Recenze: Nikdy tu nebyly?

Nastolená otázka se může zdát člověku z evangelického prostředí irelevantní, respektive vyřešená. Vždyť právě vloni si Evangelická církev oslavila 70letou praxi ordinování žen. Ty mají v naší církvi u oltáře (přesněji řečeno u stolu Páně či na kazatelně) minimálně od r. 1953 zcela právoplatně své místo, jakkoliv si ho musely také vydobýt (trnitou cestu žen k farářskému taláru dobře shrnuje text A. Csukáse Od předsudků k tabulkám). 

Ivan Foletti však soudí, že tato otázka je i dnes aktuální, stejně jako situace žen v církvi pozdní antiky. „Stejně jako před patnácti sty lety, dochází i dnes k různým typům diskriminace a probíhá debata o (ne)možnosti jejich překonávání,“ argumentuje autor. Nejen tento výrok předesílá, že kniha je nejen kunsthistorickou monografií, ale také příspěvkem do širší diskuze (zejména té římskokatolické). Nelze tím ale říct, že by se autor zpronevěřil zásadám vědecké práce.

Jak vzápětí ve třech kapitolách ukazuje, situace ženy v raně středověké církvi nebyla tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Připomíná, že výraz „jáhenka“ (//diakonon//), uvádí jako první už apoštol Pavel (Ř 161,1–2). Tento výraz je zajímavý ovšem i z jiného důvodu – řečtináři si již zajisté povšimli, že se jedná o substantivum mužského rodu, které se až do 4. stol. užívalo jak pro muže-jáhny, tak pro ženy-jáhenky. K rodovému rozlišení došlo až později (diakonissa). Není zcela zřejmé, jakou funkci jáhenky ve středověku měly. Foletti ovšem přináší pramenné doklady o tom, že se podílely i na liturgii, a to včetně eucharistie, při níž pomáhaly kněžím. Funkce jáhenky však později zanikla. Důvodů bylo více, včetně z dnešního pohledu absurdní „rituální nečistoty“ (menstruujících) žen. Oporu měl zákaz i v interpretaci Bible, např. ve známé výzvě Pavla, ať ženy ve shromáždění mlčí (1 Kor 14,34–35). Liturgickou roli žen se nicméně v tomto smyslu v římskokatolickém kontextu (naproti církvi starokatolické, která ženám povoluje svěcení na všech stupních už od r. 1994) dodnes nepodařilo obnovit. Proč tomu tak je? To je jedna z klíčových otázek, které si v knize klade právě Foletti.

Podobně Foletti rozmývá historický obraz Panny Marie jako „tiché, mírné a pokorné“, který z katolického, ale i protestantského prostředí známe i dnes. „… pozdně antický svět znal i Marii jinou, aktivní a (veřejně) zapojenou do života své komunity,“ píše Foletti. V apokryfních textech, zejména v Jakubově protoevangeliu se dočítáme o tom, že Marie je svými rodiči zasvěcena Bohu a odchází sloužit do jeruzalémského Chrámu. Tento motiv poskytuje oporu vnímání Marie také jako ženy aktivně se zapojující do liturgického (církevního) života, jako vzor svěcených žen. Tomu se podrobnějí věnuje poslední kapitola Folettiho knihy, v níž kunsthistorik nabízí pramenné doklady, ale také zastoupení v dobové ikonografii.

Jak ostatně i sám autor v závěru přiznává, kniha je plná otázek. Dílem je to dáno charakterem zkoumané látky, která je nám vzdálena dlouhá staletí. Jiné otázky zůstávají otevřené i v současnosti. Bezpečně se však Ivanu Folettimu podařilo – a snad jednou provždy – vyvrátit argument s oblibou užívaný mnohými odpůrci svěcené (či ordinované) služby žen, totiž, „že tomu tak nikdy v historii nebylo“.

Adéla Rozbořilová
foto: pexels.com

Foletti, Ivan: Ženy u oltáře? Matka Boží a gender v raném křesťanství. Brno, Masarykova univerzita 2023, 155 s.