Recenze: Slova rozpuštěná mezi dávkami

Být s člověkem, kterému je mimořádně těžko, je mimořádně těžké. Unikáme tomu tím, že hovor okamžitě stočíme na sebe, na to, kdy nám nebo našim bylo blbě. Místo toho, abychom naslouchali, tak možná i ze strachu, že bychom něco ucítili, byli zraněni, utíkáme k historkám. Juliana nás naslouchání snad trochu naučila, naučí.

 

Někdy mám pocit, že každý člověk v této zemi se v poslední době stal expertem na psychosomatiku. Nějak jsme pochopili, že tělo a jeho problémy bývají odrazem toho, co se děje uvnitř člověka. A tak dáváme nebo dostáváme rady typu: „Musíš si odpočinout. Tělo ti vysílá signály, abys něco změnil…“ Jenže, když se to týká nás samotných, zjistíme záhy, jak těžké je cokoli v sobě změnit, a že život není tak úplně záležitost nějakého programování. A že navíc většina sil v takovém období padne na samotné přežití.

 

Kniha je upozorněním, jak vzácné je, když s námi někdo prostě „jen je“, jak nesamozřejmá je něčí plná přítomnost, blízkost, špetka empatie… A že když se to na chvilku podaří, jsou to dary, doteky, okamžiky snad dokonce „odjinud“. Není i takto možné, kdybychom o to opravdu stáli, přemýšlet o boží inkarnaci? Že On sem tam přichází v člověku, který je člověkem – milosrdným, mlčícím, praktickým, který má rád teď a bez nějakého „ale“…

 

 

Richard Rohr ve své knížce Dýchat pod vodou říká: „Náboženství je pro ty, kdo se bojí pekla. Spiritualita pro ty, kteří si peklem prošli.“ Rohr tvrdí, že to je věta, kterou jsme jistě mnohokrát slyšeli. Mám pocit, že jsem takovou myšlenku jistě párkrát zaregistroval, ale ne takto dobře napsanou. 

 

Ernst Hemingway v jedné povídce píše: „Dělostřelecká palba rozbíjela zákop u Fossalty na padrť a on při tom ležel přitisknut k zemi a potil se a modlil se ó ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Nejdražší ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Kriste prosím tě prosím tě kriste. Jestli mě zachráníš, aby mě nezabili, udělám všechno, co mi přikážeš. Věřím v tebe a řeknu každému člověku na světě, že ty jsi to jediné, na čem záleží. Prosím tě prosím tě nejdražší ježíši. Dělostřelecká palba se posunula dál k frontové čáře. Pustili jsme se do práce na tom zákopu a ráno vyšlo slunce a den byl horký a dusný a veselý a klidný. Příští noc, když byl zpátky v Mestre, tak tomu děvčeti, co s ním šel nahoru do patra ve Villa Rossa, o Ježíši neřekl nic. Nikdy nikomu nic neřekl.“

 

Julianina knížka je podle mě (kromě jiného) právě o hledání víry, pro kterou se spíš hodí slovo život než náboženství. O hledání bez velkých slov, zato na dřeň. 

 

A další důvod ke čtení: Je to příběh s dobrým koncem. Ale zároveň přesně jen takovým, který nám život umožňuje. Dobré s otazníkem, pochybností, s příslovcem: zatím. – Buď se na dobré konce nehraje vůbec, anebo je každý dobrý konec jen závdavkem nějakého lepšího.

 

Přečtěte. Budete se chvět, nebude Vám občas příjemně. Na konci však, po všech dávkách, myslím, budete citlivější. Což, věřím, bude mít smysl pro Vás i pro lidi, se kterými jste.