Recenze: Štislovi z Jeruzaléma
(ČB 9/2021) V posledních letech jsem nově objevil televizní seriály. Ty malé české, třeba Modré stíny (2016) nebo Most! (2019). Ale především izraelské. Jsou to sice nezřízení žrouti času. Ale poskytují barvitý, plastický, současně však odstíněný vhled do života moderního státu Izrael. Prostřednictvím internetu umožní člověku doma v Čechách zaslechnout hebrejštinu, arabštinu i jidiš. A uvědomit si, jaký mají konflikty, o nichž ví z hodin dějepisu nebo ze zpráv, dopad na konkrétní lidské osudy našich izraelských a palestinských současníků. Rád bych se u několika současných izraelských seriálů zastavil.
Rodinné drama Štislovi (Shtisel) se odehrává na zhruba jednom čtverečním kilometru ošuntělé ortodoxní čtvrti Geula v Jeruzalémě. Doba: druhá dekáda 21. století. Muži jsou zde oblečeni v kaftanech a věnují se studiu Tóry. Ženy nosí paruku nebo šátek a věnují se dětem. Sňatky se uzavírají za pomoci dohazovačů, tzv. šadchanů. Život reguluje halacha, bezpočet příkazů o tom, jakou modlitbu říci po probuzení a co má následovat. V klíčových otázkách rozhoduje rebe, některý z uznávaných znalců Tóry. Nejčastějším gestem celého filmu je letmý dotyk mezuzy, schránky s provoláním Slyš Izraeli, při vstupu do místnosti. Nejčastější frází mnoha dialogů je be-ezrat ha-Šem, s pomocí Boží.
Ve filmu sledujeme osudy starého Šulema, ovdovělého učitele na chlapecké náboženské škole, jeho matky, žijící v luxusním domově důchodců, jeho dětí a jejich rodin. Hlavní linii seriálu tvoří klopotné pokusy Šulemova nejmladšího syna Akivy, nadaného malíře, postavit se v životě na vlastní nohy. Jak se ale během třech řad tohoto seriálu ukáže, také ostatní členové rodiny, kteří se už na vlastní nohy postavili, občas v životě klopýtnou.
A právě tím působí seriál jako skutečné zjevení. V nezpochybnitelném patriarchálním rámci života náboženské komunity věrohodně rozehrává základní dilemata lidského života, jak je přináší láska a hledání smyslu života. Na rozdíl od dosavadních filmových ztvárnění ortodoxní komunity v Izraeli, produkovaných příslušníky liberální a sekulární částí společnosti, které spočívají v tom, že se hlavní hrdina (nebo spíše hrdinka) vzepře tlaku okolí, přičemž plně vyniknou jeho nemilosrdné rysy (viz třeba film Amose Gitaie Kadoš z roku 1999, podobně je koncipována také německá adaptace knihy Debory Feldman z roku 2020, nazvaná Neortodoxní), zůstávají hrdinové seriálu Štislovi i po všech krizích součástí náboženského vesmíru ortodoxní komunity. A právě v něm si pracně vytvářejí – smím snad říci typicky židovsky – překvapivě laskavý prostor svobody a vzájemného přijetí.
Průzorem do sekulárního světa je v seriálu Akivovo v ortodoxním prostředí nevítané malířské nadání (motiv dost možná převzatý z románu Chajima Potoka Jmenuji se Ašer Lev, česky v roce 1996). Hrdinové cestují jeruzalémskou tramvají a používají chytré telefony. Ale základní zápletky seriálu by se mohly odehrát na Litvě nebo v Haliči minulých staletí. Ortodoxní židovství se na přelomu 18. a 19. století ostře odlišilo od nastupujícího entuziastického chasidismu, poněkud zidealizovaně představeného např. v díle Martina Bubera. Jeho postoj shrnuje slogan „ne spontaneitě a pocitům, ano studiu Tóry“. Tato skupina zůstává značně rezervovaná k modernímu Státu Izrael (v seriálu se to projeví humornou scénou, kdy na Den nezávislosti Šulem ředitel školy zakáže žákům sledovat „sionistickou“ leteckou přehlídku), i když část jejích příslušníků přijala syntézu ortodoxie a sionismu, jak ji mezi světovými válkami provedl vrchní aškenázský rabín mandátní Palestiny Avraham Kuk (1865–1935).
Sami tvůrci filmu, Jehonatan Indurski (nar. 1984) a Ori Elon (nar. 1981), představují první generaci izraelských filmařů, kteří v tomto prostředí vyrostli, v určité životní fázi z něho poodstoupili a věnují se umělecké tvorbě, názorově i svým životním stylem se však nadále považují za jeho součást. Seriál zprostředkovává v Čechách těžko pochopitelnou vytrvalost ortodoxního židovství, které si do Izraele z Evropy přineslo mentalitu i praxi ghetta, jehož neviditelné zdi zůstávají odolné vůči kolotání okolního světa. V seriálu se například neobjeví ani zmínka o izraelsko-palestinském konfliktu, jehož bitvy se přitom odehrávají necelý kilometr od místa děje. Můžeme sice spekulovat o ideologickém zaujetí tvůrců filmu (sám Ori Elon žije v osadě Tekoa na okupovaných územích).
Zároveň je ale tento rys názornou ukázkou rabínského přístupu k dějinám. Velké dějiny národů a státních útvarů totiž v rabinismu blednou před autoritou Tóry a před svrchovanou důležitostí toho, jakým způsobem člověk vede život své rodiny i svůj vlastní. Evangelíkovi maně vytanou vzpomínky na Karafiátovy Broučky.
Seriál měl původně dvě řady, natočené v letech 2013 a 2015. Pro velký úspěch obou řad pak ke konci roku 2020 přibyla vcelku organicky řada třetí. Gramatika seriálu se místy přece jen podepíše na pomalém spádu nebo opakování některých motivů. Film pracuje s dlouhými záběry na tváře protagonistů s jemnou hrou očí (kamera Roi Roth), se skvěle odpozorovanými a kompozičně vypointovanými, vtipnými i dramatickými dialogy a s jemnou hudbou Avi Beleliho (jedna z minimalistických melodií filmu nápadně připomíná píseň Aj kamení volati bude ze zpěvníku Svítá). Když po mnoha večerech dospějete ke konci třetího dílu, možná se vás také zmocní lítost nad tím, že toto ortodoxní bezčasí už nemá další pokračování.
V příštím zastavení se podíváme, jak izraelský seriál ztvárňuje syrové aspekty izraelsko-palestinského konfliktu (seriály Fauda a Naši kluci).
Petr Sláma
foto: pexels.com