Recenze: S láskou až na dno

(ČB 1/2021) Knížka, kterou bych ráda představila, byla zmíněna už v rozhovoru s jejím autorem Petrem Jaškem v čísle 10 našeho letošního časopisu. Čtení je to přirozeně nesmírně poutavé, často děsivé, ale naděje v něm nechybí. Petr Jašek si zaslouží bezpochyby náš obdiv, kdo z nás by tohle přežil? Být bez viny ve vězení? Ve vězení v muslimské zemi? A v cele s bojovníky Islámského státu?!

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Teror, nesvoboda, strach o život. Jak je možné v takové zemi vůbec existovat? Jak je možné mít radost ze života, smát se? Ale ono to jde, člověk se prostě někam narodí a nějak se tam žít naučí, „zvykne si“. Žít beze smíchu nelze, ať jsme, kde jsme. Ostatně je dost pravděpodobné, že lidé v západní Evropě či v USA si v padesátých letech minulého století nebo i později taky neuměli představit, jak se dá žít v ČSSR.

Jak se to tedy s Petrem Jaškem celé událo? Byl zadržen tajnou policií na letišti v Chartúmu v prosinci roku 15. V tamních věznicích strávil 14 měsíců, na začátku roku 17 byl odsouzen za špionáž a velezradu na doživotí. Díky úsilí české vlády a díky velvyslankyni České republiky v Káhiře byl však v únoru roku 17 propuštěn; oficiálně na základě milosti, udělené súdánským prezidentem Bašírem. A o těch čtrnácti měsících nesvobody knížka vypráví. Její nezvyklý název je v tom zmíněném rozhovoru objasněn také – bojovníci Islámského státu, se kterými byl Petr Jašek v jedné cele, jeho prsten chtěli jako „daň pro nemuslimské obyvatelstvo“. Aby mu jej nesebrali i s uříznutým prstem, raději jim prsten dal. Co dodat?

Viděno mým zrakem, časy v súdánských věznicích musely být pro Petra příšerné. Jenomže to rozhodně není pocit, který by v knížce převládal. Není to beznaděj střídaná stránku za stránkou se zoufalstvím. Spíš naopak. Ta jednotlivá příkoří, všechny ty hrůzy a bezpráví autor zmiňuje dost suše, bez emocí, jako by se ani netýkaly jeho. S emocemi zato popisuje svoji víru, to, co mu pomohlo celkem vzato bez újmy přežít. Petr Jašek se křesťanské víry drží a víra drží jeho. Drží ho modlitby, nejen jeho vlastní, ale i modlitby jeho blízkých, vytrvalé modlitby členů Církve bratrské v Kladně. A to není všechno, odezva je daleko širší – koná se modlitební řetěz, píšou se petice, dokonce se autor dozvěděl o velké demonstraci za své propuštění před súdánským velvyslanectvím v Madridu.

Jedna věc je 14 měsíců Jaškova vězení, věc druhá je, čemu se sám věnuje naplno už dlouhou řadu let a při čem svoji svobodu riskuje dnem i nocí – pracuje pro Mezinárodní křesťanskou asociaci (ICA), jejímž posláním je podpora a pomoc pronásledovaným křesťanům. Což je v posledu to, co fatálně vedlo k tomuto zatčení. A to se ostatně Petru Jaškovi mohlo a může stát kdykoliv jindy a kdekoliv jinde a on si toho musí být dobře vědom, ba co víc, pokládá to za čest (!). Ať už jede zařídit pomoc pro mladého, zápalnou bombou zle zohaveného křesťana, což byl podnět k té fatální cestě do Súdánu v prosinci roku 15, nebo třeba pašovat Bible do Íránu nebo do Alžíru. Nebo cokoliv jiného…

Projdeme s Petrem Jaškem postupně snad čtyři súdánské věznice, kde mu bylo souzeno dlít; včetně samotky. Nezoufal, pokud šlo něco dobrého z těch časů vytěžit, on to uměl až do dna. Na samém konci byla součástí věznice i kaple a Petr tam pro početnou skupinu věřících kázal! Kdo by si tohle dovedl představit? Jistě že český čtenář tuší, jak může věznice v Súdánu vypadat, ale stejně bude zírat. A porovnat víc takových zařízení stojí za to, není to jistě všechno jen nekonečné svinstvo. Především proto, s kým vším se náš autor ve věznicích potkal; jímavá setkání s dalšími zatčenými křesťany rozhodně stojí za pozornost.

Dobré knížky mívají i dobrý závěr, končívají něčím, co bychom si měli zapamatovat, co je nosné. Nejinak je to i tady. Takže epilog: „Cítil jsem vůči Pánu nesmírnou vděčnost – za to, že mi dopřál výsadu trpět a snášet příkoří ve jménu mého Spasitele. …Súdán taky ve mně probudil mnohem větší vděčnost za Bibli, než jakou jsem kdy cítil v České republice. Probudila se ve mně tak silná chuť po Božím slovu, jakou jsem nikdy dřív po ničem jiném nepocítil. Kristus v plné síle byl skutečně přítomen v mé cele.

…Když se odvážím pomyslet na to, kolik křesťanů je každoročně vyvražděno v severní části Nigérie, častokrát mi na mysli vyvstane, že my křesťané jsme skutečně považováni za ,ovce, určené na porážku‘. Ale z pohledu věčnosti jsme i při tom všem těmi, kdo vítězí!“

Petr Jašek: Snubní prsten za život

Jindřichův Hradec, Stefanos 2020, 219 s.

Jana Plíšková