péče. Praha, Karolinum 2023, 550 s.