Recenze: Skutečně a lidsky

Společně s názvem sbírky Veršovánky se snaží své básnické dílo mírně shodit, aby dal dostatečně najevo, že kniha nenabízí žádné hluboké poetické bádání či novátorský, ale „pouhé“ verše, které vyvstaly z aktuální nálady a pocitu jejich autora. Při čtení člověk skutečně získá dojem, že tyto verše jsou jakési náhlé výbuchy inspirace, vyvěrající z každodenních radostí i starostí. Veršovánky můžou sloužit jako okno do současného životního rozpoložení autora. 

Charakter básní by se dal přirovnat k deníku. Celý název sbírky s výčtem veršovánek zbožných, manželských, depresivních a ostatních jen nabádá k dalšímu kategorizování dle libovůle čitatele. Není jistě náhodou, že výběr z celku básní, které Novotný napsal, neučinil on, ale Daniela Vojtíšková, která se také postarala o jazykovou a textovou korekturu. Každý takový výpis totiž nemůže obsáhnout plnou šíři osobnosti Novotného. Ten předkládá své myšlenky, ukazuje se takový, jaký je. Bez masky a upřímně. 

Základem většiny veršovánek je přísný vnitřní rytmus veršů. Novotný nezapře, že je duší hudebník. Mnoho z básní by se dalo použít jako písňové texty. Čtou se velice lehce, jsou hravé, a ač se některé zdají smutné, či dokonce zoufalé, mají v sobě většinou určitý nadhled a často i humor, který rozhodně není prvoplánový. Jedním z nejsilnějších momentů celé sbírky je závěr básně Kázání, kde se Novotný zoufale ptá „Co mám říct svým dětem???“, poté co medituje nad těžkostmi přemýšlejícího člověka v moderním, nelogickém světě.

Novotný je teolog a větší část knihy zabírají básně „zbožné“, kterých je 41. Oproti tomu básní „manželských“ je pouze šest, „depresivních“ 24, „zdravotních“ 15 a „ostatních“ 36. Autor se nebojí hovořit ani o kritice církve (Dobrý Bože) ani se nezdráhá zařadit lehce rouhavé básně (Heretická). Na jiných místech však silně a uvěřitelně hovoří o víře ve spasení (Vzpomínky tíží) nebo o duševní síle, kterou čerpá z víry (Z bolesti kříže). 

Novotný reflektuje i aktuální světová témata, jako je válka na Ukrajině (skutečně dojemná báseň Nad fotkou vnučky z Ukrajiny) nebo nedávná koronavirová pandemie (Karanténa nebo Je mi tak smutno bez lidí). Některé básně jsou dokonce téměř milostné (např. Není to na škodu), nebo naopak těžké a skutečně depresivní („ať se hnu/kam se hnu/ je mi hnusně“).

Z básní často prosvítá určité sebemrskačství, které obdobně smýšlejícím lidem nemůže než být sympatické. Člověk se musí pousmát, když čte řádky jako „Kdybych byl bába,/tak bych byl zbabělý/a coby dědek/asi jsem zdědkovatěl“ nebo zvolání „čert vem mou prokletou povahu!“ Jindy však zesmutní a cítíme, že své sebeshazováni myslí vážně, tak jako v básni Nechci už nic („všem se jen uleví/až už tu nebudu“). V celku nám tedy básně vytvářejí obraz opravdového člověka, který často v reálném životě musí „držet dekórum stůj co stůj“, ale mnohdy je drásán starostmi a tyto veršovánky jsou jakousi jeho sebeterapií.

Chce to velkou odvahu být upřímný a prezentovat se navenek takový, jaký skutečně jsem. Pro básníka je jednodušší schovat se ve své poezii za stěny těžkého nesrozumitelného jazyka než jasně a stručně v jednoduchých verších odhalovat svou duši. Tomáš Novotný je v této upřímnosti skutečný mistr. Čtenář poezie často hledá podobně smýšlející duši, jako je sám. Chce cítit z řádků, že někdo řeší stejné problémy jako on. A ač je autor této knihy teolog, docent na univerzitě, farář českobratrské církve a člověk na první pohled většině lidí spíše vzdálený, po přečtení této sbírky je jasné, že je nejenom člověk skutečný, ale i přítel.

Původně publikováno v internetovém magazínu OUalive. Redakčně kráceno.

Martin Chodúr
foto: osu.cz

Novotný, Tomáš: Veršovánky. Ostrava, Nakladatelství Tomáš Nosek 2022, 144 s.