Recenze: Pandemie jako výzva k proměně

(ČB 12/2020) Tomáš Halík se vyznačuje odvahou dívat se nepříjemným situacím do tváře. Některým lidem tím imponuje, jiným vadí. Jeho nová kniha Čas prázdných kostelů, jejíž jádro tvoří kázání pronesená od Popeleční středy k Letnicím zčásti bez účasti obce věřících v kostele Nejsvětějšího Salvátora, tuto jeho schopnost potvrzuje.

Zatímco někteří hledají, kdo je pandemií vinen a zaslouží trest, Halík se ptá opačně: K čemu je nám pozváním a pobídkou? Jeho úvahy se přitom v obecné rovině netýkají jen katolické církve, nýbrž všech církví „hlavního proudu“, tedy i nás. Ten, kdo Halíkovo myšlení sleduje pravidelně, najde v knize vějíř témat, která se dlouhodobě těší jeho pozornosti: souvztažnost náboženství s tvořivostí, rozhovor křesťanství s většinovou společností, vztah křesťanství k ranám světa – a tak dál. Následující řádky jsou spíš než recenzí pokusem o shrnutí toho, co promlouvá do naší současné situace. Leckdy dost nekompromisně, ale nikdy bez naděje.

Pandemie pro Halíka, tak jako pro řadu dalších světových myslitelů, není jen krátká otravná epizoda v běhu našich životů, nýbrž zásah, jenž náš svět trvale promění a uspíší děje, které už v něm probíhaly. Halík tu používá několik působivých obrazů, z nichž některé souvisí právě s velikonočním okruhem.

Prázdné kostely. Můžeme je chápat jako varovné znamení toho, že pokud naše křesťanství neprojde proměnou, stanou se prázdné kostely v mnoha případech trvalým jevem. Rychle klesající počty členů církví znamenají, že křesťanství v podobě, v jaké jsme ho znali, nemá budoucnost.

Půst (čas přebývání mimo kostely, na poušti) chápejme jako čas přípravy, hledání nových zdrojů a nového způsobu prožívání víry. Budeme totiž muset abrahamovsky vyjít do neznáma, „vstoupit do oblaku tajemství a umět žít uprostřed paradoxů a nových výzev, na které nemáme hotové odpovědi“.

Zkušenost Velkého pátku a Bílé soboty. Tak jako Komenský pohřbívá „umírající matku Jednotu bratrskou“, budeme si i my muset připustit možnost smrti (stávajících podob) církve. Budeme muset najít odvahu nechat některé věci zemřít, aby mohlo vstát k životu něco nového. Je třeba otevřenosti pro velkou proměnu, která nás čeká. Ani vzkříšený Ježíš se nevrací k tomu, co bylo před jeho smrtí, nýbrž ukazuje dál, dopředu, do budoucnosti.

Kristus klepající na dveře. Neklepe Kristus na dveře církve, protože chce vyjít ven? A nemáme ho následovat do světa chudých a marginalizovaných?

Zavřené dveře. Pán nás vyvedl z kostelů, aby nás něčemu naučil. Snad tomu, že zodpovědnost za podobu, jakou u nás má křesťanství, nemůžeme nechávat na institucionálních církvích, ale musíme ji převzít každý sám na sebe.

V čem jiném než ve více či méně pravidelné účasti na nedělním provozu spočívá naše křesťanská identita? Zavřené dveře může vynahradit otevřené srdce. Potom my sami můžeme být takovými dveřmi, skrze které mohou lidé přicházet k Bohu.

Obrácení. Situace vyžaduje od každého z nás obrat k hloubce, od povrchního konformního života (jak žije svět) k umění rozumět Boží řeči v hluku světa.

Nebyl by to ovšem Tomáš Halík, aby nenabízel konkrétní cesty, kterými se můžeme vydat. Křesťanství založené na splývání s proudem se vyčerpává, místo statického pojetí, v němž se člověk promění v křesťana křtem a pak už jím trvale je, se budeme muset posunout k pojetí dynamickému, v jehož rámci křesťany nejsme, ale stále znovu se jimi stáváme. Tato proměna podle Halíka stojí na třech nutných pilířích: na péči o promyšlenou víru, schopnou dialogu s nekřesťanským okolím, na péči o stálý osobní duchovní růst a na péči o angažovanost v nekřesťanské společnosti. Pokud vám je tento pohled blízký, určitě po Halíkově knížce sáhněte. Můžu doporučit.

Halík, Tomáš: Čas prázdných kostelů. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2020, 184 s.

Šárka Grauová