Recenze: Prokletí Bílé hory

(ČB 7+8/2021) Při příležitosti 400. výročí bitvy na Bílé hoře vydalo nakladatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pozoruhodný soubor povídek, které tuto epochu tematizují. Antologii sestavili přední literární vědci, specializující se na českou literaturu 19. století, Václav Vaněk a Petra Hesová. Představují v ní devět autorských děl literátů 19. století. Jsou mezi nimi zahrnuta jak jména i dnešnímu čtenáři velmi dobře známá (A. Jirásek, Z. Winter, J. Arbes), tak novely dnes již zapomenutých autorů (Jan Erazim Vocel, Gustav Pfleger Moravský či Eduard Herold).

Jak editoři připomínají ve svém komentáři, je pro prózu české provenience příznačný ten rys, že navzdory „oficiálnímu“ – katolickému – způsobu prezentace Bílé hory jakožto místa velkého vítězství vnímal tento vojenský střet i s jeho konsekvencemi český národ především jako bolestivou ránu. Tento narativ tvoří i ideové pozadí povídek, obsažených ve zmíněné antologii: nasáklost tématu hořkým patosem i pietou ostatně předjímá už báseň Nářek na Bílou horu, která celý výbor otvírá:

Horo, horo, vysoká jsi, / neslyšíš žalostné hlasy, / nespatříš ni slzy vroucí / z očí vlastence kanoucí. 

Snad i proto zvolili pořadatelé jako název knihy citát z básně, v níž básnický subjekt Bílou horu proklíná. Kletba vůči ní se objevuje u několika různých autorů, což lze považovat za další doklad toho, že tragičnost a fatalismus ve vztahu k bělohorským událostem byly zakořeněny v české národní kultuře i staletí poté.

Z literárněhistorického hlediska odpovídají prózy (přes citlivost zpracované látky) jazykovým i estetickým konvencím své doby, tj. přibližně poslední třetiny 19. století. Mísí se tu sentimentální, melancholické pojetí s pasážemi historizujícího a edukativního rázu. Zajímavá je v tomto ohledu například povídka Jana Erazima Vocela, básníka, spisovatele, ale také zakladatele české archeologie, který do svojí novely Hlatipisec (poprvé vyšla r. 1834 německy) vedle jímavých, romantizujících pasáží v kulisách Prahy přelomu 16. a 17. století zahrnul také naučné pasáže z oblasti mineralogie.

Kromě již zmíněného literárněhistorického komentáře Hesové a Vaňka doprovází beletristickou část ještě komentář historický z pera Jiřího Mikulce. Obě studie výrazně pomohou dnešnímu čtenáři, jemuž je vzdálena jak doba (po)bělohorská, tak i 19. století, se v společenských a politických souvislostech zorientovat. Pomocný aparát dotvářejí poměrně podrobné medailonky jednotlivých autorů a také rozsáhlé vysvětlivky, které čtenáři pomohou objasnit význam některých nejasných výrazů či reálií. Některé prózy jsou pak svým archaickým jazykem i čtenářskou výzvou (např. Hlatipisec).

Pečlivě zkomponovaný a připravený soubor novel, tematizujících bitvu na Bílé hoře, je důstojný a nepatetický monument této zásadní události českých dějin. Kniha Horo Bílá – horo kletá! však není jen historizující připomínka. Podává cenné svědectví o bohatství, různorodosti a pestrosti české literatury. Motivy viny, bolesti či vykořisťování svoji dobu dalece přesahují a rezonují i v pozdějších dobách. Stejně tak – jak připomínají i samotní editoři – s 19. stoletím neskončil ani literární zájem o Bílou horu. Objevuje se i v dílech století nadcházejícího, např. u J. S. Machara, V. Dyka či J. Durycha.

„Horo bílá – horo kletá!“ Povídky z bělohorské doby. Praha, Filozofická fakulta UK 2020, 663 s.

Adéla Rozbořilová