Recenze: O smrti smrťoucí

Podle jakého klíče autoři tu skupinu vybírali? Rozhodně to není 26 osob takzvaně nad hrobem, v úvodu je sice hezky řečeno, že „mají ke smrti blíž“, ne však nutně věkem, ten je dost různý, nejmladší se narodila v roce 1972, nejstarší v roce 1928. Spíš tedy jde o jakýsi životní postoj. Škoda že dva lidé z toho počtu paradoxně dost brzy po schůzce s Michalem Plzákem a Lucií Vopálenskou zemřeli.

Mluví se tu bytostně, všechno je velmi osobní, velmi otevřené, což se týká stejně respondentů jako obou autorů bez rozdílu; není ani jasné, kdo z nich se kdy ptá. Otázky pokládají trefně, velmi přímo, bez skrupulí, ale nikomu to, zdá se, nevadí. A taky velmi dobře vedou rozmluvu. Se znalostí věci samé, se znalostí spousty dalšího. Jsou důstojnými partnery. Hned na první pohled mě zaujalo několik věcí: Kromě toho chytrého názvu celé knihy také výborně napsaný úvod i čtivé, lehkým stylem psané úvodní věty k jednotlivým kapitolám. Všechno je velmi originální. A rozhovory samotné? To už tak lehký styl není. S ohledem na téma ani být nemůže, moc ale záleží na tom, kdo zrovna mluví. Těch 26 dotazovaných, to jsou bytosti naprosto různého ražení, z různého prostředí; něco se čte dobře, dodává to i navzdory tématu jistou naději, a nejen tu křesťanskou… A něco se mi naopak nechtělo ani dočíst, toho však bylo pramálo. 

Autory bych ale ráda pochválila i za sám výběr – před námi je široká paleta zajímavých osobností, hodně velmi známých jmen, která mi udělala radost, a něco mě i překvapilo, skoro bych řekla, že se jedná o dobrý vtip – Michal s Lucií totiž oslovili také bývalého náměstka jednoho z pražských pohřebních ústavů a pak také hrobníka, který v hrobce dokonce bydlí (!). A do třetice – nesmí tu přece chybět někdo z hospicového hnutí, tak se nám tu představí jedna významná postava z domácího hospice Cesta domů. Jsou tu i další, kteří mají ke smrti skrze svoji profesi blízko, ale pochopitelně pak také ti, kteří s ní v tomto smyslu nic společného nemají, což ale neznamená, že nám neřeknou nic zajímavého.

Jasno tady v té věci ovšem nemá nikdo, ať je od fochu, nebo ne. Jeden závěr je nicméně jasný – o smrti je dobře mluvit. Nebát se. Nikoliv nebát se smrti, to leckomu nejde, ale nebát se mluvit o ní. Dost těch dotazovaných a taky dost nás dalších řekne – smrti se nebojím, bojím se umírání. Kdo by se nebál! Různých úhlů pohledu je k tomu v knize plno, najdeme i ten nadlehčený, ale pochopitelně tam jsou spíš ty těžší. Smrt ale není pořád to hlavní. Dalších důležitých témat je v rozhovorech nesčetně. Některá se opakují, vracejí, tím se nám jejich důležitost násobí. Těžko vybrat něco pro příklad – třeba důležitost pohřbu; pohřby paradoxně ubývají právě až po roce 1989, za komunistů byl pohřební obřad daleko normálnější. Což nebude komunisty, jsou to holt „staré časy“. Zajímavý poznatek k tomu sdělí farář Miloš Rejchrt: „Pohřeb takzvaně ,bez obřadu‘ je protimluv – když je to bez obřadu, není to pohřeb.“ Julius Mlčoch, ten z pohřebního ústavu, k tomu dodává, a na to pozor: „Abychom se nevrátili do říše zvířat.“ A právě on se dotkne „nevysvětlitelných věcí mezi nebem a zemí“, záhadných uzdravení, ta se v knize také opakují. Náměstek z pohřebního ústavu o tom ví své.

Pochopitelně se několikrát objeví téma eutanazie, zarytí odpůrci možná nazřou, že tak jednoznačné to není. Není divu, že se taky několikrát ukáže téma, inspirované proslavenou knihou Raymonda A. Moodyho Život po životě. Někoho můžou její myšlenky zasáhnout, někteří takovou zkušenost prý opravdu mají. A ještě ráda podotknu na druhou stranu něco méně závažného – mockrát jsem se musela smát, vtipných vět je v knize plno. 

A co pohled křesťanský? Jak moc se do odpovědí promítá? Těch zřetelně křesťanských postojů je v knize víc, pro příklad jmenujme Miloše Rejchrta, Václava Malého, Danu Němcovou, Martinu Špinkovou, taky Karla Schwarzenberga, a jistě jich je víc. Vnášejí do věci jasno? Ano, víra může pomoct. Se ztrátou blízkého, s blížícím se koncem. Ale tak přímočaré to není, a hrůza může přepadnout každého. A křesťan tu určitě neslouží jako zářný příklad vyrovnanosti a znalosti věci. 

Zda se dozvíme přímo nějakou radu? Jak na to umírání jít? To záleží na každém z nás. Na tom, co si z toho čtení zkrátka vezmeme. Co třeba vzít v úvahu slova Martiny Špinkové? 

„Jste pozván do jiného světa, než ve kterém žijete, ale zároveň tušíte, že tohle je sakulentsky ten svět, který se počítá a platí, to umírání není nějaký odpadek života, ale dějí se tu ty pravé věci.“

Michal Plzák, Lucie Vopálenská: Pro smrt uděláno. Praha, Kalich 2021, 696 s.

Jana Plíšková

foto: pexels.com